Mrtvá zóna je v pořadí pátým románem Stephena Kinga a podle všech dostupných statistik prodeje knihy patří mezi jeho nejúspěšnější. Jde o příběh, který se do určité míry – a skutečně do určité míry – odlišuje od ostatních autorových hrůzostrašných próz. Je to vzrušující a napínavý příběh, jehož děj se odvíjí na pozadí skutečných historických událostí ve Spojených státech v sedmdesátých letech. Nahlédněte do zázračné mysli Johnnyho Smithe...

Informace o knize:

Poznámka:

Mrtvá zóna je první knihou Stephen Kinga, která byla přeložena v tehdejším Československu a vydána za dob totality, a to v nakladatelství Smena roku 1987 v překladu Dariny Urbánkové (do slovenštiny).  Svého času vůbec bylo Slovensko ve vydávání poněkud rychlejší a pružnější než Česko, co se týče Kingových knih. Z doslechu jsem se dozvěděla, že ale ty překlady nebyly moc kvalitní. Toto bohužel stále trvá.

Postava Johnnyho Smithe vznikla na základě reálného člověka, Petera Hurkose, který údajně vládl jistými schopnostmi a pomohl odhalit sériového vraha, své schopnosti měl nabýt po pádu z žebříku. Skutečnosti na pozadí románu jsou rovněž z části pravdivé, doba voleb po prezidentovi Nixonovi byla velmi ožehavá. A jak všichni víme, Castle Rock  neexistuje :-)

Mrtvá zóna byla v r. 1980 nominována na cenu Locus Awards v kat. Fantasy Novel (2. místo) a na cenu Balrog Awards v kat. Novel. a na českou cenu ASFFH v r. 1999 v kat. Nejlepší horor (2. místo).

Kniha byla zfilmována jako film, The Dead Zone  (1983), ale i jako televizní série The Dead Zone,  která ale použila pouze hlavní myšlenku z celého románu a následně si jela ve své linii.

Slušně napínavý thriller s politickou zápletkou a nádechem nadpřirozena. První část, Kolo štěstí, celkem rychle odsýpá a baví. Jako na kole štěstí se otáčí osud Johnnyho a stejně tak rychle otáčíte stránky v napětí, co se s Johnnym ještě stane. Smějící se tygr vás trochu přibrzdí politikou. Zvláště pro ty, kteří ji zrovna nemusí (což asi bude velká většina), může být velká část druhé kapitoly trochu nudná a trochu zavádějící. Že je Greg Stillson parchant už víme z prvních stránek, tak proč o tom psát ještě víc. Naštěstí její závěr se už vrátí ke kořenům starého dobrého Kinga a opět se s vámi roztočí sled událostí. Shrnutí v mrtvé zóně pak zodpoví poslední otázky a jednu otevře. Že je konec knihy smutný, že to pro Johnnyho neskončí dobře, asi očekáváte (u Kinga šťastné konce prostě jaksi moc nejsou, až na pár výjimek), snad jen byste si přáli více pekla pro toho parchanta Stillsona.

Dala bych více procent, ale i mě ta politika nudila, i když ji jako vždy King napsal čtivě.

V následujících letech míval Johnny takové zvláštní předtuchy - třeba věděl, jakou písničku budou hrát v rádiu, ještě než po ní diskžokej (fakt je to tam takhle napsané, pozn.  redakce) sáhl, a takové věci -, ale nikdy to nespojoval se svou nehodou na kluzišti. Tou dobou už ostatně celou věc pustil z hlavy. Na těch předtuchách nebylo nic zvláštního, ani se neobjevovaly nijak často. A nic zvláštního se také nestalo, až do toho večera, kdy si nasadil tu masku a šel na okresní pouť. Až do toho večera, kdy měl druhou nehodu.

Na chvíli zavřel oči; rychle oddechoval, po tvářích mu stékal pot jako slzy, leskl se mu jako diamanty v nakrátko ostříhaných vlasech a u nohou mu umíral dobitý pes. Tmou za víčky mu proplouvala barevná světélka a tepala v rytmu jeho srdce. Bolela ho hlava. Někdy přemítal o tom, jestli snad nepřichází o rozum. Jako třeba teď. Původně chtěl tomu psu jenom dát čichnout čpavku a zahnat ho zpátky do stodoly, aby mohl na zápraží nechat svou vizitku. Jindy by se mohl vrátit a něco prodat. A teď? Jenom se koukni, cos provedl. Teď tu dost dobře nemůžeš žádnou vizitku nechat, no ne?

Šlo o tu ženu, co poslala šátek v naději, že zjistí, co se stalo s jejím bratrem. Byl to bílý pletený šátek, který se nijak nelišil od miliónů podobných. Sotva se ho však dotkl, skutečnost otcova domu se znenadání rozplynula, zvuk televize z vedlejšího pokoje střídavě sílil a slábl , sílil a slábl, až se změnil v uspávající bzukot letního hmyzu a vzdálené zurčení vody. Cítil vůni lesa. Teď uviděl svůj batoh opřený o jakýsi starý a mechem zarostlý polom, z nějž tu a tam vyčuhovaly bílé suché větve jako kosti, ano, viděl svůj batoh, jenže se k němu nemohl dostat, protože od něj odešel jen o pár metrů stranou, aby si ulevil a jako na potvoru si stoupl na pořádně rozmáčené místo, kde mu bláto sahalo až k vršku kanad, snažil se couvnout a najít si nějaké lepší místečko, jenže nemohl. Nemohl, protože to vlastně žádné bahno nebylo. Bylo to... něco jiného. ... Byl sám, měl tu umřít docela sám, otevřel tedy ústa, aby ještě jednou vykřikl, ovšem žádný výkřik z něj nevyšel, protože písek mu natekl do pusy, přelil se mu mezi zuby a přes jazyk, to už polykal písek a ten křik se už nikdy neozval - Johnny se probral s husí kůží po celém těle a zbrocený studeným potem; šátek svíral mezi prsty a přerývaně lapal po dechu. Odhodil šátek na podlahu, kde zůstal ležet jako stočený bílý had. Už se ho ani nedotkl.

Stillson byl přes svou hřmotnou postavu dost hbitý. Mladá bruneta, jíž si Johnny povšiml už dříve, stála asi v polovině prostřední uličky a držela svého plačícího synka v náručí, jak se ho pořád snažila krýt tělem. To, co nyní Stillson udělal, Johnnyho zaskočilo natolik, že málem upustil pušku. Vytrhl chlapce matce z rukou, otočil se k ochozu a držel hošíka před sebou. Na mušce už tedy neměl Stillsona, ale malou zmítající se postavičku (ta clona modrá clona žluté pruhy tygří pruhy) v tmavomodré kombinéze s jasně žlutými nášivkami. Johnnymu poklesla brada. Jistě, byl to Stillson. Tygr. Jenomže za clonou. Co to má znamenat? zařval Johnny, jenže z hrdla se mu nevydrala ani hláska. Matka tehdy zaječela, i když Johnny to už všechno slyšel někdy předtím. "Tommy! Vrať mi ho! TOMMY! VRAŤ MI HO, TY HAJZLE!" Johnnyho hlavu zaplavovala temnota, nadouvala ji jako měchýř. Všechno se v ní pozvolna rozplývalo. Jediné světlé místo zůstávalo kolem mušky namířené přímo na hruď té postavičky v modré kombinéze.