Svět měl zuby a mohl vás jimi kdykoli pokousat. Trisha McFarlandová to zjistila, když jí bylo devět let. V deset hodin dopoledne začátkem června seděla vzadu v autě své matky, na sobě měla modrý nadhazovačský dres Red Sox (s číslem 36 Gordon na zádech) a hrála si s panenkou Monou. V půl jedenácté zabloudila v lese. V jedenáct se snažila nepodléhat panice, snažila se neříkat si "Tohle je vážné, tohle je moc vážné". Snažila se nemyslet na to, že když se lidé ztratí v lese, někdy se jim může něco stát... Putujte s dívenkou a najděte cestu ven...

Informace o knize:

Poznámka:

Kniha byla vydána ještě 2x v nakl. Beta, a to: 2007 a 2013 ve stejném překladu s rozsahem stran 188 a 222 stran (opět jiný rozměr knihy), příčemž poslední vydání je v paperbacku.

Kniha byla v r. 2001 nominována (2. místo) na cenu Deutscher Phantastik Preis v kat. Bester internationaler Roman.

V roce 2004 byla kniha vydána v designu Keese Moerbeeka a ilustrací Alanem Dingmanem jako pop-up book (otevírací knížka, kde se obrázky zvedají jako v 3D zobrazení).

Knížka věnovaná Kingovu synovi Owenovi je patřičně rozdělena do kapitol pojmenovaných podle průběhu baseballového zápasu. Na 9 směn. Více to spíše řekne asi fanouškům tohoto sportu a Američanům obecně, ale i evropskému čtenáři to myslím přijde přesné pro tuhle knížku.

Ve Spojených Státech kniha vyšla přesně na den, kdy Red Sox zahajovali sezónu, jejichž záložním nadhazovačem byl právě Tom "Flash" Gordon. Za zmínku určitě stojí, že když byl King krátce po nehodě a několika operacích, měl díky šílené bolesti a koňské dávce morfia halucinace. Během jedné z nich ho pronásledoval právě Tom Gordon, který zavraždil Kingovu rodinu a King leží v nemocnici proto, že to ví. Bál se, že hráč to ví taky a že ho taky zabije.

Sám King řekl, že krátká novela je určitě spíše pro dospívající čtenáře Stephena Kinga.

Tom "Flash" Gordon, jako hráč (nadhazovač) baseballu, skutečně existuje, i když v knize jde o vymyšlenou postavu. Byl to velmi úspěšný hráč, držitel několika rekordů, i když to vítězství Red Sox tehdy nezajistilo.

Trisha v příběhu jedla různé rostliny, které skutečně existují, a kdyby nebyla holka z města, našla bych jich určitě víc, které by jí pomohly s hladem. Tou dobou (léto) a v této oblasti mainských lesů rostou i jedlé kapradiny, které mohla dívenka jíst. A jako vždy, King měl pomocníka, který mu prozradil o zdejší flóře a fauně velmi mnoho skutečností.

Další z rozporuplných knížek Stephen Kinga. Někteří fanoušci jsou prostě moc zažraní do těch "hororů" s fantasy, potoky krve a popisů akce. Podle mého King vyniká právě díky svému umění udělat horor i z tak obyčejné věci jako je zabloudění v lese. Jen se zkuste vžít do devítileté holky, která bloudí v lese 9 dní bez jídla a vody, jen díky tomu, že se prostě nebojí kousnout do kytky, sníst syrovou rybu, napít se z potoka. A že myslí na blbosti? No jo, a na co jako by měla 9ti letá holka myslet? Na filozofické otázky být či nebýt? Myslím, že King se velice dobře položil do mysli holčičky, která si prošla zeleným peklem, než potkala svého prvního medvěda. Česká holka by se mohla chovat jinak, jsme tu přeci jen někde docela jinde, takže bych si nemyslela, že tahle Trisha byla někde mimo. Třeba až se ztratíte v lese.

Prostě, čtěte knihu vy, kdo hledáte napětí za každým stromem a na které si nemusíte sáhnout. Třeba proto, že se na něj sáhnout nedá. Vy, kteří oceňujete spíše mistrné psychologické rozkreslení postav než monstrum s velkými zuby a tajemnou dimenzi ukrytou v křoví. Pokud vás některé bude knížka nudit, odložte ji a nechte si ji na příště. Až budete více trpěliví, více odrostlejší od krváků a budete číst i něco jiného než literaturu od Kinga.

Já se jednou v lese ztratila. Potkala jsem divoké prase. Neumím rychle utíkat a vůbec nevím, kterou kytku bych měla ochutnat, abych přežila. A to byl jen obyčejný český les, 6 hodin odpoledne a maličký pes mě doprovázel. Vyšla jsem z úplně druhé strany na stejné místo, odkud jsem předtím vyšla, a z úplně jiné strany, než jsem si myslela, že přijdu. A to jsem byla dospělá.

A strašně mě rozesmál komentář jedné čtenářky, kterou kniha poněkud zklamala a čekala opět Kingovu temnotu. Tedy závěr, v níž Trisha potká medvěda a pak blonďáka v modré košili a velkými černými brýlemi, neoznačenou dodávkou.... víc asi nemusím dodávat. Jo, to by byl závěr hodný Kinga v jeho temném období. Ale tenhle příběh prostě měl skončit dobře, protože dobro přece vítězí nad zlem, většinou).

Vynořila se z křoví a potok se znovu objevil. Trisha ho sledovala s hlavou skloněnou a celá zamračená, soustředěná jako Sherlock Holmes sledující stopy, které zanechal pes baskervillský. Nevšímala si, jak se mění podrost, že místo křoví se zde množí kapradí, nevšimla si, že spousta stromů, mezi kterými se potok proplétal, je suchých, nevšimla si ani toho, že půda pod nohama jí začala měknout. Veškerou pozornost soustředila na ten potok. Sledovala ho s hlavou skloněnou, zosobněné soustředění.... Za nějakých deset minut jí teniska zmizela v půdě, která vůbec nebyla pevná, ale zbýval z ní jen ošidný škraloup mechu, pokrývající dolík řídkého bahna. Přelilo se jí přes kotník a Trisha znechuceně vyjekla a trhla nohou vzhůru. Prudkým trhnutím se jí teniska napůl stáhla z chodidla.

Nějakých šest set kilometrů před ní byl Montreal.

Nepřerušila započatý pohyb a nadhodila. Zasáhla míčkem medvěda rovnou mezi oči a - páni, nechoďte na mě s halucinacemi - uviděla, jak z něj vypadlo na cestu pár baterií Energizer.  "Třetí strajk!" A když zraněný medvěd zaslechl její chraptivý, vítězný, nakřáplý hlas, otočil se a utíkal, cválal po všech čtyřech a kvapem nabíral rychlost, a z roztrženého ucha mu tekla krev a ve cvalu pohupoval kýtami.

Musela ho uhranout jako Tarzan zvířata v těch starejch filmech. Přešel jsem ten kopeček a uviděl ty dva a určitě jsem na ně zíral aspoň dvacet vteřin. Možná minutu, v takový situaci člověk ztratí pojem o čase, ale střílet jsem nemohl. Byli moc blízko u sebe. Bál jsem se, že trefím tu malou. Pak se pohnula. Měla cosi v ruce a chtěla to po něm hodit, skoro jakoby nadhazovala při baseballu. A tím pohybem ho polekala. Couvnul a trochu ztratil balanc. Hned jsem věděl, že je to jediná šance, co ta holka má, a tak jsem zvedl flintu a vystřelil.