Kniha Pustiny vypráví, co se přihodilo poutníkům Středosvětem několik měsíců poté, co byly otevřeny poslední dveře na břehu moře. Ušli už pořádný kus cesty do vnitrozemí. Doba odpočinku končí a začíná doba učení. Susannah se učí střílet... Eddie se učí vyřezávat... a Pistolník se učí, jaké to je, přicházet kousek po kousku o rozum... Nahlédněte do osamocených myslí tří vyvolených...

Informace o knize:

Poznámka:

V ČR vyšla kniha znovu v r. 2011 ve stejném překladu i rozsahu.

Kniha byla v r. 1991 nominována na cenu Horror Writters Associations - Bram Stoker Award (kat. Novel, 3. místo - předběhly ho jeho vlastní Nezbytné věci) a v r. 1992 na Locus Awards v kat. Horror/Dark Fantasy Novel (3. místo rovněž, ale tentokrát byly Nezbytné věci až na 13. místě).

Kniha má podtitul REDEMPTION (Vykoupení).

Kniha má název podle básně T. S. Eliota z r. 1922, jejíž první verše jsou v úvodu první kapitoly. Navíc dvě hlavní části jsou pojmenovány podle veršů z básně ("Jake: Strach v hrsti prachu" a "Lud: Hromada zlomených obrazů").

V tomto díle je odhaleno všech 12 portálů, odkud vycházejí Paprsky, v jejichž středu se nachází Temná věž. Rovněž jsou zde objeveni jejich strážci, kteří jsou vzájemně propojení mezi oběma póly jednotlivých 6 paprsků, a to:
Medvěd - Želva, Kůň - Pes, Ryba - Krysa, Slon - Vlk, Lev - Orel a Netopýr - Zajíc. Při vysvětlování Rolanda Eddiemu a Susannah, kdo je Shardik, je zjištěno, že Shardik je vyroben společností Nord Central Positronics, a.s., která může být spojena s tajemnou společností Sombra Corporation.

Třetí díl série o Temné věži, a zase o poznání lepší než dva předchozí. Líbil se mi asi ze všech dílů nejvíce a jako naschvál skončil v tak napínavém rozuzlení, že čekání na čtvrtý díl, který tehdy přišel až po více jak roce, bylo prostě nesnesitelné. Při cestě vlakem jsem se vždy dívala pod nohy, jestli se mi podlaha pod nohama neproměnila v průhlednou a neuvidím tam to, co vlastně vidět nechci. V Pustinách je cesta za Paprskem opravdu cestou za poznáním, sebe sama, druhých v Ka-tet. A pak ještě něčeho mnohem horšího, co se ani jednomu z nich nelíbilo. Lehce vlažnější začátek se brzy rozuteče do k prasknutí napínavé většiny části knihy a zážitky z Ludu vás nenechají dlouho spát.

Ale Jake zjistil, že jeho nijak nerozesmutnil Karlíkův odchod do zarostlých pustin na okraji depa Středosvětské železnice v St. Louis. Právě naopak. Dobře, pomyslel si. Přesně tam patří. Tam patří, protože je nebezpečný. Ať tam zrezaví a nevěřte těm slzám v oku - říká se tomu krokodýlí slzy.
Zbytek rychle dočetl. Konec byl samozřejmě šťastný, i když děti si nepochybně pamatovaly tu zoufalou chvíli na okraji depa ještě dlouho poté, co se jim šťastný konec vykouřil z hlavy.
Pan Martin, prezident společnosti Středosvětské železnice, přijel do St. Louis na kontrolu. Chtěl se projet Burlingtonským Zefýrem do Topeky, kde měla toho dne odpoledne jeho dcera Susannah poprvé koncertovat na klavír. Jenomže Zefýr nešel nastartovat. Zdálo se, že v dieselovém palivu je voda.
(Neby jsi to ty, kdo tam tu vodu nalil, strojvůdče Bobe? uvažoval Jake. Vsadil bych se, že ano, ty mazaný pse!)
Všechny ostatní vlaky byly na trati.

Jake se rychle ponořil do zamlženého světa, kde jedinými ukazateli byla bolest: pálící ruka, místo nad lokterm, kam Gasher bořil prsty jako ocelové zátky, hořící plíce. Zanedlouho se k bolestem nejdřív přidalo a pak bolesti přehlušilo hluboké, žhavé bodání v levém boku. Uvažoval, jestli je už Roland sleduje. Také uvažoval, jak dlouho dokáže Ochu žít v tomto světě, který se tolik lišil od plání a lesa, jež jediné dosud znal. Potom ho do tváře udeřil Gasher, až se mu z nosu spustila krev, a myšlenky odplavila červená záplava.
"Dělej, hajzlíku! Hejbni tou sladkou prdelkou!"
"Utíkám... co nejrychleji můžu," hekal Jake a podařilo se mu vyhnout se tlustému skleněnému střepu, který trčel ze stěny z odpadků vlevo jako dlouhý průhledný zub.
"To ti radím, protože kdyby ne, praštil bych tě a táhl tě za vlasy! Tak hop, hajzlíku!"
Jake se nějak přinutil běžet rychleji. Vběhl do té uličky s představou, že se musejí zakrátko znovu vynořit na ulici, ale teď si musel připustit, že se to nestane. Toto byla víc než ulička. Byla to maskovaná a opevněná cesta vedoucí stále hlouběji do země Šedých.

Dlouho, předlouho žádný z Blaineů neodpovídal, a když Velký Blaine konečně zareagoval, neozvala se slova. Stěny, podlaha a strop začaly znovu ztrácet barvu. Během deseti vteřin Panský vůz opět přestal existovat. Vlak nyní letěl pohořím, které viděli na obzoru: kovově šedé vrcholy k nim spěchaly vražednou rychlostí a pak ustupovaly a odhalovaly prázdná údolí, kde se plazili obří brouci jako suchozemské želvy. Roland viděl cosi, co vypadalo jako obří had, který se najednou rozvinul z ústí jedné jeskyně. Chytil jednoho brouka a vtáhl ho do svého doupěte. Roland v životě neviděl taková zvířata ani krajinu a kůže se mu zježila, jako by se mu chtěla odlepit z těla. Ti tvorové byli nepřátelští, ale v tom problém netkvěl. Byli cizí - to byl ten problém. Jako by je Blaine odvezl do nějakého jiného světa.