Během léta roku 1980 v Castle Rocku dojde ve stejné době k několika událostem, které navždy změní životy několika lidí a psů. Nešťastná žena odlétá se svým synem pryč od manžela Joea Cambera. Chlapec na místě nechává s nelehkým srdcem milovaného bernardýna Cuja, který je nemocný. Vzteklina se začíná projevovat velmi rychle. V jiné části města rovněž tak trochu nešťastná žena Donna Trenton končí svůj vztah s milencem a její workoholický manžel odlétá do New Yorku. Ona jede se svým malým synkem Tadem opravit auto k Joe Camberovi, na jehož statku zůstal nemocný všežravý bernardýn Cujo....

Velký pes rád běhá po poli a zrovna honí králíka. Snaží se ho chytit v díře, do níž skočil, ale čumák strčil do temného zla. Díra plná netopýrů, jejich kousanec bernardýna nakazí vzteklinou. O tomhle však nikdo neví. Jen ten pes Cujo. Jeho malý páníček Brett však odjíždí s matkou kamsi jinam ve Spojených státech. Matka uníká před svým zlým násilnickým manželem díky malé výhře v loterii. Zachrání tak život chlapci i sobě. O manželově osudu už rozhoduje Cujo. A také o dalších. Nejdříve soused. Pak Donna Trenton. Tahle mladá dáma si už dlouho nerozumí s workoholickým manželem Vicem, stejně jako on s ní. Pan Trenton raději odlétá do New Yorku za prací a na Donně je tak vyřešit svůj milenecký vztah se Stevem Kempem i rozbité auto. Milence opustí, auto odveze na farmu k panu Chambersovi. Vezme sebou svého 4 letého synka Tada. Na dvoře u farmy auto zdechne asi navždy. V létě je horko, v autě ještě větší parno, svačina malá, pití málo, telefon nikde. A za dveřmi je vzteklý, mimořádně zlý pes. Není úniku. Obětí nakaženého psa bude jistě víc, a spousta smutku se bude na vás hrnout v samotném závěru napínavého thrilleru. Ještě si chcete koupit psa? Pokud nejste stále přesvědčeni, nahlédněte do malé psí boudy...

Informace o knize:

Poznámka:

Kniha byla znovu vydána v Beta r. 2009 s překladem Ivana Němečka v rozsahu 264 stran a obálkou J.P.Krásného. V r. 2016 opět další vydání, tentokrát v paperbacku (336 stran)

Kniha byla r. 1982 nominována na cenu Balrog Awards (kat. Novel), dále Locus Award (kat. Fantasy Novel, 21. místo), a získala r. 1992 hlavní cenu  British Fantasy Society Awards (kat. Best Novel).   

King se nechal inspirovat vlastním zážitkem s velkým bernardýnem. Na jaře roku 1977 zajel se svou motorkou do opravny na okraj Brightonu, kdesi do "země nikoho". Nikde nikdo, jen jeden chlapík vzezření člena Poroty a jeho pes, Gonzo. Obrovský bernardýn. A ten pes na Kinga vyjel. Sice poslouchal pána na slovo, ale ten mu řekl, že nikdy předtím tohle Gonzo neudělal. "Asi se mu nelíbí váš obličej." Tohle byla ústřední myšlenka. A jak se to u Kingových knih stává celkem často, narazil na jiný zcela odlišný nápad. V jednom seriálu stanice ABC se v jednom pokoji z jednoho úhlu odehrával celý příběh. King si pohrával s myšlenkou, co by se stalo, kdyby s jejich věčně porouchaným autem jela k mechanikovi Tabby a  tam jí to chcíplo. A ten pes by se vrhl na ní. Pak se do nápadu vloudil syn a vzteklina. U ní. Jenže když si King ověřoval reálie (i když to tak neměl rád), zjistil, že to není možné. A tak do uzavřeného prostoru v podobě auta zahrnul ženu a syna, které ohrožuje vzteklý pes. Román psal více méně na jeden zátah jako jednu kapitolu. Byl tak pohlcen zápletkou, že i když měl v plánu román rozdělit na klasické kapitoly, příběh ho strhnul tak, že nedokázal přestat. Prostě román byl agresivní a pěkně drzý. Největší problém mu dělala pasáž, kdy nevěrnou ženu přistihne její manžel. Nebyl schopný to napsat (pže to nikdy nezažil, ani si to nedokázal představit) a trvalo mu několik dní, než scéna vznikla. Asi bude trochu těžkopádná, ale určitě je upřímná.

A protože se děj odehrává v Castle Rocku, s některými postavami se setkáte i v jiných knihách. Třeba v románu Nezbytné věci  (Needful Things),  povídce Sluneční pes  (The Sun dog) ze sbírky Čtyři po půlnoci  (Four Past Midnight)

King se smutně přiznal, že napsal román v naprostém alkoholovém deliriu, takže si z toho moc nepamatuje, i když má ten příběh velmi rád. Vzpomíná si ale, jak ho tehdy fanoušci málem ukamenovali dopisy, že nechal zabít dítě, a ještě navíc zcela nevinné. Proč? No, protože prostě může. Kniha je šéf.

Cujo je údajná přezdívka jednoho z únosců Willie Wolfa vnučky tiskového magnáta Patty Hearstové jakousi osvobozeneckou armádou, která ji donutila účastnit se série kriminálních činů. Byla za to odsouzena s tím, že tak činila i přes svou výpověď o opaku dobrovolně. Později ji byl trest zrušen.

Snad právě proto, že je román tak temný, měl být původně jeho autorem Bachman. Na něj by to opravdu vypadalo.

Kniha byla r. 1983 zfilmována jako Cujo  (Cujo, vzteklý pes), v hl. roli Dee Wallace.

Tahle celkem neprávem opomíjená napínavka je dost dobrá. Jak jednoduše lze udělat horor z několika na sebe nešťastně navazujících událostí. Navíc kapitoly v knize jsou tak šikovně rozdělené, že jsem vždy nenápadně přečetla první stránku z nové kapitoly, abych věděla, jak se děj posune, a už jsem byla chycena... a četla dál... až do konce... a to mám psy ráda :o)

Cujo cítil, jak se několik netopýrů otřelo  o tu třetinu jeho těla, kterou se mu podařilo vtěsnat do díry, a začal se bát. Nelíbil se mu jejich pach, nelíbil se mu zvuk, který vydávali, nelíbilo se mu podivné teplo, které z nich vycházelo. Začal štěkat hlasitěji a chňapal po těch věcech, které mu kroužily a pištěly kolem hlavy. Jeho cvakající čelisti najednou zachytily jedno z hnědočerných křídel. Zapraštěly kosti, křehčí než ručka nemluvněte. Netopýr po něm sekl a kousl ho. Kůže na čumáku se rozšklebila v dlouhé zahnuté ráně otazníkového tvaru. ... škoda už byla spáchána: kousnutí vzteklého zvířete je nejnebezpečnější v blízkosti hlavy, protože vzteklina je nemocí centrální nervové soustavy.

Netopýři, ti malí hnědí hmyzožravci, byli letos doslova prolezlí výjimečně virulentním druhem vztekliny.

Gary po psovi kopl. Cujo uskočil stranou a znovu se na něj vrhl, cvakal čelistmi a vrčel. Pěna mu lítala od huby a Gary cítil zblízka jeho dech. Byl to zahnívající, zahořklý a žluklý pach. Zaťal pravou pěst a hákoval Cujovu spodní čelist. Rána vycházela až z ramene, které bylo po hlubokém kousnutí v jednom ohni..... Matně si uvědomoval Cujův čumák zavrtaný pod bradu, matně si uvědomoval, že ten čumák je skoro nechutně horký a suchý. Pokoušel se zvednout ruce a napadlo ho, že by měl jít psovi po očích, v tom ho však Cujo chytil za hrdlo a roztrhl je.

Ozval se zvuk. Byl tichý, jemu ale neunikl; jeho uši teď byly neskutečně vnímavé pro všechny zvuky. Slyšel nebeské zvonečky i chraplavý jekot, který stoupal z pekla. Ve svém šílenství slyšel skutečné i neskutečné. Toto byl zvuk malých kamínků, které po sobě kloužou a skřípou. Cujo přimáčkl zadek k zemi a čekal na ni. Moč, horká a bolestivá, z něj nepovšimnutě vytekla. Čekal, až se ŽENA ukáže. Pak ji zabije.

Kousek papíru, který vyčuhoval zpod Tadova sedadla. Vytáhl ho a uviděl, že jsou to Slova na příšery, které Tadovi napsal, aby ho uklidnil. Papír byl zmačkaný a na dvou místech natržený a velmi promáčený potem. V hlubokých skladech byl skoro průhledný.

Příšery, zmizte z tohoto pokoje!
Nemáte tady co dělat.
Žádné příšery pod Tadovou postelí!
Nemáte tam dost místa.
Žádné příšery v Tadově skříni!
Nevejdete se tam.
Žádné příšery před Tadovým oknem!
Neudržíte se tam.
Žádný upír, vlkodlak, nic, co kouše.
Nemáte tady co pohledávat.
Nic se Tada nedotkne, neublíží mu, až do sví.....

Dál nemohl pokračovat. Zmačkal papír a hodil ho po mrtvém tělu psa. Všechno to byla lež. Svět byl plný příšer, a všem bylo povoleno kousnout nevinné a neopatrné.