ze sbírky Noční můry a snové výjevy 1: Dolanův cadillac

!! OBSAHUJE SPOILER !!

Poměrně svižná povídka nás zavede do malého obchodu u benzínky kdesi v Nevadě, v poušti, poblíž dálnice. Obchodník William I. Hogan prodává etikety, čtečky etiket a s tím související zboží. Je středního věku a váží si svého života, užil si toho celkem dost. Právě se vrací domů, má to ještě nějakých 700 kiláků, čeká ho doma žena Lita a syn Jack. Slíbil jim, že bude do osmi doma. 

Nabral benzín a ve špinavém obchůdku, kde ho zdržoval tragicky nerozhodný mladík s krysím obličejem, řídkými dlouhými vlasy a očividně bez peněz, který se pokoušel umluvit macatou Myru, manželku majitele Scootera, aby mu odpustila těch pár centů. Bill Hogan jezdil autem, protože nerad lítal. Kdysi lítal, ale od poslední nehody vnitrostátní linky, kdy většina pasažérů vč. posádky zahynula, už nelítá. Odskákal to tehdy zraněním páteře. Hold smůla.

Jak tak stál už trochu nervózní u pultu, všiml si nejen rozhádaného manželského páru majitelů, nejen nemocného Scootera, který byl tak hubený a tak nemocný, že už to měl za pár, těch divných zvířat, co nosil v klecích dovnitř, těch obrovských ňader Myry, Scooterovy ženy, ale i ve špinavé výloze těch největších cvakacích zubů na nožičkách, jaké kdy viděl. Byl jimi fascinován, nejen tou velikostí, ale i těmi nožičkami, v botkách a psích dečkách. Chtěl se zeptat na cenu a vzít je Jackovi, ale prostě nebyl puštěn ke slovu. Nakonec hodil čtvrťák na pult, aby doplatil dluh toho kluka a mohl vyřídit svůj obchod a Scooter mu mezitím odpověděl něco kolem 15 dolarů. Ale že mu je za tři nechá, protože jsou rozbitý, Necvakají. Bill asi projevil trochu zklamání ve své tváři, ač to nechtěl, ale Scooter se nenechal odbýt. Je to snad jen nějaký čep uvnitř, a šikovnej chlap to opraví raz dva.

Bill zaplatil za své a Scooter mu do papírového pytlíku přibalil ty zuby. Zdarma. Bill se zdráhal, ale Scooter jakoby věděl, co dělá a prostě Bill došel k přesvědčení, že by si je měl vzít. Člověk nikdy neví, na co se takové zuby můžou hodit.

Šel k autu a sledoval rostoucí písečnou bouři a chtěl už být doma, když ho oslovil ten krysí kluk, jestli by ho vzal. Bill nechtěl, i tady měl špatnou zkušenost. Kdysi vzal jednu stopařku, tak ho pak okradla, nevrátila mu ani řidičák, ani fotky rodiny a ještě byla sprostá. Jenže nedokázal říct ne, a tak krysí kluk nastoupil rozradostněně do auta.

Bill jel pouštní bouří, mladík spal a Hogan byl rád, že je klid. Ale asi po 100km se ze spolujezdce vyklubala nečekaná svině, už ne tak nevinná, jak vypadala na začátku. Chtěl ho okrást o peníze i auto, vytáhhl nůž a řízl Billa do ruky. Bill však najednou necítil takový strach, jen byl strašně, ale strašně naštvaný a už se nemínil vzdát, jako tenkrát. To si prostě nenechá líbit. On je ten hodný a tenhle hajzl si jeho auto nezaslouží, Tenhle tedy ne. Začal se s klukem, který se představil jako Bryan Adams, no jo, hádat a přitom zrychloval. Adams na něj znovu zaútočil, rozřízl mu tvář, ale Bill na to kašlal. Šlápl na pedál a jel. Věděl, že je to v téhle bouři a na písečném povrchu riskantní, ale co, on připoutaný byl. Překvapený Adams chvíli nechápal, co se děje a znovu se s Billem zkoušel prát o volant, když náhle vylítla proti nim nákladní cisterna a málem se střetli. Bill instinktivně uhnul stranou a zajel tak do písku, ze kterého už nebylo cesty zpět. Auto letělo jako střela, nakonec se i převrátilo a dopadlo do pouště. Bill měl zaseklý pás, ale jinak byl relativně v pořádku. Adamse to slušně pomlátilo, ale pořád byl na živu a pořád ho chtěl okrást. Byl to prostě nezmar. Náhle si Bill, pak i Adams, všimli něčeho divného na podlaze auta. Bill  se pro to zvedl, byly to ty nefunkční zuby. Trochu nečekaně vystřelil po Adamsovi pěstí a praštil ho těmi zuby do brady. To kluk nečekal, nicméně nic moc mu to nezpůsobilo. Bill zuby upustil a Adams je znovu sebral a se zájmem si je prohlížel. Pološílený Bill snad z legrace, snad ze zoufalství, křičel na ty zuby, ať koušou, koušou, koušou, a Adams se mu smál. Smál se tak moc, že si nevšiml jemného pohybu a najednou měl mezi těmi zuby svůj nos. Zařval bolestí a možná ještě více šokem, že se něco takového stalo. Zuby držely a nepustily, ani když je Adams odtrhl, i s kouskem svého nosu. Třeštil na ně oči, křičel, ale znovu se chtěl vrhnout na Billa. Nevšiml si, zase, že tentokrát se zuby procvakaly až k rozkroku roztažených Adamsových nohou, k té vyboulenině pod poklopcem. Tak strašný řev Bill nikdy neslyšel. Omdlel.

Když se probral, poprvé, zuby stále cvakaly. Neviděl Adamse, bylo mu to jedno. Ostražitě sledoval, kde ty zuby jsou a co dělají. Cvakaly po látce potahu sedadla a hnaly se k němu. Když byly u boku, Bill si všiml těch velkých ostrých tesáků, špičáků, řezáků... omdlel podruhé.

Když se probral, podruhé, bylo ticho. A Bill ucítil volnost. Rozhlédl se a našel dva kusy bezpečnostního pásu. Zuby mu pomohly ke svobodě. Vylezl z auta ven, celý rozbolavělý a objevil krvavou stopu v poušti. Zuby tam nebyly. Bill viděl, jak se krvavá šmouha táhne dál do pouště a viděl, jak zuby mají hlad. Vracely toho kluka  tam, kam patřil. Víc vědět a vidět nechtěl. Vrátil se k silnici, stopnul si auto a vrátil se domů.

Asi po roce se tam vrátil. Našel obchůdek U Myry, Scooter byl mrtvý. Myra obnovila místo opravdu k lepšímu, stejně tak sebe, málem ji nepoznal. Byla štíhlá, vstřícná, příjemná. Pamatovala si na Billa a pověděla mu i o tom, že našli toho kluka, tedy to, co z něj zbylo, den po té bouři. Zvířata ho prý ohlodala tak, že ani vlastní matka by ho neidentifikovala. Jo, a Scooter mu tam něco nechal. Vyndala z poličky balíček. Zuby na nožičkách. Našly je prý hned druhý den, asi vypadly z toho papírového pytlíku. Bill se pousmál a vzal si je, měl radost, určitě se budou hodit, kdyby něco. Schoval si je do náprsní kapsy v bundě, a když šel okolo toho psa, co mu říkali pouštní Vlk, a ten zaštěkal, zuby lehce klaply. Bill je konejšivě pohladil a uklidnil... .

Povídka byla poprvé publikována v říjnu 1992 v magazínu Cemetery Dance.

Povídka vyšla znovu ve sbírce Darkness (2010), kde publikovali svoje výtvory i Kingovi přátelé Clive Barker nebo Peter Straub, nebo další známí současní spisovatelé temných povídek, např. Neil Gaiman, a dokonce Kingův syn, Joe Hill.

Audiobook byl natočen s Katy Bates (známá mimo jiné z filmu Misery nechce zemřít).

No a tohle byla povídka, která mě zase moc bavila. Stručná, žádné dlouhé okecávání okolo, rovnou k věci. Cvakající zuby jako výborná vražedná zbraň. Já bych do toho nikdy prsty nestrčila, natož po přečtení Kingovy povídky. Navíc tohle dílko mělo v sobě jakýsi skrytý humor, hodně černý, ale byl tam. Možná i proto povídka vcelku odsejpala, a i když se relativně dalo předpokládat, jak to dopadne, na její napínavosti to nic neubralo.

Chlapec zdvihl zuby k bližšímu prozkoumání, znovu se chopil nože a pohrozil jím, jako hrozí učitel ukazovátkem nezvedenému žákovi. "Nesmíte kousat," řekl. "To se ne - " Jedna oranžová noha náhle vykročila po špinavé dlani chlapcovy ruky. Současně se otevřely čelisti, a než si Hogan stačil plně uvědomit, co se děje, drkotavé zuby sevřely chlapcův nos. Tentokrát Bryan Adams vykřikl doopravdy - bolestí a obrovským leknutím. Ohnal se po zubech pravou rukou a snažil se je srazit, ale svíraly nos tak pevně, jako Hogana svíral přes břicho a hrudník bezpečnostní pás. Od špičáků jim visely krvavé nitě s příměsí rozdrcené chrupavky. Chlapec padl na záda a Hogan na okamžik viděl jen zmítající se tělo, kmitající lokty a kopající nohy. Pak zahlédl i záblesk nože.

Hogan zmateně svraštil čelo, ale žena už mířila za pult. Stoupla si na špičky a vytáhla něco z horní police nad stojánkem na cigarety. Hogana vůbec nepřekvapilo, když uviděl, že to jsou obří drkotavé zuby. Žena je postavila vedle pokladny. Hogan zíral na ten ztuhlý nonšalantní úsměv s intenzivním pocitem déjá-vu. Tady byly  - největší drkotavé zuby na světě, stály tu ve svých oranžových botách hned vedle vitríny s pendreky, dokonale klidné s úsměvem, který říkal No ahoj! Nezapomněl jsi na nás? MY jsme na tebe nezapomněly, příteli. Ani v nejmenším.