ze sbírky Noční můry a výjevy 1: Dolanův cadillac

!! OBSAHUJE SPOILER !!

Mladí manželé Clark a Mary Willinghamovi se vydají na dovolenou. Neplánované volno v práci počítačového experta nadchlo i jeho ženu, učitelku na střední škole, která měla prázdniny a tak vyrazili na výlet z Oregonu jen tak. Zpočátku bylo všechno dobré, užívali si pohodlí venkova, motelů, sexu, dobrého jídla. Pak však Clark projevil svou mužskou ješitnost a navrhnul skvělou zkratku z ucpané silnice první třídy přes nějakou okresku do dalšího města. Mary s tím nesouhlasila, ale v rozumném (totiž nesouhlasném) uvažování jí bránil plný žaludek po dobrém obědě. Vyrazili tak do Boulderské divočiny. Zpočátku vypadala okreska fakt dobře, cesta ubíhala za doprovodu starých pecek z kazeťáku ve starém pohodlném mercedesu (kterému říkali Princezna).

Pak se však objevila křižovatka, která na mapě nebyla, a byli v háji. Mary se chtěla vrátit, Clark chtěl jet dál. Ospalá Mary se bránila jen chvilku, radši spala a Clark věřil ve své schopnosti skvělého řidiče s kompasem v hlavě, takže prostě odbočil a jel. Cesta se měnila co každý metr. K horšímu. Clark jel dál a na další křižovatce (která taky nebyla na mapě, no vlastně už ani nevěděl, na jaké je silnici) zase někam odbočil. Na krásnou pěknou novou okresku. Mary se probudila a tak nějak nevěděla, po jak hrozné cestě už jeli a že už po druhé odbočili. Cesta vypadala dobře. Jen chvíli. Brzy se změnila v naprostou polňačku, samý výmol, díra, kámen, navíc se zužovala, že se na ní nedalo ani otočit. Mary chtěla aspoň vycouvat, ale Clark opět tvrdošíjně trval na svém, takže prostě jeli dál. Tak nějak ani nevnímali, že nepotkali jediné auto v protisměru, no, na takové lesní cestě zarostlé plevelem s okolními bažinami by se i těžko vyhýbali. Navíc bylo divné, že tam nikde není žádné elektrické vedení. Když už byli značně zoufalí, náhle uviděli kopec a na něm ceduli. Byla to velká uvítací cedule do městečka Rokenrolové Nebe, okres Ore, a za ní se táhla nádherná silnice. Skoro poskočili radostí. A když se přehoupli přes vrchol kopce, zůstali v němém úžasu stát. Pod nimi se v malebném údolí rozkládalo malé, symetrické, naprosto úžasné městečko. Vypadalo jako z plakátu 50.tých let. Prvotní pocit nadšení však u Mary vystřídal strach. Vzpomněla si na Bradburyho povídku Mars je nebe, kde marťani zamaskovali jatka za udržovaný dům či na Perníkovou chaloupku. Mary se chtěla vrátit. Strašlivě se pohádali a jako vždy, Clark si prostě prosadil svou, že si chce koupit nějaký veselý suvenýr z Rokenrolového nebe, třeba tričko s nápisem: ,Víš, že tam mají pekelně dobrou kapelu?´

Vjeli do údolí, vjeli do zdánlivě liduprázdného městečka. Občas zahlédli postavu, ale nijak přívětiví lidé to nebyli. Zastavili u místní restaurace s ještě méně příznivým názvem, ale to už Mary vzdala. Stále měla pocit Svérázného městečka ze seriálu Zóna soumraku. Stále měla pocit, že těch pár lidí, které zahlédla, odněkud zná. Když vešli dovnitř, její pocit se umocnil. Byly tam dvě servírky. Jedna vyplašená, s krví podlitýma očima bez úsměvu, druhá její přesný opak. A navíc byla až moc podobná Janis Joplin. Protože  to byla Janis Joplin. Mary už to věděla. Ta je přece mrtvá?! Věděla, že musí odtud vypadnout. I vystrašená servírka, Sissy, se je pokusila varovat. Marně.

Manželé se pokusili utéct, pronásledovali je slavní zpěváci z dob minulých. Jenže všichni byli přece mrtví. Když vyjeli z městečka, zoufalá naděje na únik skončila v psychedelicky počmáraném autobusu, který stál přes celou cestu. Vystoupili z rozbitého auta a  starosta jim vykročil naproti. Nikdo menší než Elvis Presley.

Ocitli se zpět v městečku, padal soumrak a obyvatelé se připravovali na koncert. No spíše jeho protagonisté. Lidé jakoby zfetovaně, ospale seděli na sedačkách a zírali do prázdna. Na pódium, kde se chystal starý DJ. Seděli vedle Sissy, jíž náhle chyběly dva prsty (aspoň dva, jak si všimli). Byla tu asi osm let. Přišla ve 23, a nyní je jí 23. Mary a Clark už jen zděšeně poslouchali direktivní nabídku starosty na pracovní posty kadeřnice a skladníka a očekávali koncert. Když začal, nikdo nejásal. Jen DJ a umělci. Začínali skladbou Čeká mě zatracení a Mary se zmocnil strach, že nekonečný koncert vede právě tam.

Povídka vyšla poprvé v "rockové" paperbackové sbírce Shock Rock, Vol. 1 v lednu 1992, k níž napsal předmluvu Alice Cooper.

King chtěl touhle povídkou nenápadně upozornit na to, jak mylná je romantická představa mrtvého mladého zpěváka, který byl slavný. Jasně, když znáte toho jedno či dva, ani si toho nevšimnete, ale statisticky za delší období je až děsivé, kolik mladých umělců zemřelo násilnou smrtí, vůbec kolik jich zemřelo tak mladých. Ta statistika je hodně smutná, temná, jedovatá.

Povídka byla r. 2006 zfilmována v rámci série Nightmares & Dreamscapes jako 8. díl první série pod názvem You Know They Got a Hell of a Band?, v hl. roli Kim Delaney a Steven Weber.

Povídka s dobrým nápadem by mohla slušně zamrazit. Občas i zamrazila. Bohužel reálie hudební scény 50. let, které nám tady nejsou příliš známy, trochu na dramatičnosti příběhu ubírají. Mladý čtenář už vůbec nebude vědět, kdo jsou Janis Joplin či Roy Orbison, nemluvě o dalších rockových kapelách. Tak možná Elvis Presley, ale u toho to taky končí. Asi by u nás byl spíše poplatný "překlad" s našincem, jenže zase narazíme na tu oponu. Tady dozníval tak maximálně swing (vzpomeňme aspoň na Rudolfa Cortése, jiná jména lidem už moc neřeknou), a v USA už dávno běžel rockenroll, který tady přišel samozřejmě se zpožděním a ve velmi okleštěné formě. Takže kdo by měl v tom městečku vlastně strašit? Martin Dejdar a jeho Šakalí léta? Jenže ten je stále naživu.

Přesto povídka patří k těm lepším ve sbírce. Trochu si tam možná zaluskne prstíky ženská emancipace a mužské ego bude upozaděné, jak to zase zvoralo, ale nicméně tu správnou atmosféru, kam to dojedou, to má. Perníková chaloupka je jistě pěkný horor a Bradburyho povídky jsou naprosto úžasně temné.

Všechny domy byly úhledné a čisté jako v předválečných inzerátech časopisů The Saturday Evening Post a American Mercury. Aspoň z nějakého komína by se mělo kouřit, napadlo Mary a při podrobnější prohlídce zjistila, že se kouří. Najednou si vzpomněla na povídku z Marťanské kroniky od Ray Bradburyho. Jmenovala se "Mars je nebe" a Marťané v ní chytře zamaskovali jatka jako běžný udržovaný dům. "Otoč to," řekla zničehonic. "Široké je to tu dost, když budeš opatrný." Pomalu se k ní natočil, aby na ni viděl, ale jí byl tentokrát výraz jeho obličeje ukradený. Díval se na ni, jako by si myslel, že se zbláznila. "Miláčku, co to -" "Nelíbí se mi to, to je všechno." Cítila, jak jí začínají hořet tváře, ale přesto pokračovala. "Když jsem to město uviděla, vzpomněla jsem si na jednu strašidelnou povídku, kterou jsem četla jako holka." Odmlčela se. "Taky mi to připomíná ,Perníkovou chaloupku´."

A nechal ji samotnou s mrtvými. Na tuhle myšlenku navázala další, ještě děsivější: Clark odjede bez ní. Najednou si tím byla jistá. Ne proto, že by chtěl, a rozhodně ne proto, že by byl zbabělec - tahle situace se kategoriím odvahy a zbabělosti vymykala a Mary si přiznávala, že jediný důvod, proč roztřeseně nežvatlali a neslintali na podlahu, byl ten, že nastala tak rychle -, ale proto, že prostě nebude schopný udělat nic jiného. Plaz, který žil v podloží jejího mozku, ten, který měl na starost sebezáchovu, prostě vyklouzl ze své bahnité díry a ujal se vedení.