King napsal tuto knihu v období po těžké dopravní nehodě. Byla to jeho první kniha, kdy byl vůbec schopen fungovat aspoň trošku jako spisovatel. Ve velkých bolestech (nemohl sedět) s tunami prášků a bůhví čeho ještě přesto vzal papír, plnicí pero a vystřihl temný horor o emzácích v okolí i v každém z nás. Dle jeho slov je to jeho nejoblíbenější kniha. V r. 2014 v rozhovoru pro Rolling Stones  však prohlásil, že tu knihu rád nemá, když ji napsal pod vlivem Oxycontinu.

Pracovní název tohoto románu byl Rakovina (Cancer), který asi o dost více vystihuje podstatu nákazy byrusu.

V knize je hned několik odkazů na román To, i když se nedá říct, že je to jeho veeeelmi volné pokračování. King si vypůjčil hlavní hrdiny, přestěhoval je o 25 let dál a napsal jim nový příběh. Přesto např. návštěva Jonesy v Derry, kdy se zastaví u pomníku s věnováním dětem Klubu smolařů, který je červeně přeškrtnutý hláškou "Pennywise žije" určitě každého znalého fanouška Kinga zamrazí.

Najdete zde také jednu postavu, která vám určitě připomene svoje jakési filmové alter ego - plukovníka Kurtze ze slavného filmu F.F.Coppoly - Apokalypsa. Šílený velitel Kurzt v podání Marlona Branda je jak vystřižený předobraz Kingova A.P.Kurtze. Tahle postava, vlastním jménem Robert Coontz, vám bude v celkovém obrázku armádní jednotky připadat paradoxně nejvíc realistická, oproti zbytku jednotky. Čert ví, kde vzal King tuto zkušenost, nicméně kontaktoval základnu Národní gardy v Bangoru a ještě s dlahami na nohou se svezl v hummeru s několika vojáky do bažin poblíž kasáren. Jako dík za inspiraci slíbil, že se objeví v 30s náborovém videu pro Mainskou univerzitu a její dotované školné. Reklama byla tak úspěšná, že ji museli stáhnout o dost dříve, než plánovali.

A závěrem - román byl nominována r. 2002 na ceny Deutscher Phantastik Pries Awards v kat. Best International Novel a českou cenu Asociace SF, fantasy a hororu v kategorii Nejlepší horor a zároveň vyhrál cenu Horror Writters Association - Bram Stoker Award - Mimořádný přínos žánru.

Kniha byla zfilmována jako Dreamcatcher  r. 2003 v režii Lawrence Kasdana s hvězdným obsazením. Hlavních rolí se ujali Thomas Jane (Henry), Damian Lewis (Jonesy), Morgan Freeman jako šílený Kurzt a několik dalších. Kontroverzní román v kontroverzním zpracování.

Kniha tematicky rozdělená na tři hlavní kapitoly vás bude bavit anebo ji odložíte. Další z Kingovek, který rozdělují fanoušky. První část - Rakovina - vás nadchne. Rychlé představení hlavní čtyřky, rychlé, ale tiché vniknutí nákazy byrusu na hlavní scénu. A pak už musíte začít makat s pamětí. King knihu přehltil mraky postav, jmen, zážitků. Musíte fakt přemýšlet, kdo je kdo a občas se v tom asi i ztratíte. Chvíli nevíte, jestli jste v reálném světě, jestli jste člověk, jestli se nepohybujete ve vlastní hlavě někde a někdy jindy, jestli nejste třeba už emzák. Je to náročná kniha. Prostřední část (Šediváci) je opravdu těžká. Navíc pro neznalce románu To může postrádat to kouzlo spojitostí. A taky může někoho to množství všeho odradit. A někoho dokonce nudit. Poslední částí (Quabbin) zase naopak proletíte jak raketa, že si ani nebudete stačit okusovat nehty. Něco přes 600 stránek (v prvním českém vydání) je tedy napínavé čtení, další Kingův pokus o sci-fi (i když to mu moc podle mého nejde), ale skvělá studie mozku a jeho paměťové části. Sklad vzpomínek vás prostě uhrane. Takže, přečtěte si spíše nejdřív To, a pak až Pavučinu snů. Půjde to líp. A jako spousta čtenářů, když to napoprvé nejde (i mně se to stalo), odložte ji, klidně na několik let, a pak se k ní vraťte. Výsledek bude stát za to.

Na Bobrových zádech přistálo něco těžkého a vlhkého. Něco jako velký červ, nebo nějaký ocas, nebo svalnaté článkované chapadlo. Natáhlo se mu to mezi nohy a mocným sevřením krajty to stisklo už tak rozbolavělá varlata. Bobr vyvalil oči, nadzdvihl bradu (s obtisklou červenou mřížkou) z krvavých dlaždiček a zařval. Ta mokrá, chladná a těžká věc mu ležela roztažená od týla až ke kříži jako srolovaný dýchající koberec a teď začala horečně švitořit vysokým štěbetavým hláskem, který připomínal navztekanou opici.
Bobr znovu zařval, přeplazil se po břiše kus ke dveřím, pak se zvedl na všechny čtyři a pokusil se tu věc setřást. Svalnaté lano mezi jeho nohama znovu stisklo a Bobr i přes rozpitý závoj bolesti, která mu vystřelovala z genitálií, zaslechl tiché lupnutí.
Do prdele, pomyslel si. Kristovy banány, to byly asi moje koule.

Kurtz přikyvoval. "Hm, hm. Plus dalších řekněme padesát ze severu, asi tak sedmdesát ze St. Capu a z těch vesniček tam na jihu... a naši lidi. Na ty nesmíme zapomenout. Masky podle všeho zabírají, ale lékaři hlásí už čtyři výskyty Ripleyové mezi mužstvem. Dotyční o tom pochopitelně nevědí."
"Nevědí?"
"Dobře, řeknu to jinak," opravil se Kurtz. "Na základě jejich chování nemám žádný důvod se domnívat, že o tom vědí. Spokojen?"
Owen pokrčil rameny.
"Podle naší pohádky," pokračoval Kurzt, "budou zadržení dopravení na přísně utajenou lékařskou základnu, něco jako Oblast 51, kde mají podstoupit další vyšetření, a bude-li to nutné, tak i dlouhodobé léčení. Žádné oficiální prohlášení ohledně jejich osudu už se neobjeví - samozřejmě pokud půjde všechno podle plánu -, ale v průběhu následujících dvou let necháme čas od času proniknout na veřejnost kusé informace: nákaza i přes všemožné snahy lékařů postupuje... šílenství... bizarní, raději blíže nepopisované fyzické proměny... a nakonec přichází smrt vlastně jako vysvobození. Veřejnost si spíš oddychne, než že by se bouřila."
"Zatímco ve skutečnosti...?"

Existuje nějaký způsob, jak toho parchanta zpomalit? Jak poskytnout Henrymu šanci, aby ho dohonil?
Jonesy se zadíval na pavučinu snů, a jakmile to udělal, něco v místnosti se změnilo - ozvalo se vzdechnutí, skoro jako takový ten zvuk, co údajně vydávají duchové při seancích. Jenže tohle nebyl žádný duch a Jonesy pocítil mravenčení v rukou. Zároveň se mu oči naplnily slzami. V mysli se mu vynořil verš z Thomase Wolfa - ó věci navždy ztracené, kámen, list, dveře neodemčené. Verš z Thomase Wolfa, který tvrdí, že se nelze vrátit domů.
"Dudditsi?" zašeptal. Postavily se mu chloupky vzadu na krku. "Dudditsi, jsi to ty?"
Žádná odpověď... ale když pohlédl na stůl, kde stál neužitečný telefon, spatřil, že na něm něco přibylo. Ani kámen, ani list, ani dveře neodemčené, ale hrací deska na cribbage a balíček karet.
Někdo si s ním chtěl zahrát hru.