ze sbírky Čtyři po půlnoci 2

!! OBSAHUJE SPOILER !!

Novinář Sam Peebles z iowského Junction City má pocit, že se zbláznil. Kdysi si v místní knihovně vypůjčil knihy, které ztratil a teď musí včas objevit pravdu, aby unikl jak zlé knihovnici, tak policajtovi z knihovny, který nemilosrdně trestá i za hodně opožděné vrácení knih. Najde Sam ztracené knihy včas? Příběh z malého města, kde je Sam donucen zavzpomínat na své dětství, na svou minulost. Také na knihy, které nevrátil. Černé šípy od R.L.Stevenstona to nebyly. Řečníkův průvodce, to by mohla být ona. Jenže která je ta druhá. A nejen on se bude muset vrátit do minulosti. Někteří lidé okolo knihovny budou chtě nechtě strženi do víru hororových událostí, ať už je to knihovnice Ardelia Lortzová, která se proměnila v monstrum toužící po Samovi, či alkoholik Dave Duncan, který byl její předchozí obětí. To ještě nebyla monstrum. Nebo možná ne takové. Sam teď musí bojovat s něčím horším, než je policajt z knihovny, i když se kvůli němu i počůral. To rudé zlo, ta divná pendreková hmota jako nashromážděný jed Ardelie měla svůj život a stále chtěla ubližovat. Sam musí vyhrát a zničit ji. To. Na kolejích je místa dost. A vlaky jezdí často.

Povídka rozdělná do několika kapitol, z nich každá je nazvána podle místa, kde se zrovna odehrává, případě po osobě, o níž vypráví. Několikrát se tak ocitnete v Knihovně, několikrát na Angle Street, vyslechnete si Davův příběh a potkáte policajta z knihovny. Hned třikrát. Nic hezkého to nebude, věřte mi.

Povídka popisující zdánlivě poklidný život v Junction City se ke konci změní v naprostý horor.

King takhle jednou seděl se svým synem Owenem u typické kingovské snídaně, vajíček a ranního tisku. Jako dokreslení jim běžela televize s předpovědí počasí. Owen ještě studoval a potřeboval sehnat jakousi tlustou knihu, která je buď pořád v dotisku, nebo na něj akorát čeká, prostě se nedá sehnat. King tak doporučil synovi místní knihovnu, která bývá obyčejně velice dobře zásobená. Owen cosi polohlasně zamumlal, a táta z něj tak musel vytáhnout souslovi: knihovní policie. Věděl dobře, že nic takového neexistuje, ale s úsměvem poznal, že důsledky východy starých příbuzných jsou patrné i na něm. I on jako dítě se bál různých knihovnických vymahačů. Co by mu vlastně mohli udělat? King zde projevil opravdu poněkud brutální fantazii a nebylo to nic hezkého. Tohle kdyby se říkalo dětem (možná i dospělým) v knihovně, nikdo by si knížky ze strachu snad ani nepůjčil.

Po pár dnech byl příběh na světě a čekal na něj už jen psací stroj.

V jednom z posledních snů Sama o jeho znásilnění se objeví obraz knihovny, nad kterým ční nápis: Fuimus, non sumus. (asi Jsme, nikdy jsme nebyli). Podle všeho je to část latinského rčení: Non fuimus, non sumus, atque numquam obliti erimus (Nikdy nejsme, nikdy jsme nebyli a nikdy nebudeme zapomenuti).

Ardelia se velmi podobá stvůře "Deadlights" z románu To  (It), které se rovněž živí strachem druhý a svou pravou podoby nabírá právě když se krmí.

Naomi miluje knížky spisovatele Paule Sheldona. Hlavní postavy z Kingova románu Misery  (Misery).

V závěru románu Nezbytné věci  (Needful Things) se dozvíme, že Leland Gaunt zdrhne do městečka Junction City a koupí si starou kancelář Sama Peeblese. Tohle městečko to nemá lehké. Naštěstí Sam a Naomi se stihli odstěhovat.

Správně temná povídka. Sice tak trošku okecaná různými vzpomínkami z minulosti, lehce okořeněná jakýmsi mysteriózním zlem, ale policajt z knihovny, ten je fakt brutální. Tuhle postavu napsal King mimořádně dobře a je celkem hnusárna číst, co Samovi všechno provede. Jestli chodíte do knihovny, radši knížky vracejte včas. Za starých časů mně tedy stačila stará knihovnice s fialovými či modrými vlasy a nesmlouvavým pohledem.

"Ale chápete," odpověděl Dave. "Kdo asi vzal ty knížky, který vás dostaly do týhle bryndy? Kdo je poslal do stoupy spolu s novinama? No přece já. Nemyslíte, že tohle ona ví?" "Ty si myslíš, že tě pořád chce?" zeptala se Naomi. "Jo, ale ne tak, jak mě chtěla tenkrát. Teď už mě chce jen mrtvýho." Otočil hlavu a jasnými očima plnýma smutku se zahleděl na Sama. "Teď chce vás, Same."

Samův dům byl starý a měl vysoké stropy, ale policajt se musel ve dveřích schýbnout, a dokonce i v kuchyni se dýnko jeho šedého plstěného klobouku málem otíralo o strop. To znamenalo, že měřil dost přes dva metry. Tělo měl zahalené v nepromokavém plášti barvy mlhy za svítání. Pleť měl papírově bílou. Neživý obličej působil tak, že nechápe laskavost a lásku a nezná slitování. Z tenkých rtů čišela chladná autorita a Sam si na okamžik vybavil zavřené dveře knihovny, které působily jako štěrbinová ústa v obličeji žulového robota. Policajtovy oči vypadaly jako stříbrné dírky po brocích. Bělmo bylo tak zarudlé, že mohlo každou chvíli začít krvácet. Řasy chyběly. A nejhorší na tom všem bylo, že Sam tu tvář znal. Věděl, že to není poprvé, kdy se krčí strachem před tím temným pohledem, a v duchu uslyšel ten šišlavý hlas: Pojď fe mnou, fynku...já jfem policajt.

Sam Peebles, miláček rotariánů v Junction City, se počural.