Ze sbírky Černočerná tma

!! OBSAHUJE SPOILER !!

Arlette, žena Wilfreda Jamese v roce 1922 potkala svého cizince ve svém manželovi. A to jen proto, že se zmínila, že by mohl farmu prodat a odstěhovat se. Wilfred byl na své zemědělské usedlosti v městečku Hemingford kdesi v Nebrasce velmi spokojen, ne tak jeho žena. Wilfred si neustálé rejpání ohledně života v zapomenutém koutě Států přestane nechat líbit a rozhodne se svou ženu prostě zabít. Velmi neprofesionálním, ale o to brutálnějším způsobem ji zprovodí ze světa. Do studny. A nebude tam sama. Přibude např. ještě kráva. Wilfred však psychicky celou situaci neunese. Povídka je  vlastně jeho zpovědí, jak se ze spokojeného farmáře stal šílenec, který začne vidět neviditelné, kterého začnou provázet podivné halucinace. A taky žena se znetvořeným tělem a tváří ze studny. A taky jedna špatně umrtvená kráva. Wilfred přichází o rozum.

Povídka 1922  vznikla na základě naučné publikace Wisconsinská stezka smrti  (Wisconsin Death Trip (Michael Lesy, 1973)), která mimo jiné zobrazovala fotografie z malého městečka Black River Falls, zemědělské oblasti s naprosto bezduchým životem. Mnoho fotografovaných lidí mělo v sobě jakousi tvrdost a strádání z naprosté izolace toho prostředí. King chtěl zachytit ten pocit do svého příběhu. Myslím, že se mu to povedlo. Jen čekám, jestli mě můj muž taky zavraždí, když navrhnu přestěhování z vesnice do města :-)

Městečko Hemingford vystupuje častěji v Kingových dílech, např. je dějištěm celé povídky Poslední příčka žebříku,  nebo se zde žila Matka Abigail z románu Svědectví, vzpomenete si určitě na ty lány kukuřice, které naháněly hrůzu kde komu a šeptaly divné věci. Také se sem přestěhoval Ben Hanscom z románu To,  asi mu  Derry přišlo příliš temné. No nevím, jestli si polepšil.

Malý psychothriller do hlubin lidského mozku a jeho neskutečných možností. Zabít vlastní ženu by chtělo asi hodně chlapů. A studna na vlastním pozemku je dobré místo. Zpackat to polomrtvou krávou už asi tak dobrý nápad nebyl. Strach, který chodí ze studny na farmáře je skvěle popsán a číst tuhle povídku na nějakém statku večer po tmě, když venku skučí vítr a skřípou někde nějaké dveře, asi ji rychle odložím. Jenže napětí by se dalo krájet a tak prostě musíte dočíst. A pokud nejste v posteli s prázdným měchýřem, máte smůlu. Zůstanete trčet v křesle se srolovanýma nohama pod sebou a milosrdně vyhlížet první paprsky slunce.

Viděl jsem, že se na tkanině pytle rýsuje její nos jako žraločí ploutev... Opřel jsem se kolenem o postel a rukou o její rameno. Pak jsem prořízl pytel a hrdlo pod ním. Zaječela a začala sebou hrozně házet. Dírou v pytli se vyhrnula krev. Arletta rozhodila ruce a chňapala jimi do vzduchu... tahala za promáčený pytel a já jí do těch rukou sekal, až jsem jí prořízl tři prsty na kost. Znovu zakřičela - tak tence a pronikavě, že se ten zvuk podobal ledové střepině -, ruka jí padla na pelest a tam sebou škubala. Prořízl jsem do pytle další krvavý šrám a pak další a ještě jeden. Celkem jsem ji řízl pětkrát, než mě nezraněnou rukou zadržela, a pak si strhla pytel z obličeje.... Hned na začátku jsem ji nadvakrát prořízl krk, poprvé  tak hluboko, že se objevila chrupavka průdušnice. Posledními dvěma řezy jsem jí zasáhl tvář a ústa tak důkladně, že vypadala jako rozšklebený klaun. Rána se jí táhla až k uším a odhalovala zuby. Hrdelně, přidušeně zařvala jako lev chystající se sežrat svou oběť.