Manželský pár Gerald a Jessie si vyjel za sexuálními hrátkami na osamělou chatu u liduprázdného jezera Kashwakamak Lake ve státě Maine. Jessie je při jednom milování právě uvězněná v poutech, ale nějak se jí to nelíbí – tím spíš ne po tom, co její manžel umírá na srdeční záchvat a daleko široko není, kdo by jí pomohl. Je donucená zápasit se svými vlastními vnitřními démony a potlačit vzpomínky, aby dokázala uniknout ze své nezáviděníhodné situace. Démonové ji však nepřestanou pronásledovat ani tehdy, když je volná... Najděte klíč ke svobodě...

Informace o knize:

Poznámka:

Kniha vydána ještě 2x, a to v r. 2001 a 2010, stejný překladatel, obě v nakl. Beta, autoři obálek: Jana Štastná a Michal Kuba. Zajímavý je i rozsah knih, vydání z r. 2001 má 288 str., vydání z r. 2010 má 420 str.  Sice má poslední vydání o trochu menší rozměry, nevím, jestli nebyl reevidovaný překlad.

Při psaní Geraldovy hry se King vrátil k původnímu nápadu u románu Cujo, kdy je hlavní postava uvězněna sama v místnosti a nemůže se dostat ven. Okamžitě ho napadla pouta a přemýšlel nad lidmi, kteří takové věci praktikují.

Román je vyprávěn v 1. osobě, Jessie. Občas se v té osobě ale vyskytuje několik dalších, Nora, Karkulka, Ženuška, Ruth. Všechny kromě Ruth (což je Jessiina blízká přítelkyně) jsou variací Jessie v jejích různých životních etapách.

Jessie často vzpomíná na rok 1963 a na úplně zatmění slunce. Vzpomeňte na totéž v románu Dolores Claibornová,  která v tento rok a čas zabila svého manžela. Tehdy měla vizi malé holčičky v šatičkách s culíky, kterou obtěžoval její otec. Vize se jí vrátila ještě jednou, ocitla se v pokoji té malé holčičky a ta ji tam rovněž viděla. Pro ní zcela neznámou ženu. Jessie spatřila Dolores. Jessie v ten rok a čas zažila nehezké věci, které ji provází celou knihou. Dolores tehdy zachránila svou dceru od nenechavých rukou a dalších částí těla její otce Joea, a nese za to celoživotní následky v podobě nepochopení její vlastní dcerou. Jessie neměl kdo chránit. Maminku by to zničilo. Jessie tak díky svému nenechavému otci, si celý život nesla vinu za to, za co nikdy nemohla a stala se tak obětí vlastních rodičů. Ani Selena, dcera Dolores, ani Jessie, se z celé události tehdy při zatmění, nikdy docela nevzpamatovaly a myšlenky na ně je děsí stále.

A řekla bych, že narážka se občas objeví i na román To  (It). Jessie totiž toho skrytého bledého vetřelce s mrtvými věcmi v kufříku pojmenovává jako věc, jako To. Jako To, které se často zjevuje dětem, když mají opravdu velký strach. To se zobrazuje jako jejich dětská noční můra.

King uvažoval o tom, že román vyjde spolu s knihou Dolores Claibornová  (Dolores Claiborne), jako dva související příběhy se společným tématem ženy v krizi při zatmění slunce, ale nakonec z toho sešlo. Geraldova hra  vyšla o půl roku dříve.

V r. 2017 bylo uvedeno filmového zpracování Gerald´s Game v režii Mikea Flanagana (který se narodil v městečku Salem :-) ). Jestli zakoupí i česká produkce, se uvidí. Zahraniční výsledek však zatím není příliš kladně hodnocen.

Geraldova hra je opravdu zajímavá. A opravdu budí emoce. Více méně jsou v ní dvě roviny, jedna ta s Jesie a jejím soubojem s kovovými pouty, druhá s několika ženami, verzemi Jessie a její(ch) minulosti. Tyto dvě roviny se značně prolínají a je občas problém se v nich vyznat. Kdo je kdo, kdy je kdy, co se stalo, co je noční můra, co je realita. Část, kdy se snaží Jessie dostat z želízek, dotáhnout postel ke klíčkům apod. je skvělá, je napínavá a okoušete si u ní nejen nehty, ale možná celé zápěstí. Část, kdy Jessie propadá do své hlavy a mluví za ní Karkulka, Nora nebo Ženuška, už tak záživná není. Je trochu zdlouhavá, zmatená a i když je skvělou sondou do zmučené ženské duše, každého to zrovna brát nemusí.

Četla jsem knihu už strašně dávno, ale to, jak si Jessie uřízne kus ruky, aby se dostala z pout, si pamatuju dodnes. To, co se jí stalo v minulosti, mi z hlavy vypadlo fakt rychle.

Bývalý Princ, který byl kdysi dávno pýchou a radostí mladé Catheriny Sutlinové, seděl u dveří do kuchyně už dobrých deset minut poté, co se vrátil ze své poslední výpravy za žrádlem do ložnice. Seděl se vztyčenou hlavou a prázdným, nehybným pohledem. Poslední dva měsíce žil na velice úsporné stravě a dnes večer se velmi dobře nažral, vlastně až přežral, takže by se měl cítit otupělý a ospalý. Cítil se tak před malou chvílí, ale teď ho veškerá ospalost přešla. Nahradil ji pocit nervozity, který stále narůstal. Cosi se dotklo několika z vlasově tenkých rozbuškových drátů, natažených v té tajemné části mozku, kterou pes cítí, a nastražilo jeho intuici. Panička dál sténala vedle v pokoji a občas něco ze spaní řekla, ale tyto zvuky nebyly příčinou psovy nervozity, nebyly to ony, které způsobily, že si znova sedl, když už chvilku předtím byl na pokraji blaženého plynutí ke spánku, a nebyly tou příčinou, kvůli které bylo teď jeho zdravé ucho nastražené a čenich nakrabacený natolik dozadu, že odkrýval špičky tesáků. Bylo to něco jiného..., něco nedobrého..., něco, co by mohlo být nebezpečné.

Ruka se napřáhla a Jessie narazila vnitřní stranu svého zápěstí, tu stranu, kterou chiromanti nazývají náramky Štěstěny, na rozeklané ostří střepu. Fascinována pozorovala, jak ostrý hrot nejdříve udělal do kůže důlek a pak do ní pronikl. Zatlačila a její zápěstí dál jako by požíralo ostří. Důlek se naplnil krví a zmizel. První Jessiinou reakcí bylo zklamání. Skleněná čepel nezpůsobila takový proud krve, v jaký doufala (a jakého se také napůl bála). Pak ostrý okraj přeřízl modré svazky žil, které se táhly nejblíže pod povrchem kůže, a krev začala vytékat rychleji. Ještě zatím nevystřikovala, jak očekávala, ale vytékala stálým, rychlým proudem, jako když se téměř otevře vodovodní kohoutek. Pak se přeřízlo něco většího a proud zesílil. Tekl po polici a rozléval se na jejím předloktí. Teď už by bylo pozdě couvat, teď už v tom jede. Tak nebo onak, jede v tom naplno. ..... Cítila teď podivné brnění v dlani, jako by se řízla do nějakého malého, ale vitálně důležitého svazku nervů, které již byly napolo umrtvené. Její prsteník a malíček najednou přepadly dopředu, jako podťaté. Ukazovák a prostředník, společně  s palcem, sebou začaly divoce trhat dopředu a dozadu.