ze sbírky Čtyři roční doby

!! OBSAHUJE SPOILER !!

Poslední povídka s podtitulem Zimní příběh  vypráví o jiné, trochu mrazivé, vánoční povídce. Do jednoho newyorského klubu, kde se schází starší pánové, právníci, lékaři, kteří zde vypráví zvláštní, strašlivé i běžné historky, vymyšlené i ty pravdivé, nás zavede majitel právní kanceláře, významný právník, který si není tak úplně jistý, jestli je tu správně, i když je "členem" klubu už několik let. Vánoční povídku vypráví jeden lékař o Vánocích, o ženě, která si říkala Sandra Stansfield a která navštívila lékaře Emlyna McCarrona, jež příběh vypráví. Doktor věděl, že to není pravé jméno, ale ctil její rozhodnutí. Zvláštní, tichá žena, jež se nebála svých rozhodnutí. Pracovala u jedné slepé paní, dělala pro ni lehké domácí práce vč. předčítání. Nebyla zvyklá na nějaké vytáčky a vše řešila rychle a prakticky. Když otěhotněla, vzala to prostě jako hotovou věc. O otci dítěte se nemělo cenu bavit. Lékař vypočetl termín porodu přibližně na začátek prosince, pak to posunul na Vánoce, a protože porod stále nebyl v dohlednu, odložil ho na povánoční čas. Sandra byla celý podzim jaksi mimo, dokonce o sobě prohlásila, že tuší, že je stejně odsouzena k záhubě a doktor McCarron z toho všeho stále neměl dobrý pocit. Když ji uviděl znovu, spatřil ženu, která se rozhodla porodit své dítě bez ohledu na možné následky, bez ohledu na to, že jí jaksi chybí nějaká část těla, celkem důležitá, že nemá čím dýchat, že ztratila hlavu... Spěchající taxi, v němž jela Sandra, nabouralo na zledovatělé silnici, srazilo se se sanitkou vyjíždějící z nemocnice, kde měla Sandra v poklidu rodit, a roztrhlo se o sochu městské mecenášky. A to tak nešťastně, že došlo k usmrcení Sandry uříznutím její hlavy. Lékař to všechno viděl na vlastní oči, a když se dostal k pacientce, nevěřil vlastním očím. Skoro si myslel, že zešílel. Tělo bez hlavy stále dýchalo, jaksi škubalo, vlastně rodilo. Doktor se chytil bláznivě malé šance, že to dítě stačí zachránit. Dýchací metoda lokomotivy, kterou McCarron Sandru učil, náhle fungovala zcela sama o sobě, i když to vlastně nebylo možné a v poslední chvíli ještě tělo dýchání zrychlilo a dokončilo porod. Doktorovi vlétl do náruče malý chlapeček, na pokraji smrti. Sotva dýchal a pomocný personál přihlížející celému aktu stál ztuhlý u dveří taxi stejně jako ta socha opodál.

Dítě nakonec předal v dece do dalších rukou, aby je odnesly do nemocnice a ještě naposled spatřil ty oříškové oči na dekapitované hlavě, a ústa, která stále dýchala, ač se to zdálo k neuvěření, jako lokomotiva. A doktor ještě zaslechl šest slabik, které nemohly být vyřčeny, protože ústa a jazyk byly jinde než hlasivky, ale bylo to šest slabik znějících jako v Děkuji, doktore. Pak už se ozval jen poslední zvuk a plakajícího doktora odvedli do nemocnice.

Tím skončilo vyprávění, které samozřejmě vyvolalo rozruch mezi posluchači, jak o tom, jestli se to doktorovi nějak všechno nezdálo a také o tom, jestli náhodou nezjistil, jak to dopadlo s chlapcem. I když se to správně nemělo, lékař si činil tak nějak morální právo, aby se dozvěděl, jak chlapec vyrůstal dál. Adoptovali ho mladí manželé a nyní, jako mladý pohledný a velmi inteligentní muž zastává důležitý post na významné univerzitě. Po své matce zdědil její urputnost dotáhnout věci do konce a ty krásné oříškové oči.

Pánové se v doprovodu zdejšího barmana Stevense odebrali domů, jen vypravěč, David Adley, se zdržel. Chtěl se zeptat nadčasového, jakoby nikdy nestárnoucího Stevense na něco, čemu se sám možná zdráhal uvěřit. Pohled Stevensových očí mu však vzal otázku z úst a vložil mu tam jinou, zcela bezpředmětnou. David Adley si totiž nebyl tak docela jistý, kde se nachází. Nic zde nebylo skutečné, nic zde nikde jinde neviděl a přílišné vyptávání, jak pochopil, asi nebylo vhodné. Tenhle úterní klub byl prostě plný temných zákoutí a ještě temnějších příběhů. David Adley byl rád, že vyšel ven na vzduch a spatřil funkční, existující, běžný taxík.

Povídka byla r. 1983 nominována na cenu Locus Awards (kat. Novella) a cenu World Fantasy Awards ve stejné kategorii.

Poslední, zimní, povídka je věnována manželům Straubovým, Peterovi a Susan. Peter Straub je nejen věhlasný spisovatel mystických příběhů, ale i Kingův dlouholetý přítel. Kdo si vzpomene na jeho snad nejznámější knihu Ghost Story, pozná v tom Kingův záměr. I když zde byly ty povídky poněkud strašidelnější. Četla jsem i jiné knihy od Strauba, nějak jsem mu nemohla přijít na kloub. Ale Ghost Story se mi docela líbila.

Tajemný pánský klub s ještě tajemnějším Stevensem se vyskytuje ještě v povídce Muž, který nepodával pravici  (The Man Who Would Not Shake Hands).

Zimní povídka z celého cyklu mě nadchla nejméně. Vzpomněla jsem si u ní na "Úterní klub" Agathy Christie, ale tam aspoň bylo napětí staré dobré detektivky 30. let. To se o této povídce moct říct nedá. Nejtajemnější je na ní právě ten klub a jeho komorník. Možná sedět v tom klubu, možná. Ale takhle mě povídka tak trošku uspávala. Jako vždy, řemeslně je napsaná dobře, to jo. Jen ten příběh mě zase tak nezaujal. Škoda, že King nerozvinul tajemství toho klubu do nějakého většího dílka, novely. Někdy příště. Snad.

Stevens nejspíš ví, jak to všechno vzniklo - jestli si jsem něčím jistý, pak tím, že Stevens tu byl od samého začátku, bez ohledu na to, jak dávno to začalo... a myslím si, že Stevens je starší, než vypadá. Mnohem, mnohem starší. Má lehký brooklynský přízvuk, ale navzdory tomu je nesnesitelně korektní a úzkostlivě pečlivý jako anglický majordomus třetí generace. Jeho zdrženlivost je součástí jeho šarmu, který bývá často k zbláznění; Stevensův mírný úsměv jsou zamčené dveře se závorou. Nikdy jsem neviděl žádné klubové záznamy - pokud vůbec nějaké vede. Nikdy jsem nedostal žádnou stvrzenku za příspěvky - žádné příspěvky se nevybírají. Nikdy mi nevolal tajemník klubu - žádný tajemník tu není a v čísle 249B na Východní Třicáté páté nejsou ani žádné telefony. Není tu žádná krabice s bílými a černými koulemi. A klub - pokud to vůbec je klub - nikdy neměl žádné jméno.

Já jsem se pořád smál, pořád jsem rukou tápavě šmátral. Mé ruce zjistily, že je úplně otevřená. Sanitář vytřeštěně zíral na bezhlavé tělo Sandry Stansfieldové. Nevím, jestli si uvědomil, že to tělo stále dýchá, nebo ne. Možná si pomyslel, že to je jenom záležitost nervů - jakýsi poslední nervový reflex. Pokud ho něco takového napadlo, nemohl být sanitářem dlouho. ... Zíral dolů na dýchající tělo a oči měl vytřeštěné, až se zdálo, že mu vypadnou z důlků a zůstanou viset na zrakovém nervu jako nějaké pitvorné zírající jo-jo.