ze sbírky Mlha

!! OBSAHUJE SPOILER !!

Výborná povídka, akční a svižná, stejně jako jízda věčně mladé paní Toddové. Vypráví o ní, o Ophelii Toddové, postarší usedlík Homer Buckland, který vzpomíná na báječnou paní Toddovou, které občas něco opravil a zařídil a kterou velmi obdivoval. Dave, který Homera poslouchá se zaujetím a očekáváním, jak to dopadne, si tak vyslechne neuvěřitelnou historku o zkratce, která je kratší, než čára na mapě. Asi jako kdybyste tu mapu složili a pak vyrazili na cestu. Podle té složené mapy. Homer věděl, že paní Toddová je tak trochu blázen, ale blázen jako ona byl prostě k sežrání. Paní Toddová byla nádherná divoká žena připomínajícímu bohyni lovu, Dianu. Vždy, když něco dělal v jejich domě, mu s úsměvem a neskutečným vzrušením povídala, jakou další zkratkou dojela do Bangoru. Každé takové setkání znamenalo o pár kilometrů méně. Pokaždé, když ji viděl, zdála se být více bohyní než paní Toddovou. Pokaždé ho lákala tou svou živostí a nezkrotností. A jednou si vyzkoušel její zkratku sám na sobě. Chtěla mu ukázat, že do Bangoru se dá dojet se 170km na tachometru. Nevěřil, ale příště jel. A viděl. Nebo možná by radši neviděl ty divné stromy, hmyz a bůhví co ještě. Nevěděl, jestli se mu to zdálo nebo jí se zdálo, že to nevidí. Ale tachometr nelhal. Cestu zpět po setmění, které se tak bál, už nemusel absolvovat. Na tu zkratku však nezapomněl. A také na Ophelii, jak zářila, jak žila. Ona tam prostě patřila. Po čase, když už se zdálo, že ona zapomněla na něj, mu volala, aby jí nechal otevřený dům, protože si zapomněla klíče. Tehdy byl Homer doma a k ní mu to trvalo nějakou skoro hodinku. Nepospíchal, i při té zkratce tam nemohla se svým sporťáčkem mercedesem být dřív než on. Ale rozsvícený dům a auto před ním mu vyrazily dech. Sporťák vypadal strašně, unaveně, zabláceně a to cosi, co bylo zakousnuté do přední masky, vůbec nepřipomínalo tvora z tohoto světa. Homer neodolal a podíval se na tachometr. Bylo tam něco přes padesát. Musel se podívat znovu. Stále stejné číslo. Když spatřil Ophelii, věděl, že jednou odejde s ní. Měla to už být dáma středního věku. Teď před ním stála žena mladá jak po ukončení vysoké. Nádherná, živočišná a tajemná. Diana.

Dave sledoval Homera trochu nevěřícně, ale i on se musel tak trochu divit, že Homer, kterému muselo být už kolem šedesáti, nějak nešedivěl. A vrásky taky nějak chyběly. Dave začínal Homera trochu chápat, trochu mu věřit. Paní Toddová, Ophelia, jednoho dne zmizela. Po sedmi letech ji její manžel Worth prohlásil za mrtvou a oženil se znovu. Tuhle novou paní Toddovou však Homer rád neměl. On miloval tu svou Ophelii. Ženu s tak antickým jménem, které se do téhle doby a světa nehodilo. Jménem, které patřilo bohům. Homer to věděl. Čekal. A ten den, ten podvečer, přijelo sportovní auto znovu. Trochu otlučené, ale určitě to bylo ono. Homer čekal a dočkal se. Rozloučil se s Davem, požádal ho o předání posledních věcí, které již vyřídil a odešel. Dave jen na moment zahlédl tu tvář, a nikdy nezapomněl. Spatřil ve světle interiéru dívku se zářivě zrzavými vlasy, dívku s obličejem zářivým jak měsíc, dívku, která snad teprve navštěvovala střední školu. Dívku, která dychtivě očekávala svého Homera, aby ho odvezla na nejkratší cestu svého i jeho života, zkratku mezi dvěma městy, mezi dvěma světy, z nichž aspoň jeden nepatřil mezi ty naše. Homer odjel mládnout.

Povídka vyšla poprvé časopisecky v květnovém čísle Redbook roku 1984.

Skutečná paní Toddová je Tabitha Kingová. Jezdí jako blázen a jezdí pomocí různých zkratek, které si sama objevila. A většina těch, které jsou popsané v povídce, skutečně existují. Objevila je samozřejmě Tabitha. Kingovi se zdá Tabitha stále mladší, jen doufá, že nebude jako Worth. Zajímavé je, že ač tuhle svižnou ženskou povídku nabídl do dámských časopisů, hned tři ji odmítly. Vadilo jim  cosi o čůrání a cosi o věku paní Toddové. Bez komentáře.

U nás vyšla poprvé ve sbírce Hodina děsu z r. 1992, druhé knížce od SK vydané v ČR (byť tato sbírka je jen "po česku").

V povídce je hned několik odkazů na jiné povídky či knihy SK, např. je zde zmínka o Joe Chamberovi, jehož zabil vlastní pes (Cujo). Možná je to náhoda, nebo velmi silná podobnost, ale v pátém dílu Temné věže: Vlci z Cally  otec Callahan cestuje právě takovými dálničními zkratkami a objevuje paralelní verzi Spojených států. A podivná zvířata připomínající směs dřeva a mývala jsou zmíněna na cestě Jakea k vlaku Blain Mono.

Ti, co se v povídce našli, vystihuje popis samotného autora: Mám tuhle povídku hodně rád; baví mě. A hlas starého vypravěče působí hrozně uklidňujícím dojmem. Čas od času se vám povede napsat něco, co vrátí ty staré časy, kde všechno, co jste napsali, působilo svěže a originálně. Když jsem psal "Paní Toddovou", měl jsem přesně tenhle pocit.

Takže ti, kteří tuhle povídku vzali, zamilovali si ji celou a tak jak je. Svižnou, dobrodružnou, zároveň melancholickou, objevující, divokou a zasněnou. A nejsou v tom jenom ženské čtenářky.

Ti, kteří ji nepobrali, ji berou jako nudnou povídačku starýho chlapa, co vzpomíná na ztracené mládí. A jednu ženskou. A nejsou v tom jenom chlapácký čtenáři.

Přeberte si to, jak chcete, za mě se řadím do první skupiny. Taky jezdím a taky hledám zkratky. Hej, a přestaly mi šedivět vlasy.

Zastavil jsem za ním a vylezl jsem ven. Nebyly to chaluhy, aly byly to nějaký vodní rostliny a hejbalo se to... tak jako pomalu a líně, jako kdyby to umíralo. Zkusil jsem se jedný z nich dotknout, a hned se mi začala omotávat kolem ruky. Bylo to hrozně hnusný a nechutný na dotek. Ucuknul jsem rukou a otřel si ji o kalhoty. Obešel jsem předek auta. Vypadalo, jako kdyby za sebou mělo sto padesát kilometrů loužema a bahniskama. Vypadalo unaveně, nekecám. Po celým předním skle byly rozmazaný mouchy - akorát nepřipomínaly žádný mouchy, jaký jsem za celej svůj život viděl. Taky tam byl motýl velkej asi jako vrabec, ještě trochu třepetal křídlama a pomalu umíral. Byly tam takový jako komáři, až na to, že měly normální oči, který byly vidět - a mně připadalo, že koukaj přímo na mě. Slyšel jsem, jak se ty chaluhy škrábou po plechu meďoura, snažej se něčeho zachytit a umíraj. A mně v hlavě duněla jediná otázka: Kde sakra ta ženská byla? A jak je možný, že se sem dostala za tři čtvrtě hodiny? Pak jsem si všimnul ještě něčeho.

Sedím na lavičce před Bellovými potravinami a přemýšlím o Homeru Bucklendovi a o té krásné dívce, která se naklonila přes sedačku, aby mu otevřela dveře, když s plným červeným kanystrem v pravé ruce došel k autu - vypadala maximálně na šestnáct, slečinka, která ještě ani nemá vlastní řidičák, a její krása opravdu byla děsivá, ale myslím, že už by nezabila muže, pro kterého se rozhořela; na okamžik totiž zasvítila očima na mě, a nezemřel jsem, přestože část mého já jí padla mrtvá k nohám.