ze sbírky Mlha

!! OBSAHUJE SPOILER !!

Povídka ze známého klubu na 249B, kde stále sídlí majordomus Stevens, tak neměnný chlapík, se opět sešla parta starších pánů. Jednomu z nich, Georgovi Gregsonovi, starému trochu ztuhlému muži utopenému ve velkém ušáku, přišel balíček. Beze slova ho otevřel a jeho obsah spálil ve velkém krbu, na jehož římse byla vytesána slova: podstatný je příběh, ne vypravěč.

Pak se náhle ozval jeho hlas, až všichni trochu pozvedli udiveně hlavu. Gregson jim vyprávěl pomalu a rozvážně příběh vraha, který zabil sám sebe. Ač mu to nikdo nevěřil. Když byl hodně mladý, bylo mu něco kolem dvaceti, takže někdy před 65 lety, akorát se vrátil z války a oplakával mrtvou snoubenku. Většinou v lahvi alkoholu, jak je tak zvykem. Byl taky častým hostem tohoto klubu, kde sloužil Stevens, totiž Stevensův dědeček, kdo jiný, když to bylo před tolika lety, jak jim suše slušně po anglicku potvrdil sám Stevens. Seděl tam ještě se čtyřmi dalšími kluky podobného věku, tak trochu se nudil, pil a společně čekali na pátého do party na poker. Ten byl však omluven kvůli zlomené noze a čtyři čekající přemýšleli, co s nastalým volnem. Náhle se z jiného křesla ozval hlas a sklonily se noviny. Za nimi seděl rovněž docela mladý muž, v očích a ve tváři však měl věčné prokletí a stáří jak sám vesmír. Smutek jeho pohledu byl víc než smutkem. Nabídl se, že by mohl být tím pátým do pokeru a Gregson byl moc rád. Vstal a chtěl mu podat ruku na přivítanou, host však vyletěl z křesla s rukama nad hlavou a velmi vyplašeně se zdráhal jakéhokoliv doteku. Omluvil se za své výstřední chování s tím, že pobýval jistou dobu v Indii a získal tam bohužel určitý negativní vztah k dotekům lidí. Gregson to vzal na vědomí a dál to neřešil.

Doběhl pro ostatní, žoviálního zbrklého Davidsona, zarostlého Bakera, Frenche a Wildena a mohli začít hrát. Hra probíhala hladce, dobře, občas tam byly zajímavé zvraty a Gregson sledoval, jak se Henry Brower, onen tajemný divný host, vyhýbal jakýmkoli způsobem jakémukoli doteku. Šlo mu to bravurně. Nakonec se hra dostala do stádia, kdy byl každý rozparáděný napětím, protože bank začal narůstat do větších rozměrů, než bylo obvyklé. V závěru hry tak Davidson poněkud předčasně vyrazil s kartami na stůl s vírou, že vyhrál bank. Další člen party ho však přebil, což Davidson nečekal, a chtěl si vzít bank. Jenže náhle se ozval samotný Brower a ukázal svou vítěznou sestavu. Bank byl jeho. Bylo to překvapení pro všechny, většinou hrál tak okolo nuly. Náhle Davidson vyskočil a rozradostněně nevědomky se chopil Browerovy paže a potřásl mu s ní s velkou gratulací. Brower vyletěl jako šílený, rozběhl se bezmyšlenkovitě halou s nějakým blekotáním o zapnutém startéru a byl pryč. Všichni zůstali stát jako opaření a až pak se Gregson vzpamatoval a vyběhl za ním. Našel ho stát v dešti před domem na ulici, kde marně čekal na taxi. Omlouval se, ale už mu prý nebylo pomoci. Litoval, že ještě není mrtvý a pak zavolal na divného toulavého čokla, který plný blech hledal něco k jídlu. Pes k němu nechtěl, ale šel. Brower se k němu přirovnal, je to prý jeho stejný druh. Pes si k němu lehnul, stále se třásl. Pak mu Brower potřásl packou. Gregson ho umluvil, aby počkal aspoň ve foyeru, že má nárok na ty peníze z výhry a Brower souhlasil. Když se však vrátil, našel na ulici pouze toho psa. Byl mrtvý.

Gregsonovi to nedalo. Peníze uložil a začal po Browerovi pátrat. Našel jeho posledního zaměstnavatele, který mu vyprávěl historku z Indie, kam jel Brower jako obchodní zástupce a byl tam dva roky. Dostal k dispozici nádherné velké auto, Forda, a jako mladý ohromoval okolí tím svým vozem. Obyvatelé Bombaje na to nebyli zvyklí, jeho auta se báli a mysleli, že je v něm drak. Při jedné obchodní schůzce v nějaké zapadlé čtvrti pak Brower nechal ve voze zapnutý startér a motor byl ještě teplý, když do auta vlezl jakýsi odvážný místní kluk. Snad náhodou škrtl o startér, uvolnil spojku, o kterou se asi opíral, a už to bylo. Auto se rozjelo a jelo jako šílené, protože kluk asi i náhodou šlapal na plyn. Skončil ve zdi a auto bouchlo a shořelo i s chlapcem. Bylo to strašné neštěstí. Pohanská Indie samozřejmě udělala z toho celého šílený poprask a otec toho kluka Browera proklel. Když se někoho dotkne, tak ten zemře. Brower tomu uvěřil. Zaměstnavatel se té historce smál, ale protože Brower přestal fungovat, musel ho propustit.

Gregson dál stopoval, kde všude Brower pobýval, obydlí horší a horší až dospěl do místa, kde už byli jen samí bezdomovci. A tam našel jakéhosi artritického dědka, který za pár dolarů mu pověděl, že Brower zemřel. Byl to prý jediný člověk, u kterého viděl, že si potřásal svou vlastní rukou, když umíral.

Gregsona pak zastihla zpráva, že jeho přítel Davidson je mrtvý. Zemřel za pár dní po doteku Browerovy paže.

Starý muž dopovídal historku a znovu se pozastavil nad podobou současného Stevense s jeho dědečkem. Dokonce i ta piha nad koutkem úst je na stejném místě. Stevens se pouze usmál.

Povídka byla poprvé vydána v antalogii Shadows 4 v roce 1981, kterou sestavil Richard L. Grant. Ve sbírce je rovněž povídka Kingovy ženy Tabithy The blue Chair.

Prostředí stejného klubu na 249B se pak objevilo v povídce Dýchací metoda, ze sbírky Čtyři roční doby (1983).

Nějak jsem se nedopočítala těch hráčů. Gregson vypráví, že čekali na toho posledního do pětice k pokeru, ale pak přivedl k Browerovi další 4, tedy Davidsona, Bakera, Frenche a Jacka Wildena. S Gregsonem je to šest. Tak nevím, co je tam navíc :-)

Povídka byla zfilmována r. 2013 jako 28 minutový filmeček The Man Who Would Not Shake Hands  v režii Brandona Herrona.

Neumím hrát poker, takže jsem stránky s průběhem hry značně přetrpěla. Podobný nápad s klubem a historkami měl i Peter Straub, kde se bojíte o hodně, fakt o hodně víc, ale i Agatha Christie a její úterní klub. Kde se sice nebojíte, ale aspoň je to napínavé, prostě detektivka.

Tady mi to nějak nešlo. Kletba, jaká se objevila i novele Zhubni, která ale byla opravdu dobrá a měla skvělý závěr. Prostě dobrý nápad, jen zase zasazený do historky, která tak moc nebavila.

,Chcete vidět, jak jeden vyvrženec reaguje na druhého?´ zeptal se mě, jako by vůbec neslyšel, co jsem mu právě navrhoval. ,Tak se dívejte a uvidíte, čemu jsem se přiučil v dalekých přístavech!´ A náhle zvedl hlas a pánovitě zavolal: ,Pse!´ Pes zvedl hlavu, zahleděl se na něj ostražitýma očima (jedno se mu lesklo zuřivostí; druhé mu stínil šedý zákal), pak náhle změnil směr a neochotně se začal belhat přes ulici k Browerovi. Bylo na něm vidět, že se mu nechce. Kňučel a vrčel a tu svou prašivou oháňku táhl mezi nohama za sebou; ale stejně šel. Došel až k Browerovi, lehl si mu k nohám, kňoural, krčil se a celý se třásl. Vyzáblé boky se mu zvedaly a klesaly jako měchy a zdravé oko se hrozivě koulelo v důlku.

Brower se nechutně, zoufale zasmál - dodneška mě ten smích pronásleduje ve snech - a dřepl si k psovi. ,Tak,´ řekl. ,Vidíte?  Poznal ve mně bytost svého druhu... a ví, co pro něj mám!´ A náhle popadl psa za packu a zatřásl s ní. Pes příšerně zavyl, ale vůbec se ho nepokusil rafnout.