ze sbírky Noční směna

!! OBSAHUJE SPOILER !!

Mladý muž Johny navštěvuje svou nemocnou matku v nemocnici. Trpí rakovinou v posledním stádiu a už jí nebude pomoci. Od lékaře ví, že maminka zemře, a podle všeho to nebude nic příjemného. Trpí bolestmi. Jako mladší syn by se o ni staral stejně dobře jako její starší syn Kevin, ale ten bydlí daleko. Rozhodnutí, jak a kdy pomoct od silných bolestí zůstává tedy na něm. Maminka je dávno rozhodnutá a tak trochu nepřímo vlastně Johnyho žádá, aby pro ní tuhle poslední službu udělal. Oba ví, kde ty správné prášky jsou, oba ví, jak to zařídit, aby z toho nebyl nikdo obviněn. Nebo když už, tak sama nemocná. Jenže udělat právě tohle rozhodnutí stojí Johnyho mnoho  sil a váhá, jestli to má, nebo nemá, udělat. Bolí ho představa, že tu matka nebude, že ji zabije, zároveň ho bolí i pohled na její nesnesitelné utrpení. A navíc, bude vrah. Matkovrah. Nakonec malá příprava velkého rozhodnutí učiní vše potřebné docela snadným úkolem a Johny odchází domů. Maminka taky.

Jako jedna z mála z této sbírky byla povídka poprvé publikována až v Noční směně.

V Čechách vyšla ve dvojím překladu stejné sbírky (Tomáš Eben 1996, Ivan Němeček 2009).

King povídku napsal krátce po matčině smrti, kdy propadl ještě větším depresím a když ještě více pil.

Povídka b yla několikrát zfilmována, mezi roky 1983 - 2015, z toho jednou ve francouzské produkci, vždy pod názvem The Woman in the Room.  První zpracování (1983) v délce 30min si napsal a natočil dokonce Frank Darabont jako svůj debut (režisér tak slavné Zelené míle  či  Vykoupení z věznice Shashank).

Velice smutná, spíše dojemná povídka o roli soudce a kata v jedné osobě. Nikdo nechce zabít, ale utrpení, zvláště někoho tak blízkého jako je vlastní máma, je rovněž nesnesitelné. Jak by se zachoval každý jeden z nás v podobné situaci, kterou King navíc podtrhl depresivním popisem nemocničního prostředí a napůl umrlých pacientů (trochu moc zdlouhavé, ale výstižné a pro danou povídku podstatné k vyjádření atmosféry a možného dalšího podnětu k rozhodnutí syna nemocné ženy). Pravděpodobně se v této povídce projevil smutek nad ztrátou vlastní Kingovy matky (rovněž zemřela na rakovinu) a jejím bojem o bezbolestný odchod z tohoto světa.
Nečekejte žádný horor, temnotu v tom kingovském stylu. Prostě jen závěrečný smutek na závěr sbírky.

Pacienti mu připomněli filmový horor Noc živých mrtvých. Všichni chodí pomalu, jako by někdo odzátkoval jejich vnitřní orgány jako džbány s majonézou a oni se báli, že jejich tělesné tekutiny začnou cákat kolem dokola. Někteří mají hole. Jejich pomalé kolování po chodbách nahání hrůzu, ale je i svým způsobem důstojné. Je to chůze lidí, kteří pomalu kráčejí nikam, chůze absolventů univerzity v čepicích a talárech, řadících se u vstupu do promoční síně.

Dává jí další. A další. Žvýká je se stejně neurčitým výrazem. Dává jí už čtvrtou. Ona se na něj usměje a on s hrůzou vidí, že její jazyk je žlutý. Kdyby ji teď praštil do břicha, mohla by je ještě vyzvracet. Ale to nemůže. Nikdy by svou matku neudeřil.