ze sbírky Noční směna

!! OBSAHUJE SPOILER !!

Mladý muž vzpomíná na to jaro před osmi lety. Tehdy studoval, bylo takové to zrádné teplo a krásné počasí, hřejivé sluníčko, ale rána a noci ještě hodně studené. Mrznoucí mlhy skrývaly mnohá tajemství. Rád se v nich po nocích procházel a vždycky se uklidnil. Tu noc, co byl zase venku, v nich našla smrt jedna studentka z jejich kampusu, Gale Cermanová (vyslov Kermanová). Jak byli všichni naivní a hloupí, jak hledali, kde si mysleli, že je to správné, a přitom byli tak blízko a zároveň tak mimo.
V některých parcích se mlha držela i déle, lákala k procházce, snadno se v ní pak člověk ztratil a mohl být sám. Jak ho to nabíjelo a přitom vláčnělo. Pokud zrovna nenajdete tělo bez hlavy. Další mrtvola v parku kampusu, další dívka. Ann Brayová, také krásná a také chytrá. Dvě mrtvoly, fáma o sériovém vrahovi byla venku. Přezdívalo se mu Pérák Jack. Takové trochu praštěné jméno. Zvláštní byla podobnost s Jackem Rozparovačem, i když si jí vlastně nikdo moc nevšiml, kam ty lidi koukali. Jak ti lidé vůbec nepřemýšleli. A bylo to přece tak snadné. Jack se ztratil v tmě, nikdo neviděl jeho tvář. Když byla nalezena třetí oběť, studentka Adelle Perkinsová, studoval na koleji, i když kousek jeho já byl zase venku, v těch lákavých mlhách. Byla zabita opravdu brutálním způsobem. Na kousky, které byly po celém autě, i v kufru. Byla jiná, než ty dvě předchozí a byla venku, kdy být neměla. Po čtvrté oběti, Marshe Curranové, usoudilo vedení koleje, že kvůli nastalým událostem bude školní rok ukončen předčasně. Všichni odjeli, aby už nebylo dalších mrtvých. Skutečně to pomohlo, vraždy ustaly. Tak jako to zrádné jahodové jaro. Po něm přišla zima, krátká a o to víc mrazivě krutá.
Teď už mnozí z tehdejších studentů mají svůj vlastní život, jsou ženatí a vdané, mají děti. Uběhlo to jako voda a jahodové jaro je zpět. A zase se po parku válí nad brzkým ránem ty husté mlhy tak lákavé k procházkám, toulkám, ztracení. Pohoda studentských let je však pryč, už to jaro, ta sladká doba není jako dřív. Muž není ve svém manželství spokojen, jeho žena žárlí na jeho noční potulování. Nebyl doma zrovna tu noc, kdy se na kampusu stala vražda. Zemřela studentka. Zase. Pochybnosti v něm hlodají, nedokáže totiž své ženě uspokojivě vysvětlit, kde tu noc byl. V těch mlhách se vracel autem a přemýšlel nad kufrem svého auta. Nebylo tam něco, co tam nemá být? No možná měla jeho žena pravdu, možná byl opravdu s nějakou ženou...

Povídka vyšla poprvé v roce 1968 v mainském univerzitním časopisu Ubris.

Byla zařazena do komiksového speciálu s kresbami Glenna Chadbourna The Secretary of Dreams, vol. 2  (2010).

Povídka byla r. 2001 zfilmována jako 8 minutová jednohubka Strawberry Spring,  v režii Doveeda Lindera.
V r. 2013 pak vznikl 23 minutový filmeček v holandské produkci (režie Scott Crain).

Výborně zamotaná povídka, kde tušíte a v závěru by vám to mohl sám vypravěč i potvrdit, ale jisté to není. Možná si právě čtete zpověď samotného Péráka Jacka, možná je to náhoda a je to jen jeden ze svědků tehdejšího dění. Jeho vyprávění je tak věcné, trochu nadřazené nad ostatní, zároveň trochu melancholické, ale ani jednou vás nenechá usnout na vavřínech. Touláte se mlhou a čekáte, kdy zase udeří.

Okouzlený tím temným a mlhavým jahodovým jarem a stínem násilné smrti, který tamtudy v těch nocích před osmi lety procházel. Stínem Péráka Jacka.
V Nové Anglii tomu říkají jahodové jaro. Nikdo neví proč - tamní staří tomu prostě tak říkají. Říkají, že přichází každých osm či deset roků. A to, co se stalo na učitelské koleji v New Sharonu onoho jahodového jara... třeba to má také nějaký cyklus, ale pokud na to někdo přišel, stejně nic neřekne.

Noviny, jako vždy nedůsledné, ignorovaly silnou podobu našeho vraha s Jackem Rozparovačem a namísto toho se prokousaly dál do minulosti - až do roku 1819. Anny Brayová byla nalezena na promoklé cestičce tak čtyři metry od nejbližšího chodníku, ale nebyly tam žádné stopy - ani její vlastní. Jeden novinář z New Hampshiru s vášní pro tajemství vraha pokřtil na Péráka Jacka, zřejmě inspirován nechvalně známým dr. Johnem Hawkinsem z Bristolu, který se svých pěti manželek zbavil zvláštními triky z oboru farmacie. A to jméno, nejspíš pro tu promoklou půdu beze stop, už zůstalo v oběhu.

Ve chvílích, kdy tohle píšu, slyším svou ženu, jak ve vedlejším pokoji pláče. Myslí si, že jsem byl včera večer s nějakou ženskou.
Ach můj Bože, já si to myslím taky.