ze sbírky Všechno je definitivní

!! OBSAHUJE SPOILER !!

Spisovatel a reportér Mike Enslin, kterého proslavily knihy o místech s údajnými nadpřirozenými vlivy, jako např. 10 nocí na hřbitově, 10 nocí v domě strašidel apod., nikdy na příšery a jiné vjemy vlastně nevěřil. Ale knihy se prodávaly dobře, tak proč si kazit pověst. Byl sám, žena od něj odešla, dcerka mu zemřela a z Mikea se stal tak trochu cynik. Když dostal nepodepsaný pohled z hotelu Delfin s informací o pokoji 1408, neváhal. Akorát ho čekal poslední rozhovor s ředitelem hotelu, panem Olinem, který z nepochopitelných důvodů nechtěl Mikea do toho pokoje vůbec pustit. Takhle neoblomný prostě nebyl nikdo, spíše naopak. Že by na tom pokoji přece jen něco bylo? Olin se hodně snažil, ale Mike necouvnul. Věděl, že ten pokoj nemá zrovna slavnou historii, že v něm velká část hostů spáchala sebevraždu, že pokoj provází strašidelné historky nepopsatelného zla, ale teď se ještě dozvěděl, že spousta dalších hostů, kteří pobyt v něm přežili, zemřeli buď přímo v hotelu nebo jen o několik málo dní později z údajných "přirozených příčin", jako třeba infarkt, mrtvice atd. Bonus pro knihu, pomyslel si Mike. Mikde se jistil se svými příběhy tak, že si vše nahrával na diktafon a kazety z něj pak byly schované v trezoru jeho redaktora Sama Farrella. Ten slyšel zbytek té poslední pásky, celých 11 minut nahrávky, která nestačila celá shořet. Sam ji slyšel jen párkrát a řekl, že to bylo to nejstrašnější a nejkratší popsání hrůzy. Putovala opět do trezoru. Nikomu ji nebude pouštět. Nelíbila se mu, nelíbil se mu Mikeův hlas na ní, nelíbilo se mu, co na ní Mike říkal.
Když se Mike konečně zbavil pana Olina, sotva si stoupnul před pokoj a potíže se rozběhly. Dveře byly nakřivo, ale Mike vešel. Dveře byly nakřivo, pak už zase ne. Obrazy byly nakřivo, měly zaoblené rohy, stěny se hýbaly, podlaha se také pohybovala, věci se proměňovaly a telefon začal zvonit. Mike ho zvedl, na druhé straně slyšel mluvit divná slova. Mike začal přicházet o rozum. Věděl to a chtěl ven. Poprvé v životě věděl, že z toho strašidelného místa musí okamžitě vypadnout. Jenže pokj ho nepustil, nechtěl. Mike se opravdu bál. Začínal prožívat peklo na zemi, noční můry celého jeho života se zhmotnily v jednu a hodlaly ho zabít. Pološílený Mike ještě se zbytkem rozumu škrtl sirkou a zapálil si havajskou košili pro štěstí, co měl na sobě, a hořící vyběhl z pokoje. Tentokrát mu nebránil. Ve stejnou dobu, kdy Mike vybíhal z pokoje 1408, šel k výtahu host pokoje 1414 s kelímkem ledu a spatřil šíleně řvoucího hořícího muže. Rufus Dearborn Mikea okamžitě srazil k zemi, udusil oheň, hodil na Mikea led. Zachránil mu život A Mike zachránil ten jeho, když v poslední chvíli viděl, jak Rufuse přitahuje oranžová sluneční záře z otevřeného pokoje 1408 a láká ho dovnitř. Mike ho zastavil a pokoj se sám zavřel.
Po ošetření a zotavení Mike přestal psát. Čas trávil procházkami po pláži, zrušil telefon a když zapadalo slunce, zavřel se doma, stáhnul rolety a počkal, až ta oranžová záře zmizí...

Začátek povídky použil King v knize O psaní: Memoáry o řemesle v poslední kapitole. Uveřejnil původní text, pak následovala upravená verze s poznámkami, co změnil a proč. Nejdřív povídku vůbec nechtěl dopsat celou, ale příběh Mike ho strhnu. Pak chtěl použít do knihy o psaní celou povídku, ale vzpomněl si na svoje rozhodnutí (a taky doporučení budoucím spisovatelům) být stručný.

Součet čísla 1408 tvoří 13, ale to si spočítal asi každý.

Povídka byla zfilmována pod názvem 1408 (Pokoj 1408) v režii Mikaela Håfströma se dvěma závěry. Ten "pro Evropu" byl daleko strašidelnější než pro cenzurované americké publikum. V hlavní roli Samuel L. Jackson (jako p. Olin) a John Cusack (jako Mike Enslin).

Povídka vyšla poprvé v audio sbírce Blood & Smoke (Krev a kouř) v r. 1999 a samotnému Kingovi čtená verze přišla ještě strašidelnější než psaná.

V povídce je zmínka o Sekerníkovi, masovém vrahovi z Kansasu, jež mohl být jedním z konců Lullubel z povídky z této sbírky L.T. a jeho teorie domácích zvířat.

Strašidelná povídka ze strašidelného pokoje. Fakt skvělý nápad číst si ji v nějakém hotelu, řekla bych, že asi brzy budete rovněž vidět divné věci a slyšet v telefonu hlasy, které tam nejsou. Kingovy fobie se zde rozjely naplno a reportážní styl povídky, ve smyslu Mikeaových knih, vypovídá sám o sobě. Stručně a přesně, strašidelně a hororově. Jedna z těch lepších povídek celé sbírky.

Osaměla švestka ležela na plechovém talíři uprostřed starého prkenného stolu. Světlo dopadající na švestku a talíř mělo horečně žlutooranžovou barvu.
Oranžové světlo tanga, blesklo mu hlavou. Světlo, při kterém mrtví vstávají z hrobů a tančí tango. Světlo, při kterém -
"Musím odtud vypadnout," hlesl a klopýtavě vyrazil zpátky do obývacího pokoje. Povšiml si, že jeho boty začínají vydávat podibné mlaskání, jako by podlaha pod nimi měkla.
Obrazy na stěnách obývacího pokoje visely opět nakřivo a to nebyla jediná změna. Dáma na schodišti si svlékla vrchní část šatů a odhalila si ňadra. Každé svírala v jedné dlani. Na obou bradavkách visela kapka krve. Hleděla přímo do Mikeových očí a dravě se usmívala. Zuby měla vybroušené do kanibalských hrotů. U zábradlí plachetnice postával místo námořníků zástup bledých mužů a žena. Muž úplně nalevo, nejblíž k přídi, byl oděný do hnědého vlněného obleku a v jedné ruce držel buřinku. Do tváře měl vepsán šok. Mike znal jeho jméno: Kevin O'Malley, první obyvatel tohoto pokoje, prodejce šicích strojů, který tu v říjnu 1910 vyskočil z okna. Po O'Malleyho levici stáli ostatní, kdo tu zemřeli, všichni s týmž šokovaným výrazem. Ten je jaksi spojoval, činil z nich příslušníky jedné jediné rodově zatížené a kataklyzmaticky retardované rodiny.
Na obraze s ovocem už nebylo ovoce, ale useknutá lidská hlava. Žlutooranžové světlo se odráželo od propadlých tváří, svěšených rtů, lesklých očí obrácených v sloup, cigarety usazené za pravým uchem.
Mike se potácel ke dveřím, chodidla mlaskala a teď už jako by se při každém kroku skutečně začínala lepit. Dveře samozřejmě nešly otevřít. Řetízek visel nezasunutý, zajišťovací zástrčka stála vzpřímeně jako hodinové ručičky ukazující šestou, ale dveře nešly otevřít.
Mike se od nich se zrychleným dechem odvrátil a začal se brodit - přesně tak mu to připadalo - přes pokoj k psacímu stolu. Viděl, jak se závěsy vedle okna, které se mu podařil otevřít, nepravidelně nadouvají, ale necítil v obličeji žádný průvan. Jakoby  pokoj veškerý čerstvý vzduchu pohlcoval. Dosud slyšel klaksony z Páté avenue, ale už jakoby z velké dálky. Byl ještě slyšet saxofon? Pokud ano, pokoj ukradl jeho sladkou melodii a ponechal jen atonální pištění, jako když vítr fouká do díry v krku mrtvoly nebo do láhve od šampaňského naplněné usekanými prsty nebo -