ze sbírky Čtyři po půlnoci 2

!! OBSAHUJE SPOILER !!

Kevin Delevan dostane k patnáctým narozeninám vysněný Sun 660, tedy polaroid. Strašně se na něj těšil, ostatní dárky od rodinných příslušníků už ho moc nezajímaly. A jak se na oslavě sluší a patří, musí vznikat i snímky a proč ne hned novým foťákem. Vycvakl rodinku, ale už mu nějak nebylo veselo. Něco jakoby tušil, jen nevěděl co. Při vyvolání snímku pak došlo k souhře nešťastných náhod, od pádu lidí, dětí, dortů, foťáku. Ten skončil na zemi, rozbitý pod rozbitým dortem. Naštěstí účtenka se našla a šlo se k Tátovi, přesněji k panu Merrillovi. Chlapík, který odkoupil všechno, který o všem věděl něco, případně jeho hbité staré prsty zařídily zbytek. Pokládal Kevinovi spoustu zdánlivě nesmyslných otázek, ale výsledek byl stejný. Z polaroidu lezly stále stejné snímky. Fotky jakéhosi psa, velkého černého s dlouhým huňatým ocasem, jak stojí u bílého plotu. A čuchá. Je tam vidět i nějaký červený gumový míček či co. A je pozdě odpoledne nebo brzy ráno. Ale každý ten snímek není přeci jen stejný. Jakoby zobrazoval pohyb. Pohyb toho divného psa ve slunci nízko nad obzorem.

Když si dali snímky dohromady do filmu, bylo jasné, že v polaroidovém světě to žije. Čas tam byl jiný, ale byl. A stín se hýbal. Hýbal se i ten pes. Už nestál zády, už byl otočený a všichni z něj cítili zlo. Čiré, čisté nefalšované zlo. Hlavně to oko psa.

Kevin tedy nechal kameru u Táty Merrilla. To mu snad zachránilo život. Táta Merrill však na to doplatil. A taky na svou hamižnost. Okradl kluka a polaroid se mstil. Táta Merrill nebyl schopný kameru zničit, stále mačkal a stále vyvolával snímky. Dokonce o tom ani nevěděl. Jeho jedna polovina mozku žila stále v představě, že jsou to kukačkové hodiny. Kevin něco tušil. K Tátovi však přiběhli pozdě. Se svým otcem už viděli, jak Táta Merrill mačká a mačká a kamera vydává šílené zvuky, celá se roztéká, hoří v Merrillových rukou. Ten jen řve, skučí a drží. Zemřel ve své židli v šílené agonii. Pes se narodil. Sluneční pes, zlo z fotky proskočilo do reálného světa. Kevin ho vyfotil a zachránil tak život sobě i tátovi. Vše by se zdálo být dobré, ukončené jako v pohádce.

O rok později dostal Kevin k narozeninám počítač. Stačilo však napsat jednu větičku o psovi a peklo mu odpovědělo. Ten pes je hladový. A STRAŠNĚ zuří.

Kingova žena měla různé záliby a mezi jedny z těch, ve kterých to opravdu dotáhla daleko, bylo i fotografování. Nejdříve začínala jen tak pomalu, pak už měla více fotoaparátů, experimentovala, fotila a fotila a fotila. Prostě jí to šlo. Kingovi už méně. Nebyl ten technický typ. Ale dostal se díky své ženě i k Polaroidu a zcela mu propadl. Byl tak jednoduchý. A ty snímky byly vlastně pro Kinga zcela zvláštní, protože vlastně poskytovaly jakýsi výřez času. Zvláštní.

Sluneční pes vznikl jako jakési pojítko mezi dvěma romány někde koncem léta r. 1989, jako jakýsi druhý díl závěrečné trilogie o městečku Castle Rock. Bylo tu už mnoho příběhů předtím a bylo na čase jít zase někam jinam. Třeba do Derry. Jako první vznikl román Temná půle. I když se více méně odehrává spíše v Ludlow, tam kde žili Creedovi z románu Řbitov zviřátek, Catle Rock tu vystupuje také a slouží především jako představení nového šerifa Alana Pangborna. Ten starý, Bannerman, zemřel, jestli si vzpomínáte, díky vzteklému psu Cujo.

Jako třetí díl pak vznikly Nezbytné věci, kde již nový šerif úřaduje dost dlouho na to, aby se vyrovnal s panem Gauntem a zachránil tak městečko. A až teprve nakonec King napsal to pojítko, Slunečního psa, i když mu to trvalo víc jak rok od prvního nápadu. Mělo být spíše poctou těm obyčejný obyvatelům Catle Rocku, o kterých tolik nepsal, ale o kterých toho tolik věděl, o jejich vztazích, životech i smrti. Sluneční pes pak představí především Tátu Merrilla, který zde sice zemře, ale vypoví leccos i o jeho synovci, zdejšímu vyvrheli zvanému Eso Merrill.

Asi nejslabší povídka z celé sbírky. Nápad jistě dobrý, fanoušky rovněž nadchne spousta známých postav z Castle Rocku, ale tímto asi tak končí. Obvyklá psychologie postav, velmi zábavné čtení je o Tátovi Merillovi, jinak ale tak nějak nic moc. Ani jsem se nebála, ani jsem necítila žádné kousnutí. Škoda, mohlo se z toho rozvést trochu víc.

Pes natočil hlavu k fotografovi, majiteli stínu, jako by z nějaké náhlé pohnutky: nejdřív schlíplým uchem, které mu zakrylo téměř celou masku, pak se ukázalo jedno tmavé oko se špinavým bělmem, které Kevinovi připomínalo zkažený bílek, pak bylo vidět kus čenichu s mírně povytaženými pysky, jako by se pes připravoval k vrčení nebo štěkání, a nakonec tři čtvrtiny masky strašlivější, než má jakýkoli obyčejný pes právo mít, dokonce i hodně zlý pes. Bílé chlupy kolem čenichu svědčily o tom, že už není nejmladší. Na konci záznamu bylo vidět, že pes skutečně odhrnuje pysky. Kevin v jednom okamžiku zahlédl bílý záblesk zubu, kterého si všiml až při třetím sledování záznamu. Nejvíc ho však upoutalo oko. Bylo vražedné.

Roztavený tmavý plast, který byl tvárný jako vosk, protékal Tátovými prsty na hřbety rukou a hloubil mu v kůži koryta. Spálené maso se okamžitě kauterizovalo, ale Kevin přesto viděl krev, která v malých kapkách dopadala na desku pracovního stolu, kde syčela jako rozpálený tuk. "Vždyť máš tu kazetu zabalenou!"  zařval John Delevan někde za ním a probral Kevina ze strnulosti. "Rozbal ji! Dej to sem!"
Otec zezadu sáhl po kazetě a vrazil přitom do Kevina tak silně, že ho málem srazil na zem. Popadl kazetu s filmy, stále zabalenou v silné papírové fólii, odtrhl konec a vytáhl ji.
"POMOC!"  zaječel Táta a bylo to poslední srozumitelné slovo, které od něj Delevanové slyšeli.

Ten pes je znovu volný. Nespí. Není líný. Jde po  tobě, Kevine. Je strašně hladový. A STRAŠNĚ zuří.