ze sbírky Noční mlha

!! OBSAHUJE SPOILER !!

Lester Billings, mladý rozvedený nervózní muž, ležel u psychiatra, dr. Harpera, na gauči a ze zničené ztahané tváře mu čišelo odhodlání všechno vypovědět, ať mu lékař bude věřit nebo ne. Zdá se, že konečně objevil někoho, kdo mu opravdu dobře rozumí. Až moc dobře. Lester byl otcem tří dětí a všechny byly mrtvé. Zabil je kostlivec. Ani on tomu zpočátku nevěřil. Ženil se brzy, s dívkou, kterou ani moc neznal a kterou jeho máma vůbec nepřijala, ale Ritu měl přece rád, i svého prvního synka Dennyho, který se narodil nějak moc brzy po svatbě. Sice byl jako novopečený otec trochu přísný a jako novopečený manžel i nerudný manžel, ale fungoval jako táta i jako muž. Když byly Dennymu asi tři roky, začal v postýlce plakat a stěžoval si na kostlivce, kterého viděl škvírou ve skříni, která byla divně pootevřená. Ale Lester na to nedbal a nevěřil. Samozřejmě se do té skříně podíval, na to se ho i doktor zeptal, ale nikdo tam nebyl. Lester si myslel svoje. Malý Denny zemřel, údajně na syndrom předčasného úmrtí novorozenců. Ve třech letech věku. To už byla na světě i dcera Shirl a i přes manželčino naléhání ji dali do postýlky po Dennym. I ona se začala časem budit s pláčem a brzy se stížnosti na kostlivce objevily znovu. Skříň byla zase tak nezvykle pootevřená. A znovu tam nikdo nebyl. Lester sice měl obavu, slyšel cosi o pařátech, ale malou k sobě nevzal. Holčička zemřela. Našel ji celou černou se zapadlým jazykem. Prý mozkový záchvat.
Doktor Harper se snažil Lestera uklidnit, ale ten se moc nedal. Pokračoval ve vyprávění. Rita se zhroutila a chvíli to trvalo, než se vzpamatovala. Lester děti už nechtěl, ale ona zase otěhotněla, i přes antikoncepci. No bůh ví, jak to bylo. Narodil se kluk, Andy. Lester se chlapce nejdříve stranil, ale velmi brzy roztál.  Okamžitě si ho zamiloval, byl mu tak podobný. Vychovával ho docela jinak. Navíc se z toho malého bytu přestěhovali do většího. Všechny skříně byly vždy zavřené. Nakonec dali i Andyho do dětského pokoje. Když začal Andy plakat a mluvit o kostlivci, Lester se málem zbláznil. Byl tehdy doma sám, jeho žena Rita byla u matky kvůli její dopravní nehodě. Lester věděl, že to u nich zase je, ale přesto nechal křičícího Andyho v postýlce v pokoji. Když zakřičel znovu, Lester se vřítil do tmavého pokoje. Jeho malého synka držel odporně páchnoucí kostlivec a hrál si s ním jak s hadrovou panenkou. Zlomil mu vaz. Lester utekl. Policie vyvodila dle Lesterových informací názor, že se Andy zabil při pokusu o vylezení z postýlky.
Doktor Harper se nervózně díval na hodinky. Skoro hodina pryč. Přesvědčil Lestera, že musí přijít ještě jednou, ať si domluví u sestry termín. Rozčileně váhající Lester nakonec souhlasil a odcházel. Sestra tam nebyla, ale než stačil zcela odejít, zaslechl to. Zaslechl ty skřípající, pomalu otevírající se dveře od šatní skříně. Lesterův močový měchýř povolil. Ze skříně vylezl potěšený kostlivec s maskou doktora Harpera v pařátu...

Povídka vyšla poprvé v březnu 1973 v pánském časopisu Cavalier. Zároveň byla první povídkou, tzv. dolarovým dítětem, která byla nabídnuta jako pomocná ruka umělcům bojujícím s nouzí, ke zfilmování. King si uvědomoval své štěstí, své začátky a chtěl pomoct lidem, kteří byli ve stejné situaci jako tehdy on. Mimo jiné amatérským filmařům daroval práva na povídky za $1 s tím, že nebudou v kinech promítány za účelem zisku a on obdrží jednu kopii snímku. Právě Boogeyman  (Kostlivec) tuto sérii rozjel, režíroval ji v r. 1982 Jeffrey C. Schiro.
Povídka byla zfilmována ještě v r. 2010 v irské produkci a režii Gerarda Lougha.

V ČR opět ve dvou vydání téže sbírky ve dvou překladech, Tomáše Ebena (1996) a Ivana Němečka (2009).

Výborná povídka se skvělým závěrem. Uspěchaně horečnatá přesně tak, jak se cítil Lester. Tušíte, že se někde vyskytne zrada, ale že taková, to vás nenapadne. Sice možná Lesterovi tak úplně nebudete fandit (to podle mě ani nebyl Kingův záměr), ale ke konci vám ho bude určitě líto. Nedostanete strach, ale budete napjatí jak ten jeho močák, co v závěru povídky povolí. Praskne. Ten konec vás prostě a jednoduše pobaví.

Ale umřel ještě v létě toho roku, kdy se narodila Shirl. Večer jsem ho dával spát a on hned začal plakat. Tentokrát jsem slyšel, co říká. Ukázal ručičkou rovnou na skříň a řekl: 'Kostlivec.' Řekl: 'Tati, kostlivec.'
Zhasl jsem světlo a šel jsem do našeho pokoje a zeptal se Rity, proč kluka naučila zrovna tohle slovíčko. Měl jsem chuť ji za to trochu proplesknout, ale neudělal jsem to. Řekla mi, že ho to nikdy neučila. Řekl jsem jí, že hnusně lže.

Tak prošel rok. A jednou, když dávám Shirl do postýlky, začíná fňukat a křičet a plakat. 'Kostlivec, tati, kostlivec, kostlivec!'
Tohle mě tedy koplo. Bylo to úplně stejný jako s Dennym. A já jsem si vzpomněl na ty dveře ve skříni, jak byly otevřené jenom na štěrbinku, když jsme ho našli. Toho večera jsem ji chtěl vzít spát do našeho pokoje."
"Vzal jste ji?"
"Nevzal." Billing pozoroval své ruce a tvář se mu zkřivila. "Jak bych mohl jít k Ritě přiznat, že jsem se mýlil? Já jsem musel být silný. Ona byla vždycky taková měkkota... vždyť jenom jak snadno se mnou šla do postele, když jsme ještě nebyli svoji."

"Tak jsem ho přestěhoval. Víte, já věděl, že to půjde po něm. Protože on byl ten slabší. A taky to po něm šlo. Hned tu první noc - uprostřed noci vykřikl - a když jsem sebral kuráž, vešel jsem k němu, stál v postýlce a ječel. 'Kostlivec, tati... kostlivec... ci jít s tatínkem, ci s tatínkem.'" Billingsův hlas přešel do dětské fistule. Jeho oči vyplňovaly celý obličej - vypadalo to, že se snad zhroutí.

Avšak dveře šatníku byly otevřené. Jenom na skulinku. "Skvělé," řekl hlas ze šatníku. "Skvělé." Ta slova zněla, jako by procházela polštářem z mořských travin.