ze sbírky Noční můry a výjevy 1: Dolanův cadillac

!! OBSAHUJE SPOILER !!

Poměrně dlouhá povídka vypráví o životním příběhu černošské pokojské Marty Rosewallové, která pracuje ve velkém hotelu asi 15 let. Ten den, kdy je tak netrpělivá, dostane od svého syna Peteho dlouho očekávaný balíček - jeho první román pojmenovaný Záře slávy, samozřejmě s věnováním své matce. Marta je pyšná a hrdá na svého chlapce, a je to na ní tak vidět, že prostě Darcy, její nejlepší kamarádka a navíc kolegyně z práce, už to nemůže vydržet a vezme ji do restaurace na šampáňo, aby jí ten poklad ukázala. Překvapená Marta vybalí poklad z hedvábné látky a ukáže jí nejen knihu, ale i to věnování. A stále mluví něco o jeho otci, o jeho "skutečném" otci, ale Darcy tomu moc nerozumí. A tak se Marta rozhodne, že jí svůj příběh vypoví, i když to dosud nikomu neřekla. Ani Peteovi, samozřejmě.

Pravým biologickým otcem byl jistě ožrala a neschopný blb Johny, byť dříve hezoun v pěkných botkách a lesklém levném saku, který ji pořád mlátil (hlavně když byl opilý), 2x kvůli němu potratila, protože podle něj ještě není čas na dítě. Když byla Marta potřetí těhotná, neřekla mu to. Od kamarádky z ulice se dozvěděla o jedné černé čarodějnici, prý pravé čarodějnici, která na tuhle bruju věřila. Marta se jí vysmála. Nevěřila na žádné čarodějnice, ani cizokrajné. Ale nakonec ji tam snad zavál osud, i když nohy se jí těžce pletly, když stoupala po schodech k ní. Měla jediný důvod, nechtěla už další potrat, potřebovala Johnyho zastavit. V malém zatuchlém bytě plném svíček a tmy žila stará, divně smradlavá, ale nesmírně charismatická baba. Věděla o Johnym, o mlácení, o dítěti. Marta stále nebyla přesvědčená o pravosti jejích kouzel, a tak ji bruja donutila tím svým kouzlem vypít čaj a mluvit. Přesněji říct jedno jméno. Jméno "skutečného" otce pro svého synka. I když Marta zpočátku nechápala, čaj jí k tomu výrazně pomohl. A Marta nakonec vykřikla jméno člověka, kterého nenáviděla a obdivovala zároveň. Byl to pravidelný host hotelu, kde uklízela, slavný spisovatel Peter Jefferies. Byl to stejný parchant jako Johny, zlý, rasistický, opovrhující vším možný, nadnesený, ale byl také velmi vzdělaný, chytrý, patřil k elitě, a jeho knihy měly kouzlo, měly v sobě jakési sluníčko. A byl bílej. A co. Johny už to neuvidí. Sotva Marta vyřkla to jméno, čarodějnice ji uklidnila, a dala jí v krabičce takovou malou divnou svraštělou houbu. Prý bude Marta vědět, co s ní má dělat, až přijde čas. Marta z toho bytu vyběhla jak náměsíčná a byla ráda, že je pryč.

Od čarodějnice se vrátila zpět do hotelu, kde dál pracovala, uklízela pravidelně u pana Jefferiese, o kterém vyprávěla už u sebe doma. Spisovatel často pořádal večírky, vždy to byly jen samí muži, jeho přátelé, vyprávěli si o druhé světové válce apod., měli značně rasistické názory, chtěli zabít celý klan Kennedyů a vůbec to byla divná parta lidí. Občas dělali trochu hluku, ale nic vážného a vedení hotelu umělo některé hosty tolerovat. Marta u něj pak uklízela, když tam nebyl, aby ho nerušila. Tak si to přál.

Ten den, co Marta řekla jméno Petera Jefferiese bruje, ten den to oznámila doma Johnymu, Vypálil jí jednu pěstí, naštěstí trefil "jen" oko a odešel. Chlastat. Když se vrátil zpět, vzal si násadu od koštěte, že jí to dítě znovu vymlátí z těla, ale Marta mu řekla, že už je vše vyřízeno, že už se o to postaral. Uklidila to a Johny se uklidnil. A tak nosila jeho dítě a dítě Jefferiese dál. Doma pila hodně vody a hodně toho plivala do umyvadla, v hotelu naopak chodila uklízet do stejného apartmá a tam v ložnici vždy seškrábala sperma a snědla ho. Darcy šla zvracet. Zvláštní bylo, že p. Jefferies měl ten den odjet, ale dostal prý skvělý nápad na novou knihu o dvou bratrech, kteří se potkají ve válce proti sobě, a nechal ji uklízet ložnici, i když byl vedle v obývacím pokoji. Až poslední den, kdy náhle po týdnu odjel, si Marta všimla, že na talíři od snídaně leží zbytek nesnědené nakousnuté svraštělé houby. Přesně takové, jakou ona dostala od čarodějnice a na kterou docela zapomněla.  V tom týdnu ještě stihla Marta p. Jefferiese požádat o autogram do jeho knihy, kam jí on, snad potěšen, vepsal i věnování: Martě Rosewallové, která mi uklízí a nikdy si nestěžuje. Od personálu hotelu zjistila, že se tam pohybovala jakási zmatená stará černoška, okolo jídelních vozíků se snídaněmi, Byla tak křehká a zmatená. Marta si myslela svoje.

Kniha, kterou později spisovatel vydal, se stala jeho nejslavnější. I když Marta měla nejradši právě tu první, Záře nebes.

Když byla pak Marta doma, prohlížela Johnymu kapsy a objevila malou bouchačku a tehdy si náhle vzpomněla na tu houbu u sebe doma v krabičce. Našla jí, a rozmáčkla ji o pistoli, až z ní tekla krev. Zdálo se jí, že je houba živá a křičí. Darcy jí to nevěřila. Když to dokončila, nikde nebylo ani stopy po krvi. Johny se vrátil domů a za dva dny na to šel vykrást s tou bouchačkou obchod s chlastem. Vybouchla mu do obličeje, kus z ní mu vletěl do oka a mozku, byl na místě mrtvý.

Marta porodila chlapce, Peteho, který byl chytrý, moc chytrý, studoval a byl jako jeho otec. A časem se z něj stal spisovatel. Jako jeho otec. Jeho první kniha se jmenovala Záře slávy, první kniha jeho "otce" byla Záře nebes. Jefferies psal o 2. sv. válce a jeho zážitcích v ní, Pete psal o válce ve Vietnamu, kde taky byl, i když ne na tak důležitém postu. Jefferies napsal do své první knihy věnování své matce, a že ji miluje, Pete také napsal věnování své matce a že by to bez ní nedokázal. A když ukázala Darcy obě knihy, mohla je porovnat. Nebyla to jen podobnost v názvu, v obálce a možném tématu, ne jen v tom věnování. Bylo to v tom písmu z dodatečného ručně napsaného věnování. Toho od syna a toho od Jefferiese (o Martě, která uklízí). Když Darcy srovnala obě ta písma, bylo to totožné písmo. Jako kdyby Peteho skutečný otec byl skutečně p. Jefferies.

Povídka byla poprvé publikovaná v květnu 1988 ve sbírce Dark Visions 5, kde byly povídky, napsané zbylými dvěma autory, o poznání lepší než ty Kingovy. 

King údajně napsal tuto povídku jako předpřípravu pro svůj další román Dolores Claibornová. 

Jestli tahle povídka měla šokovat, tak možná ve dvou bodech, ale jinak mě spíše unudila k smrti. Moc dlouhé vyprávění o ničem, totiž o excentrickém spisovateli z úst příliš slušné ženy. Zvláště, když ta povídka byla  taaaak strašně dlouhá. Kdyby to bylo třeba na 15 stránkách, tak možná. Jj, ale jako vždy, aspoň dobře napsané. A možná se mi špatně četlo i to "lidové" vyprávění "lidové" ženy. Moc mě nebaví takhle úmyslně zlidovělý proslov, dokážu si ho představit sama, nepotřebuji ho mít napsaný na papíře.

I tak nenáviděl černochy, nemysli si... ale pamatuješ, jak jsem ti říkala, že to byl parchant? Fakt je, že pokud šlo o nenávist, byl rasově spravedlivej. Když umřel John Kennedy, Jefferies byl náhodou tady v hotelu a uspořádal večírek. Byli tu všichni jeho kamarádi a protáhlo se to do druhýho dne. Skoro jsem tam nevydržela kvůli tomu, co říkali - jak by všechno mohlo bejt dokonalý, dokud všichni bílý kluci v zemi nebudou šukat při muzice Beatles ze svejch stereo aparatur a barevný (tak většinou říkali černochům, ,barevný´, jak já to změkčilý slovo nenáviděla) nebudou pobíhat po ulicích s přenosnejma televizema v podpaží.

Začínalo  to bejt tak zlý, že jsem věděla, že na něj začnu křičet. Musela jsem si pořád říkat, ať jsem zticha a uklízím, abych mohla co nejrychlejc vypadnout; musela jsem si pořád říkat, že i kdybych zapomněla všechno ostatní, musím si pamatovat, že ten chlap je Peteův skutečnej otec; musela jsem si pořád říkat, že Peteovi jsou jen tři roky a že tu práci potřebuju a že o ni přijdu, když nebudu držet hubu.

Pak jeden z nich řekl, ,Až dostanem Bobbyho, zabijem i toho třetího bratříčka!´a další řekl, ,Pak vybijem všechny kluky z tý rodiny a to bude teprv mejdan!´