ze sbírky Pátá čtvrtina

!! OBSAHUJE SPOILER !!

Starý muž, George, děd malého Clivea Banninga, sleduje hru kluků, v níž jeho vnuk tak trochu prohrával. George si vzal Clivea stranou, když viděl jeho neúspěch ve srovnání se staršími chlapci. Odvede Clivea do sadu a tam mu vypráví o čase. O jeho podobách, rychlostech, tvarech. Říká mu hezký poník, ani ošklivý, ani krásný. George je nemocný, cítí smrt za každým stromem, jeho srdce, "pumpa", už prostě má svůj čas. Vzpomíná na své zážitky z mládí, aby Cliveovi ukázal, jak se to s tím časem má. A udělá pro vnuka velké gesto. Dá mu svoje stříbrné kapesní hodinky na řetízku. Vlive je úplně hotový. Teď už tak trochu ví, co tím vším děda myslel, co je to ten poník, i když tomu zase tolik nerozuměl. Pak spolu svorně zase odešli zpět do domu k babičce a udržovali spolu své malé tajemství.

Krátká nostalgická povídka byla poprvé vydána v r. 1988 ve velmi originálním kovovém balení z nerezové oceli s vsazenými hodinkami a ilustrovaném Barbarou Kruger. Stála $2 200, a byla prodáváno s výtěžkem na charitu. I tak připadala Kingovi šíleně drahá. Přesto byla okamžitě vyprodaná. Jednalo se o 250 výtisků, z nichž 250 bylo určeno k přímému prodeji a sto dalších bylo určeno pro různá muzea, patrony a sběratele apod. Všechny byly navíc Kingem a Krugerovou podepsány. 30 výzisků je očíslováno římskými číslicemi (I - XXX) a jsou označeny jako umělecké.

Následně dal práva na tisk pro masové vydání, kdy se novelka prodávala za $50. Tak to připadá hodně zase mně.

Povídka byla r. 2009 zfilmována jako krátkometrážní snímek My Pretty Pony  v režii Mikhaila Tanka.

Povídka je vlastně jen střípkem zamýšleného stejnojmenného románu, který původně začal psát Richard Bachman. Měla to být krvavá lázeň o vraždách kvůli vraždám, tedy o nájemném vrahovi Cliveu Baningovi, který s bandou kumpánů zavraždí na jakési svatbě hromadu zločinců. Jenže dobře vykonaný úkol bývá po zásluze potrestán a jeho nájemce začne Baningovu partu postupně likvidovat. Celá akce se tak obrátí proti němu. V jedné části knihy Baning vzpomíná na svého dědu, který ho poučil o tvárnosti času. Jenže... kniha nedopadla dobře, Richard Bachman zemřel. Z Baningova románu tak spatřilo papír pouze 6 kapitol, které spadly do šuplíku hodně hodně hluboko. Prakticky hotový další román, Machineův způsob, pak King, jakožto správce Bachmanovi pozůstalosti, předělal a vydal pod názvem Temná půle.
Povídka nadále vycházela v různých podobách, i když ne ke spokojenosti samotného autora, nakonec se přeci jen objevila tak, jak ji chtěl.

Nostalgie od začátku do konce. Nic víc, nic míň. Nikam nespěchejte, sedněte si pod strom někde ve velkém sadu a začtěte se. Nejlépe v sadu u dědečka. A že váš děda nemá sad? Neva, sadů i dědů je okolo spousta. Hlavně si na to najděte klid. Jo a vemte si jabko ze stromu nad váma, abyste se tak trochu neukousali nudou. No jo, je to milé, kingovsky čtivé, ale prostě napětí tam fakt nehledejte.

A jak jsem napsala u knihy jako takové. Zblblá z Kinga jsem prostě stále čekala, co se z toho vyvine. Furt jsem v Georgeovi viděla starého úchyla, peďáka, který zavede toho kluka kamsi do sadu a tam ho zneužije, zavede do jiného světa a tam si ho dá k večeři (co třeba Burn z Černého domu) apod. No a když už jsem byla v půlce povídky, očekávání odpadlo, povídku jsem dočetla a byl konec. Tak nebojte, fakt tam žádné násilí nehledejte.

PS: škoda, že původně zamýšlený román nevyšel, tuhle retrospektivní vzpomínku hlavního hrdiny bych brala jako nutné nudné zlo :-) Protože to zlo z ní prostě koukalo, takže ať mi někdo něco povídá o nostalgii.

Když děda otevřel pusu, myslel Clive, že řekne Je na čase jít domů, Clivey, ale děda místo toho povídá: "Něco ti teď povím, jestli chceš. Nebude to trvat dlouho. Chceš, Clivey?"
"Ano, ano, chci!"
"No to koukám, že jo," usmál se pobaveně děda. "Někdy si říkám, jestli bych tě vašim neměl ukrást a nechat si tě napořád tady. Říkám si, že kdybych tě měl pořád kolem sebe, žil bych navěky, i s tím špatným srdcem."
Vyndal si cigaretu z pusy, pustil ji na zem, zadusil ji podrážkou, pak na ní ještě několikrát zatočil patou a nakonec na špaček ještě pro jistotu přihnul tu trochu hlíny, kterou pata vyrýpla. Když vzhlédl zpátke ke Cliveovi, oči mu jen zářily.
"Už dávno jsem přestal dávat rady," pronesl. "Tak před třiceti lety, možná i dřív. Přestal jsem, když jsem si všimnul, že je dávají jen blázni a jen blázni je přijímají. Ale poučení... to je jiná věc. Chytrej chlap čas od času trošičku dá a chytrej chlap - nebo kluk - čas od času trošičku přijme."