ze sbírky Noční můry a snové výjevy 1: Dolanův cadillac

!! OBSAHUJE SPOILER !!

Mladý zvukař Johny Tell pracuje jako mixák v nahrávacím studiu. Zdá se, že bude dobrý. Zrovna pracuje na nějaké šílené blbosti od šílené metalové kapely neznámého jména ve studiu v jedné staré budově, která má svoje nej za sebou. Dostal se do týmu ke slavnému producentovi Paulu Janningsovi, bývalému zpěvákovi skupiny Who, a je za to rád.

V té staré budově, kam chodí do 3. patra pravidelně ve stejný čas na toaletu, objeví něco nezvyklého. Právě na záchodcích, hned v první kabince, za dveřmi, spatří tenisky. Špinavé, dříve asi bílé, s jednou neprovlečenou dírkou. Zapomněl na ně. Jenže další den je tam vidí znovu a nějak mu nepřijde, že by u nich byl i člověk. Je tam moc ticho. A ještě na nich přibyla moucha. Mrtvá. Zase to vypustil z hlavy. Při další návštěvě toalety už se dívá skoro automaticky pod dveře, a sleduje přibývající hmyz. Mrtvý.

Johny Tell je spíše uzavřený člověk a přátele si nezískává snadno, a je rád za spolupráci s Paulem. Zdá se, že by z nich mohli být přátelé. Je to sice kapku výbušný člověk, občas na něj padají splíny, jindy zase podléhá nezřízenému veselí, když je vzteklý, je lepší klidit se mu z cesty, ale dá se s ním vyjít. V týmu byl ještě Georgii, který na Paulovi skoro visel. Když nahrávání skončilo, Tell dělal na jiném projektu, ale když mu Paul zavolal o další spolupráci, neodmítl. Byl dokonce rád.

Vrátil se tak do staré budovy, vrátil se na záchodky ve 3. patře a vrátil se k teniskám. Byly tam zase. A much ještě víc. Tell byl sice zaskočen, možná i trochu vystrašen, ne tolik, aby tomu nechtěl přijít na kloub. Mezitím se ale věci daly do pohybu i jinde. Paul ho při jedné večeři zkoušel osahávat a tak Tell v šoku pochopil, že je to gay. Spolupráci však nakonec neukončil, práci potřeboval. A producenta jako je Paul jen tak nesežene, říkal si.

Tellovi přílišná servilita Georgiiho vůči Paulovi už tolik nepřekvapovala, ale detaily ho radši nezajímaly. Svůj zájem tak přesune od obou mužů k teniskám. Začne se vyptávat v okolí po osudu staré budovy. Došlo mu, že tenisky patří duchovi a ten chce mluvit s ním. Sice neví proč, ale chce. Tak zjišťuje, ale nikdo nic moc neví. Kruh se však uzavírá zase u Georgiiho a Paula. Právě Georgii mu vypráví o minulosti, kdy v této budově, někdy v 60.tých letech byl život o poznání živější, dramatičtější i veselejší. Byla tu spousta práce, spousta lidí, spousta prachů, umělců, chlastu a drog. V tom domě prostě sněžilo. Sníh údajně dodával jakýsi chlapík, který jezdil výtahem do jednotlivých pater, s kufříkem zamčeným řetízkem k ruce, která byla přikrytá kabátem. Nahoru jel s koksem, dolů jel s penězi. A pak ho jednou někdo našel na hajzlíku ve 3. patře s tužkou vraženou do oka. Samozřejmě byl mrtvý, s jednou rukou v záchodové míse.  A ten kufřík byl pryč.

Tell šel tedy na záchodky ve 3. patře a otevřel dveře první kabinky. Nejdříve viděl v duchovi svoji tvář, ale nebál se, chtěl vysvětlení. Pak se tvář začala měnit v tvář indiána, a ten mluvil, spíše doplňoval, chraplavým hlasem Tellovy postupující myšlenky, co se tehdy asi stalo. Kdo to udělal? Někdo z náhlého popudu, někdo impulzivní, s tužkou, protože potřebuje něco furt držet v ruce... Tell začínal vidět obrysy vraha. Vraha, který impulzivně vleze do kabinky, spatří tam dealera s tím kufříkem, píchne mu tužku do oka, zabije ho, jde do železářství pro pilu. Je si jistý, že ho ještě nikdo nenašel, protože dav čumilů tam není a policie také ne. Nejdříve zkouší přeříznout řetěz, a když se mu to nepodaří, uřízne mu ruku a sebere kufřík.

Duch mu poví, proč se nezeptá znovu Georgiiho, který toho ví mnohem víc, než se tváří. Jestli si všiml, je to chlapík nevýrazný, před kterým každý mluví, protože ho nikdo vlastně moc nevnímá, ani to jeho koktání není tak úplně pravé, Georgii ho určitě vnímá víc, než se sám tváří. Po téhle poznámce Tellovi dochází, kdo je vrahem.

Duch pokračuje s vysvětlováním. Jak byl tehdy jeho vrah silný narkoman, který mu dlužil 8tis. dolarů a koledoval si o průšvih. Tohle se mu prostě hodilo, byl ve správný moment na správném hajzlíku. Dealer to měl samozřejmě naopak. V kufříku bylo 30tis. dolarů a vrah si zaplatil 2 měsíční odvykačku a zbylo mu ještě dost na další neřesti, kterých se už vzdát nedokázal.

Jak duch vyprávěl a Tell si to doplňoval, skládačka mu dávala obraz vraha. Duch se pomalu vytrácel, až zmizel s teniskama i mrtvýma mouchama.

Naštvaný Tell se vrátil do studia, od plic řekl Paulu Janningsovi, vrahovi, co si o něm doopravdy myslí, a už se nebál o práci. Věděl, že je tak dobrý, že práci už sežene snadno, i bez něj. Nebál se ho, jen jím opovrhoval. Překvapený Jannings byl v šoku. Georgii jako obvykle neřekl ani slovo.

Tell odešel domů a byl tak rád, že se může v klidu vyčůrat a děkoval své naučené pravidelné potřebě.

Povídka byla poprvé publikována ve sbírce Dark Visions 5  v květnu 1988, v českém překladu pak pod názvem Kecky.

Taková trošku sentimentální povídačka. Nebyla špatná, i podtón toho napětí se tam dal vyčíst, jen bůhví jaké hrůzy neočekávajete. Četlo se to dobře, lehce, před spaním v pohodě. A skupina The Who jela v drogách ve velkém, to je fakt. Jen ten Jannings tam nějak nebyl :-)

Cestou ven se znovu zastavil s hlavou nakloněnou jako starý pes Nipper na deskách firmy RCA Victor, a pak se obrátil. Zašel pomalu za roh a zastavil se v okamžiku, kdy viděl pod dveře první kabinky. Ty špinavé bílé tenisky tam byly stále. Budova známá jako Music City byla vylidněná, sobotně prázdná, ale ty tenisky tu byly. Tell upřeně sledoval mouchu před kabinkou. S jakousi vyčpělou dychtivostí sledoval, jak podlézá pod dveřmi kabinky a šplhá na špinavý palec jedné tenisky. Tam se zastavila a padla. Její mrtvola se svezla na hromadu hmyzích mrtvol vyrostlou kolem tenisek. Tell si všiml (a nijak ho to nepřekvapilo), že mezi mouchami jsou dva malí pavouci a jeden velký šváb, který ležel na zádech jako převrácená želva.

Záhadný host seděl na míse s jednou rukou bezvládně položenou na stehně. Byl téměř takový, jakého si ho Tell ve snech představoval, s jedním rozdílem; měl jen jednu ruku. Druhá končila zaprášeným hnědým pahýlem, na který se přilepilo několik dalších much. V tu chvíli si Tell uvědomil, že si nikdy nevšiml jeho kalhot (Copak jste si při náhodném pohledu pod dveře záchodové kabinky nikdy nevšimli spuštěných kalhot, které překrývají boty? Je v tom něco neudržitelně komického nebo bezbranného, nebo snad jedno podmiňuje druhé?). Nemohl si jich nevšimnout, protože nebyly spuštěné a měly zapnutý pásek i poklopec. Byly zvonové.