ze sbírky Noční můry a snové výjevy 1: Dolanův cadillac

!! OBSAHUJE SPOILER !!

Kratičká povídka vypráví o učitelce malých třeťáků Emily Sidleyové. Byla to přísná dáma staršího věku, která už měla žáky za léta praxe dost přečtené. Navíc měla takový malý trik na ně, vždy když k nim byla otočená zády, sledovala je v odrazu svých tlustých brýlí. Děti se jí bály. Měly z ní respekt. Ale výsledky mluvily za vše a slečna Sidleyová byla spokojená.

To pozdní září však učitelka s dlouhotrvajícími chronickými bolestmi zad zažila něco, co by ji ani ve snu nenapadlo. Děti se začaly měnit. Nejdřív s tím začal Robert, žáček z první lavice, který se tak sladce usmíval a přitom krčil nos. On to věděl. Věděl o triku jeho učitelky. A pak se proměnil. Sl. Sidleyová zažila velký šok. To nebyl Robert, to bylo cosi. Stvůra. Bestie. Robertem to začalo, chichotajícími holčičkami to pokračovalo. A jak jí Robert řekl, je jich mnohem víc.

Sl. Sidleyová po měsíci nepřítomnosti a odpočinku ze zdravotních důvodů nastoupila zpět. A vše bylo při starém. Viděla je prostě všude. Rozhodla se, že s tím skoncuje, že tyhle zrůdy tady nebudou. Ten jejich pohled už nemohla vydržet. Zvala si jednoho po druhém do rozmnožovny a 12 jich zastřelila. Bylo by jich víc nebýt jiné kolegyně.

Sl. Sidleyová byla odvezena celkem v tichosti do psychiatrického zařízení na Juniper Hillu k léčbě. Asi po roce byla podrobena prvnímu kontaktnímu experimentu, který měl prokázat její vyléčení (nebo naopak). Seděla na invalidním vozíku v mateřské školce mezi totálně retardovanými dětmi, které slintaly, cucaly si prstíčky, občas se jí dotkly. Hltaly jí očima. Mladý zaměstnanec sledoval děti i bývalou učitelku. Ta musela odejít. Spáchala sebevraždu střepem ze zrcadla. Buddy Jenkins, který ji pozoroval, začal sledovat ty děti. Dívaly se bezduchým, přesto však zvláštním pohledem. Buddy je pozoroval čím dál tím víc. Nakonec z nich téměř nedokázal spustit oči.

Povídka vyšla poprvé v magazínu Cavalier v únoru 1972. O šest let později (1978) měla být zařazena do sbírky Noční směna. Protože však nakladatel tlačil na "zeštíhlení" knihy kvůli konečné ceně, měla jít jedna povídka ven. King hlasoval pro Šedou hmotu, nakladetel pro Dítka. Vyhrál nakladatel. King to uznal,  tak trochu mu připomínala bradburyovské povídky z přelomu 40. a 50. let, kdy se to jeho povídkami hýřilo zabijáky dětí.

Následně byla vydána ve sbírce The Evil Image: Two Centuries of Short Gothic Fiction and Poetry (1983), kde publikoval povídku např. i Daniel Defoe (Robinson, pro zapomnětlivé).

Krátké dílo bylo hned 2x zfilmováno (rovněž jako krátkometrážní produkce), a to v r. 2006 v režii Bernarda Villela (19 min) a v r. 2015 v režii Coreye Normana (25 min). Oboje pod stejnojmenným názvem Suffer the Little Children.

Tahle povídka už byla zase o něco lepší. Možná právě ta její krátká verze jí jenom prospěla a kingovský závěr ji povýšil mezi ty lepší v této sbírce. Trochu mě překvapil překlad názvu, možná trochu biblický, spíše vystihující podstatu povídky, než její originální název.

Odraz v brýlích byl malý a přízračně zkreslený. Slovo, které psala, sledovala jen koutkem oka. Robertův výraz se změnil. Na zlomek vteřiny se jí naskytl děsivý pohled, jak se Robertův obličej změnil v něco... jiného.

Robert se místo toho usmál ještě víc, až odhalil zuby. "To bude, jako když jsme měli na začátku roku přinést do školy něco, co máme rádi, a pak o tom vyprávět, viďte? Robertovi, tomu druhýmu Robertovi, se to strašně líbilo. Pořád se mi ještě schovává někde hluboko v hlavě." Úsměv se mu v koutcích úst zkroutil jako spálený papír. "Někdy tam pobíhá... to svědí. Chce, abych ho pustil ven."

Vrátila se do třídy a začala je jednoho po druhém vodit do rozmnožovny. Zabila jich dvanáct a byla by je zabila všechny, kdyby si paní Crossenová nepřišla pro papíry na kompozice.