Román Carrie, Kingova první oficiálně vydaná kniha, se odehrává mezi americkými teenagery. Hlavní hrdinka, nešťastná zakřiknutá dívka Carrie White, je neatraktivní a neoblíbená, navíc pronásledovaná jak spolužáky, tak šílenou matkou, náboženskou fanatičkou. Carrie však v sobě objeví netušený zdroj nadlidské energie a paranormálních schopností a tak se malé ospalé městečko Chamberlain stane dějištěm děsivých událostí jedné dlouho potlačované pomsty...

King dokázal navodit atmosféru rostoucího napětí vložením úryvků z novin či knih, které se týkaly jak dění v městečku, tak z knih, které byly napsány po děsivých událostech na maturitním plese. Děj je tak posunut vždy o kousek vpřed a je na vás, jak se necháte našponovat a pak prasknout vyústěním jednotlivých "kapitol", jež začaly právě ty úryvky. Dozvíme se  tak o krutosti amerických středoškoláků, o praktikách zesměšňování slabších, o prostoupení Bohem až do morku kostí. Carrie nechápala, proč se jí všichni neustále smějí, proč je všechno hřích. Utíkala do svého malého kouzelného světa. Nejdříve hýbala malými předměty, pak shodila svíčku, pak zamkla dveře. Jeden špatně mířený vtip jejích spolužáků, kdy jako královna plesu (kterou by jí jinak nikdy nezvolili) byla polita kýblem prasečí krve (samozřejmě omylem), roznítil žár v její duši a potlačil hříchy kamsi do pozadí. Carrie nechala spadnout svíčku, rozpoutala oheň a zamkla dveře. To už přece uměla... Následky zloby, kterou v sobě dusila tak dlouho, byly strašné. Nahlédněte očima pozorovatele...

Informace o knize:

Původní námět vlastně vznikl jako sázka. King přispíval pravidelně do pánských časopisů, taky více méně proto, že jiné magazíny jeho povídky neotiskly. Jeho přítel Flip se s ním vsadil, že nedokáže napsat povídku ze ženského úhlu pohledu (aby ji třeba pak mohl otisknout Cosmopolitan) o 10 dolarů. King měl v hlavě nápad o dívce s nadpřirozenými schopnostmi, jak se mstí klukům za jejich ponižování určenou pro Cavalier. Vzpomněl si na dvě dívky ze školy a taky na jednu postarší ženu z prádelny, náboženskou fanatičku. Napsal onu slavnou scénu s první menstruací v dívčí sprše. Když se dostal k tamponům, zadrhnul se, protože nevěděl, kde je holky vzaly. Poradila mu se smíchem Tabby. Sprchy ho upoutaly právě kvůli těm tamponům, protože svého času brigádničil jako pomocník jistého údržbáře Harryho na Brunswické střední, a jednou pracovali v dívčích sprchách. Tam King poprvé viděl dvě neoznačené krabice (na ručníky ale nepasovaly). A Harry mu tehdy prozradil, že to je na "píčazátky", na ty "jejich dny". King si taky všiml, že holky měly na rozdíl od kluků ve sprše jisté soukromí díky závěsům, protože se prý prostě trochu stydí. Nápad zůstal zatím v hlavě a čekal na svůj den.

Když nadešel čas na psaní téhle původně povídky, King si vzpomněl na ony dvě dívky ze střední školy, kde studoval. Sledoval, jak se u dívek vyvíjela jejich síla v době puberty. Jedna z nich byla dcerou matky, která měla peníze na známky do každé korespondenční soutěže v USA, ale na oblečení pro svou dceru ne. Vyhrávala navíc bizarní ceny jako např. zásoba tuňáka na celý rok, starý model auta, které ale neuměla řídit apod. Její dcera však chodila do školy celý školní rok v tom jednom a samém oblečení. V září vypadalo jako nové, v červnu už samozřejmě bylo seprané, polorozpadlé. Všichni ve škole se jí posmívali, holky ji dokonce nenáviděli. A jednou, právě na začátku druhého ročníku, si vzala zcela nové a zcela odlišné oblečení. Narostlo jí sebevědomí. Jenže spolužačky už si ji tehdy zaškatulkovaly a nedaly jí šanci na změnu. Nenáviděly ji ještě více, chovaly se k ní ještě hůře. Nikdo po té její změně netoužil. Nakonec se vrátila zpět do svých šílených hadrů a měla relativní klid. Druhá dívka byla dcerou šílené pánbíčkářské matky, k níž chodil King dokonce na občasnou brigádu. Popsal Carrie jako ženu, která se vzepřela díky své nově poznané síle světu i bohu (na konci knihy zbořila kostel). Kdesi v jednom magazínu totiž četl článek o poltergeistech a jejich pravděpodobném původu v telekinezi. Údajně prý existovaly studie, které tvrdily, že by takové schopnosti mohly mít především dívky na začátku puberty, tedy v době, kdy přichází jejich první... . A nápad byl na světě. Když do toho naskočil přítel Flip se svou sázkou, musel King už jen stvořit příběh. I když to pro něj bylo velmi těžké, protože se prostě nedokázal ztotožnit s tématem, s ženskou hrdinkou, s typem povídky a s její délkou (respektive s omezenou délkou). Věděl, že to musí být dlouhé a najít si v tom sebe. A šup, povídka byla v koši. Jenže Tabby ty papíry našla v koši a vyndala je a vrátila je Kingovi zpět s tím, že je to dobré a že by v tom měl pokračovat. Že mu pomůže. Logicky je pak tento román věnován právě jí, Tabby.

A jak je Kingovým občasným zvykem, jedna z postav, učitel, má známé jméno. Edwin King. (spisovatel se jmenuje celým jménem Stephen Edwin King). Ostatní učitelé byli z velké části stvoření podle vzoru na Lisbonské střední, kde se King učil.

Carrie byla knihou, ač ne první Kingovou (v pořadí 4. napsanou), ale první knihou, která byla vydána, v počtu 30 tis. výtisků. První která mu poskytla zálohu na nové auto. Kniha, za kterou dostal svou první zálohu ve výši 2,5tis. dolarů od nakladatele Doubleday, za což mohl koupit své milované ženě malý dárek, fén. Kniha, jejíž práva na paperback se prodala vydavatelství NAL (New American Libraryza závratnou sumu 400tis. $, z čehož dostal King polovinu; díky špatně uzavřené smlouvě s Doubleday. Paperbackového vydání se pak prodalo více jak milion kusů. Byla knihou, která mu umožnila pověsit učitelování i práci v prádelně na hřebík. Kniha, která mu do cesty přivedla agenta Williama Thompsona, který při něm stál v časech dobrých i zlý a který si i díky němu poněkud přetvořil kariéru. King byl svobodný a mohl jen psát. A mohl tak dokončit další již rozepsaný román - Prokletí Salemu  (Salem´s Lot).

Kniha byla už dva roky po vydání zfilmována jako Carrie  (Carrie), v hl. roli se Sissy Spacek. I když se román dočkal dalších filmových zpracování, to první od Briana de Palmy, nebylo nikdy překonáno.

Carrie jsem nečetla jako první knihu od Kinga, dokonce jsem viděla nejdříve film se Sisy Spacek, celkem zdařilou adaptaci. Těch pár stránek jsem tehdy přečetla na posezení, jedním dechem, a ke konci, kde zoufalá Carrie je zcela pohlcená svojí pomstou, jsem jí fandila všema deseti. Prostě jsem se nechala strhnout. A i když neznám starosti amerických puberťáků, myslím, že do pocitů téhle holky se dá díky skvěle napsanému útlému románu vcítit snadno. Navíc tehdejší vydání od Laseru s báječnou obálkou Petra Bauera jsem horko těžko sháněla, ale zdařilo se. Je to unikátní kousek. Je to jedna z raných knih, a možná se bude zdát místy kapku nevyzrálá vzhledem k pozdějším Kingovým dílům, navíc byla napsána v 70. letech, ale na kvalitě psychologie hlavních postav, konstrukci příběhu a skvělému nápadu to nic neubírá.

Několik důvěryhodných osob vypovědělo, že na Carlin Street ve městě Chamberlain se 17. srpna snesl kamenný déšť. Kameny napadaly především na dům paní Margarety Whiteové. Značně poškodily střechu a zničily dva okapy. Škoda se odhaduje asi na 25 dolarů. Paní Whiteová je vdova a žije se svou tříletou dcerkou Cariettou.

Navenek to všechny dívky ve sprchách zaskočilo, rozechvělo, naplnilo studem, nebo také prostou radostí, že to ta Whitovic kráva dostala zase jednou pořádně sežrat.... Žádná z dívek pochopitelně netušila, že Carrie Whiteová má telekinetické schopnosti.

Matka byla veliká žena a stále nosila klobouk. V poslední době jí začaly otékat nohy, které jakoby chtěly vykypět z bot. Nosila černý plátěný plášť s černým kožešinovým límcem. Její modré oči byly zvětšené bifokálními skly brýlí bez obrouček. Mívala přes rameno černou kabelku.

Matka otevřela dveře a vstoupila do domu. Chvíli na sebe s Carrie zíraly přes chodbičku jako dva pistolníci před zahájením střelby. Byl to jeden z těch okamžiků, které se zpět (strach mohl se v matčiných očích skutečně zračit jako strach) zdají mnohem delší.  Matka za sebou zavřela dveře. "Jsi žena," řekla tiše.

Matka k ní popošla a její ruka, těžká, mozolnatá a svalnatá ruka pradleny se hbitě vymrštila a zasáhla Carrie hřbetem do čelisti. Dívka upadla ve dveřích z chodby do obývacího pokoje a hlasitě se rozplakala.

Toaletní stolek se vznesl do vzduchu, mírně se zachvěl a pak stoupal dál, až se téměř dotýkal stropu. Snížila výšku. Opět nabrala. Snížila. A teď postel, i s ní. Nahoru. Dolů. Nahoru. Dolů. Jako výtah. Téměř necítila únavu. Jen mírnou.

Převládajícím pocitem z města je čekání na smrt. Nedá se ani říct, že Chamberlain už nikdy nebude, co býval. Blíž pravdě je spíše konstatování, že Chamberlain už prostě nikdy nebude.