ze sbírky Čtyři po půlnoci 1

!! OBSAHUJE SPOILER !!

Deset cestujících, kteří letí na vnitrostátní lince 29 Boeingu 767, usnulo během letu. Deset cestujících se pak probere do zcela prázdného letadla, kde kromě nich nikdo jiný není. Zůstaly jen věci. Zmizel i pilot. Naštěstí se na palubě nachází jeden z desíti, pilot Brian Engle, který převezme kontrolu nad letadlem. Nikdo neví, kam to letí, ale podaří se jim přistát na letišti. Mezi zbylými devíti je pak např. slepá asi 9ti letá holčička Dinah Bellmanová, převážený vězeň Albert Kaussner nebo Laurel Stevensová nebo agent Nick Hopewel či pan Gaffney a v neposlední řadě i šílený Craig Toomy, který stále trhal papírky na proužky. V letadle kromě těchto 10 cestujících byl ještě jeden v kómatu a hromada věcí. Šperky, zuby, implantáty, prostě všechno kovové. Lidi zmizeli bez toho a nikdo neví proč.

V každé očíslované kapitole se místo názvu dočtete v jednotlivých bodech, co se odehraje dál. A jak to pokračovalo? Přistání proběhlo hladce, ne tak uvítání. Nikdo tam nebyl. Nikde. Zase jen oni. I když tam v dálce byly slyšet nějaké divné zvuky. A foukal vítr. Skupinka lidí vešla do letištní budovy a jeden po druhém se začal projevovat po svém. Strach z každého vycházel na dálku a ten sílící divný zvuk a zvedající se vítr nikomu na náladě nepřidal. Bylo třeba se hnout z místa, protože ty divné kulaté věci žraly všechno, co jim přišlo do cesty. Doslova, všechno. Prostor. Zůstávala jen temnota, černá díra. Cestující, kteří přežili návštěvu jiné časové dimenze, byli donuceni odletět za každou cenu. Pryč. Když se objeví zpět v našem světě plném lidí, objeví se jako duchové. Šest lidí, kteří zvládli návrat na Zem, opustilo letiště a vydalo se  vstříc novému životu.

Povídka byla r. 1990 nominována na cenu Locus Awards – Bram Stoker Award – Superior Achievement in Long Fiction

King jednou spatřil (dle svých slov) ženu, která tiskla ruku do pukliny ve stěně letadla. Ta vidina ho stále provázela, dokonce ucítil její parfém a spatřil pronikavě zelené oči, kdykoliv na ni pomyslel. Až později mu došlo, že ta žena je duch. Nápad se usídlil, King si ho uložil a druhého dne se pustil do psaní. K povídce sebral mraky materiálu, protože o leteckém průmyslu toho moc nevěděl, jak sám s nelibostí přiznal, přizval ke spolupráci hned tři piloty.

Inspirace ke každému příběhu jsou tak úvodem do každé povídky či novely, chcete-li. Dozvíte se tam spoustu zajímavostí.

Povídka byla r. 1995 převedena na TV film The Langoliers,  kde pilota Briana hrál všem dobře známý (a přitom jeho jméno si moc lidí nepamatuje) David Morse, který hrál v několika dalších adaptacích Kingových knih...

Podařená povídka se zajímavým schizofrenním nápadem, která vás vtáhne do děje poměrně rychle. Probudit se do liduprázdného neznáma se skupinou ještě více neznámých lidí, kde kterýkoliv z nich může být psychopat se skrytým potenciálem, asi není nic pěkného. Bohužel zjištění, že magoři jsou ještě malé zlo proti tomu, co tam skupinka přeživších najde, je ještě horší. Je pravda, že největší napětí čtenář prožije právě v rozbrojích v samotné skupině lidí, kteří bojují o holý život proti jednomu šílenci. To, že je na místě ještě něco strašnějšího, je umístěno více méně až na závěr povídky, o to více ale pak utíkáte s hlavními protagonisty do letadla. Jejich způsob návratu do naší reality byl sice očekávatelný, ale stejně vás smutně zasáhne. Jediné, co mi trošku pokazilo závěr, bylo to "soap opera" osvětlení vztahových propletenců jako ukončení ságy, a ne povídky.

Pohltila ho naprostá tma; byl slepý jako ta holka, kterou probodl. Jenže Craigovi tma nevadila. Nebál se jí; vlastně ji měl docela rád. Pokud člověk není se ženou, nikdo nečeká, že by ve tmě něco závažného udělal. Ve tmě se z činnosti stává nepodstatný faktor. A ještě lepší bylo, že chroustavý zvuk časožroutů sem doléhal tlumeněji.

Brian je viděl, ale nechápal, co vlastně vidí. Nějakým podivným způsobem se vzpírali zrakovému vnímání a Brian cítil, jak se jeho zjitřelý a přetažený mozek snaží zpracovat příchozí informaci, přetvarovat to, co se začalo objevovat na východním konci ranveje číslo 21 v něco, co by pochopil. Nejdřív to byly dva přízraky - jeden černý, druhý temně červený. Jsou to míče?  vířilo mu hlavou. Můžou to být míče?  Skutečně mu připadalo, že to jsou míče, jakési nafukovací míče, kteřé však mění tvar i velikost, jako by se kolem nich chvěl horký vzduchu. Valily se z vysoké suché trávy na konci rozjezdové dráhy a nechávaly za sebou temný pokos, jako by tu trávu žaly - Ne, zdráhavě se vzepřel jeho vnitřní hlas. To, co za nimi zůstává, není požatá tráva a ty to víš. Časožrouti vyžínají mnohem víc než trávu. Je to nic. Naprosté nic. Oni žerou mnohem víc než povrch ranveje.