Ve Wentworthu v Ohiu panuje horké letní odpoledne a v Topolové ulici je všechno jak má být. Poslíček s novinami objíždí na kole předplatitele; děti se škorpí na rohu ulice před obchodem; na trávníku před domem Reedových si mládež hází plastovým talířkem; Gary Soderson zapaluje zahradní gril. Jediná věc, která zcela nezapadá do obrazu, je červená dodávka, která vyčkává s běžícím motorem na kopci. Brzy se rozjede a začne masakr. Než na Topolovou ulici padne večer, ocitnou se lidé, kteří přežili, v jiném světě, kde je všechno možné, bez ohledu na to, jak je to děsivé... a kam přijíždějí samozvaní strážci zákona. Jaká síla je přivolala, jak daleko zajdou a jak je možné je zastavit - takové otázky vyvolávají beznaděj... Zajeďte do skrytých zákoutí...

Informace o knize:

Poznámka:

Na přání Kinga vyšla kniha spolu s další, Strážci zákona. Byla k nim přidána malá kartička o této informaci. Prodávala se tak po celém světě, ale je pravda, že dnes se dá sehnat i zvlášť. No jo, přání je jedna věc... V knihách jsou postavy stejných jmen, které zdánlivě nemají nic společného...

Strážci zákonaí obsahují stejné postavy jako Beznaděj  napsaná SK, jen se zcela jinými charaktery a osudy, prostě postavy, které autor vzal, zatřásl jimi, trochu je pocuchal. Navíc SK trochu zamotal hlavu vydavatelům. Za prvé, chtěl, aby je vydali dohromady. Tak se dohodli, že Beznaděj vydá Viking a dceřiné nakl. Penguin (Dutton) vydá Strážce. Limitovanou edici vydalo totéž nakladatelství a Donald M. Grant měl vydat limitovanou edici Beznaděje. Jenže problém nastal právě u limitované ed. Strážců, protože měly být knihy podepsané. Kým? Richard Bachman byl už přece po smrti. Jistý grafik, Joe Stefek, však měl řešení, protože totéž udělali u jistého románu P.K.Dicka.  A tak na první stránku každé knihy v limit.edici byl přiložen zrušený šek podepsaný R.B. (samo, že rukou SK). Vtipné bylo, že každý šek měl své číslo (1-1000), ale každý byl vystaven jiné postavě nebo společnosti z nějakého SK románu či života, např. 306 = Annie Wilkesové na 12$ se zprávou pro příjemce - sekera a letlampa, číslo 377 bylo pro Cavalier na 8$ za staré číslo časopisu obsahující povídku Pekelný kocour.

Nápad na Desperády byl vlastně už na světě nějaký čas, a to ve scénáři k filmu The Shotgunners. V r. 1984 se konalo setkání Kinga a režiséra Sama Peckinpaha (točil kriminální filmy a westerny, některé značně ujeté, asi nejslavnější studie násilí v jedinci ve filmu Strašáci s Dustinem Hoffmannem - brilantní snímek, i po tolika letech budí hodně emocí). Režisér hledal námět na film, King měl volný scénář. Byl to zvláštní příběh o ostražitých duchách z minulého století, kteří se objeví  v jednom městečku na Západě, aby se pomstili za oběšení. Nepřijíždějí však na koních, ale ve třech dlouhých šedých cadillacích s tmavými skly. Bohužel, než mohl vzniknout nějaký snímek, režisér (mimochodem těžký alkoholik) ještě v témže roce zemřel na infarkt.

Obálku k oběma románům kreslil americký malíř Mark Ryden, známý svými velmi sugestivními obrazy připomínající např. Salvatorea Dalího a pod. umělce. V době kreslení obálek asi padesátník, jehož prakticky všechny postavičky se vyznačují charakteristickým prvkem, a to neúměrně velkou hlavou oproti tělu. Namaloval mnoho obrazů na téma Alenka v říši divů ad.

V úvodu knihy je vysvětlení vydavatele, kde se vzal román Bachmana, který je už po smrti. Román údajně našla Bachmanova vdova na půdě v krabici plné rukopisů, jež dovolila zveřejnit.

King měl v hlavě Strážce už nějakou dobu. Měl totiž tiskárnu na svém stole, a na ní byla nálepka "The Regulators". Pořád mu to slovo vězelo v hlavě. Když se jednou vracel z nákupu a stál se svým autem na příjezdové cestě k domu, nějaký "hlas" mu řekl, aby napsal román The Regulators jako dílo od Bachmana a použij v něm postavy z Beznaděje, ale ať ti tam vejdou sami. V knihách jsou tak stejné pasáže, i když každá s jiným významem. Jsou tam taky malé společné vtípky. Je to, jako kdyby jedni herci hráli jeden večer Hamleta, a druhý večer "Bus Stop" (asi myšlen romantický divadelní počin s Marilyn Monroe - Zastávka v Kansasu, později zfilmovaný do hloupého rozpustilého nesmyslu pod stejným jménem).

V poslední kapitole knihy, Epilog, je vtipný odkaz jeden z předchozích Kingových románů, a to Osvícení  (The Shinning).

Beznaděj se mi líbila víc. Ale život a naděje lidí ze Strážců zákona mi připadal více beznadějně. Prakticky neměli šanci na přežití. Je tu více mystiky, když se dostáváme do světa tety malého autistického kluka, před kterým uniká, aby se zachránila, a nejen sebe. Souboj dětí s oživlými divnými tvory a rostlinami na cestě do města mi přišel už trochu ujetý, zároveň je to jedna z těch nejvíce zajímavých pasáží románu. Bohužel taky jedna z mála, kterou si po těch letech pamatuju. Bachman asi nebyl ve své kůži a propadal beznaději, co kdyby náhodou stáli strážci zákona před jeho domem v červené dodávce....

Johnny Marinville, který kdysi získal státní literární cenu za román o sexuální posedlosti nazvaný Rozkoš a který teď psal dětské knížky o kočičím soukromém detektivovi jménem Kocourek Očko, stál u svého telefonu v obývacím pokoji, hleděl dolů a bál se. Cosi se tu dělo. Snažil se nepropadat tomu paranoidnímu pocitu, ale určitě se něco dělo. "Možná," řekl potichu. No jasně. Možná. Ale ten telefon - Vešel totiž dovnitř, opřel kytaru do rohu a vytočil číslo 911. Nastala neobvykle dlouhá pomlka, tak dlouhá, že už se chystal přerušit spojení (jaké spojení, ha ha?) a zkusit to znovu, když tu se v telefonu ozval jakoby dětský hlas. Ten hlas, zpěvavý a zároveň dutý, Johnyho překvapil a strašně vylekal - ani se nepokoušel namlouvat si, že ten děs  byl jenom reflexivní úlek. "Malinkatý Puclíček," vyzpěvoval hlas. "Kousl mámin cecíček. Nezlobinkej, netrucuj, vždyť ten cecík je jen tvůj." Pak to cvadlo a následovalo hučení prázdné linky.

Johnn a Brad položili tělo Jima Reeda jemně na zem. Johnny sáhl po pušce a strčil hlavní do kojota. Zamrkal překvapením (mírným překvapením; jeho schopnost větší citové reakce byla patrně značně vyčerpána), protože hlaveň prošla tmavnoucí kůží naprosto bez odporu. "Jako bych dloubal do cigaretového kouře," řekl a podával pušku zpátky Cynthii. "Myslím, že tu vůbec není. Myslím, že nic z toho tady kolem není, ve skutečnosti." Steve Ames k němu přistoupil, vzal Johnnyho za ruku a položil si ji na rameno. Johnny nahmatal řadu zubatých děr, které mu drápy udělala puma. Krev prosakovala bavlnou, až Johnnymu pod prsty zavrzala. "Ta věc, která mi to udělala, nebyla cigaretový kouř," řekl Steve. Johnny už chtěl odpovědět, ale pak ho upoutalo divné rachtání. Připomnělo mu to míchání koktejlů v bebopových barech za jeho mládí. Padesátá léta, to se člověk ani nemohl namazat bez kravaty, pokud byl členem společenského venkovského klubu. Ten zvuk vydával Dave Reed, jenž stál toporně vedle matky. Cvakaly mu zuby.