ze sbírky Noční směna

!! OBSAHUJE SPOILER !!

První dopis Charlese Boonea je datován do poloviny devatenáctého století. Sotva se zotavil z nemoci z velké části způsobené bolestnou ztrátou jeho milované ženy, vypadá to, že se o něj bude pokoušet něco mnohem horšího. Usadil se v Chapelwaite, domě jeho předků nad vesničkou Preacher´s Corner (Kazatelům kout) i se svým sluhou Calvinem. Jeho návrat do tohoto domu však není zrovna vítán obyvateli vesničky, znají ten dům pouze jako prokleté místo, jehož majitelé i další členové starého rodu byli prostě prokletí. Boone píše svému příteli Bonesovi o dění v domě i okolí a každý jeho dopis je stále podivnější a podivnější. Později se mezi ně vloží i úryvky z deníků samotného Calvina a rovněž právního zástupce rodiny. Je tak jasné, že s Charlesem Boonem to šlo s kopce. Zajímal se o svou rodinu a chtěl vědět, co je pravdy na těch povídačkách. Navštívil i nějaké lidi ve vesnici a postupně se dozvěděl, že kdysi dávno, asi před sto lety, se tu usadil zakladatel rodu James Boone který se pravděpodobně docela zbláznil. Odešel do vesnice Jeruzalem´s Lot spolu s několika dalšími, působil jako kazatel a propadl kultu Červa. Temné magii. Jeho potomci ve vesnici na každém rohu rozšiřovali šílenství dál, a když to došlo k samotnému závěru, vesnice byla náhle prázdná. Opuštěná jako ze dne na den. Nikdo tam však nechodil, protože tam strašilo a ztráceli se další lidé.

Jeden z potomků Jamese pravděpodobně utekl a založil novou větev rodu Booneů, jehož třetí generací tvoří právě Charles, v domnění, že je posledním z rodu. I on byl volán krví, jak mu říkala jedna žena z vesnice. I on nemohl nechat Jeruzalem´s Lot spát a musel se tam prostě vypravit. S Calvinem jejich výprava odhalila sice prázdnou vesnici, ale nic moc zajímavého. Až návštěva kostela je nenechala na pochybách, že James opravdu byl vyznavačem temného kultu Červa, že si sehnal černou knihu, která toto podivné stvoření z nitra země vzívala a byl pravděpodobně pohlcen v jícnu vzniklého kráteru uprostřed kostela. Charles při každém dalším pátrání ztrácí rozum, podléhá horečce a divnému chování a Calvin už nezvládá jeho ochranu. Nakonec právě on přijde o život. Poslední potomek rodu chce knihu zničit za každou cenu a snad se mu to i podaří.

Zde zápisy končí a o dalším osudu rodu Booneů se dozvíme z vyprávění o sto dvacet let později. Přeci jen další potomek se ještě objeví, a ten poslední James Rob Boone, je moderní mladík, který nevěří ani na upíry, ani na pověry, na tož pak na nějaké Červy. Všechny předchozí dopisy a další zápisy z deníků sluhy i právníků získá do svého vlastnictví a přestěhuje se do Chaperwaite. Do domu, kde Charles slyšel divné zvuky za dřevěným ostěním, a velmi se ho bál. To nebyly krysy. James se v novém domově velmi rychle přizpůsobí a uzná, že deratizátora je opravdu potřeba. Svého prapředka považuje jako oběť duševní choroby a také nemá krysy rád.

Povídka je jakousi předzvěstí románu Prokletí Salemu (Salem´s Lot), kde hlavní roli opět sehrála vesnička Jeruzalem´s Lot. Jakási první zmínka o Jeruzalem´s Lotu se však objevila již během jeho přispívání do studentského plátku Maine Campus, do kterého psal sloupek. V prosincovém čísle roku 1969 psal mimo jiné i o různých nástrahách vesmíru a Věcech, které mohou proplouvat mezi světy. Zmínil příběh jedné vesnice zvané Jeremiah´s Lot (Vermont), jejíž obyvatelé se podle všeho na začátku 19. století zničehonic záhadně vypařili, a popsal i teorii Shirley Jacksonové, jedné z jeho oblíbených autorek, že domy a budovy mohou být ze své podstaty zlé.

Román byl napsán dříve než povídka, ale tahle je tak nějak více poctou představiteli starých hororů H.P. Lovecrafta. Jeho kulty, omdlívačky hlavních hrdinů, nepopsané zlo apod. jsou i v Prokletí jasně patrné, jen napsané poněkud nověji.

Povídka se stala součástí komiksového výběru The Secretary of Dreams, vol. 1  (2006) jako text s kresbami Glenna Chadbournea. V ČR vyšla v obou vydáních Noční směny, ale v podání různých překladatelů (Tomáš Eben 1996, Ivan Němeček 2009).

Jerusalem's Lot a jeho téma upírské moci je hlavním tématem i v povídce v této sbírce Na dobrou noc.

Tradičně "lovecraftovská" povídka o tajemném kultu, tajemných silách v trochu modernějším hávu (hrdina aspoň něco vidí, než omdlí), která získává na autentičnosti díky formě zpracování - pomocí dopisů a deníkových zápisů přeci jen děj lépe odsýpá, i když se relativně nic neděje. Včas změněný pisatel a šikovný závěr, tradičně kingovský, tak povídku vyhodí trochu výš, než by normálně skončila. Četla jsem od Lovecrafta hodně věcí, abych tomu přišla na kloub, ale nějak jsem nepřišla. Líbily se mi jen dvě věci, jinak nic, na mě moc zastaralé, samé omdlívání a kde nic tu nic. King v téhle povídce napsal více méně podobný styl příběhu patřičný pro dnešní dobu.

"Já sem tady pracovala, pane Boone, a já nejsem ani slepá, ani hluchá. Já sem slyšela ve zdech příšerný zvuky, pane - fakt příšerný - dusání a rány a jednou i sténání, který bylo jako napůl smích. Fakt mě při tom zamrazilo. Tohle místo je fakt příšerný, pane."
Co se mne samého týkalo, nebyl jsem si vědom, zda se mám cítit uražen nebo pobaven, zda mluvit zvědavě nebo věcně. Myslím, že pobavení tehdy převážilo. "A koho byste, paní Clorisová, podezřívala? Duchy chřestící řetězy?"
Jen se na mne podivně koukla. "Můžou to bejt duchové. Ale v těch zdech nejsou žádný duchové. To nejsou duchové, ty, co tam sténaj a bublaj jako prokletý a mlátěj sebou ve tmě. Je to..."
"No tak, paní Clorisová," ponoukl jsem ji. "Už jste se dostala dost daleko. Mohla byste třeba dotáhnout do konce to, s čím jste začala."
Její tvář obestřel ten nejpodivnější výraz hrůzy, raněné hrdosti - a přísahal bych, že i náboženské bázeně. "Někteří z nich neumírají," zašeptala. "Některý žijou v temnotě - aby - Mu - sloužili!"

Oba, Cal a já, jsme vyběhli ven a zanechali jsme ono místo jeho vlastní temnotě, a nikdo z nás se neodvážil ohlédnout, dokud jsme nepřeběhli drsná prkna přemosťující bystřinu. Nechci tvrdit, že jsme při tom úprku důstojně nereprezentovali oněch devatenáct set let, po které se člověk škrábe vzhůru od pověrčivého divocha; avšak lhal  bych, kdybych tvrdil, že jsme se procházeli.

Dnes jsem poprvé potkal tohoto muže, s nímž můj bratr byl tak nešťastně zapleten. Musím připustit, že tento Boon ovládá zvláštní magnetismus, jenž mne velmi znepokojuje. On je opravdovým kmetem, s bílým vousem, a obléká se do černého hábitu, jenž mi připadá poněkud obscénní. Více znepokojující však jest, že byl obklopen ženami jako Sultán obklopený svým harémem, a P. mne ujišťuje, že jest stále činný, i když už i osmdesátník by...

Tehdy jsem uprchl, křičící strachem, a zanechal jsem tělo svého celoživotního přítele bez opatrování v tom místě hrůzy. Běžel jsem, až mi vzduchu v plicích skoro vybuchl. Běžel jsem, až jsem se dostal do tohoto prokletého domu a do svého pokoje, kde jsem se zhroutil a ležel jsem jako mrtvý až do dneška. Utekl jsem, protože i v mém šílenství a dokonce i v té roztřepené trosce oživlého mrtvého jsem si uvědomil rodinnou příbuznost. Ne však podobu Philipa či Roberta, jejichž podobizny visí v galerii v poschodí. To zteřelé zjevení patřilo Jamesi Boonovi, Strážci Červa! On stále žije tam někde v křivolakých, temných chodbách pod zemí mezi Jerusalem´s Lot a Chapelwaitem - a To žije dále. Tím, že jsem spálil jeho knihu, jsem To sice zapudil, ale existuje ještě více výtisků.