ze sbírky Všechno je definitivní

!! OBSAHUJE SPOILER !!

Zvláštní teorie o domácích mazlíčcích, o rozpadu manželství a o zmizelé manželce.

Vypravěč, bezejmenný chlapík, žijící už 30 let v běžném manželství s Roslyn, povídá o svém příteli jménem L.T. DeWitt, který pracuje v továrně a který k lepšímu přidává o přestávce na oběd veselou historku o rozpadu jeho krátkého manželství, kterou zakončuje jeho Teorií domácích zvířat. Většinou se jí všichni smějí, protože L.T. ji umí skvěle vyprávět a zvláště nováčci se dobře baví, protože neví, co je čeká. L.T. si vzal Lullubell, hezkou blondýnku z jiného státu a zdálo se, že jim to bude klapat. To asi každému, když jste tak krátce svoji. Jednou takhle přijel z práce domů, jako obvykle po zastávce na pivko a pinball, a našel otevřenou garáž, auto pryč. Doma ho čekala jeho věrná kočka Lucy (i když té říkala Lullubell Hnusy), které šel dát hned žrádlo z ledničky. Tam našel vzkaz od své ženy, že od něj odešla. Navždy. Vzkaz byl celkem dlouhý a vypravěč si říkal, že tam asi nebylo vše, co L.T. říkal, ale to historce jen přidalo na vtipu. Lullubell mu vyčetla jeho příchody domů, jeho ignoraci jí jako manželky, jako ženy, jako společnice i jako majitele zvířete. Vzpomínala na něj s láskou, ale už odmítala být ženou baliče konzerv, ať si to nevykládá špatně. L.T. věděl, že jakmile se k sobě domácí mazlíčci chovají lépe, než jejich majitelé, je něco špatně. A tak to bylo i u nich. První zvířátko, které k nim přibylo, byl pes. Malý, takový flekatý hajzlík, Jack Russel (L.T. si nikdy nepamatoval název jeho rasy), pojmenovaný Frank. Přinesla mu ho Lullubell jako dárek k 1. Výročí svatby. L.T. se vždycky strašně smál u jednoho filmu, kde byl tento pes hlavním protagonistou a Lullu tak usoudila, že je to dobrý dárek. Vtip byl v tom, že ten čokl nesnášel L.T. už od prvního dne a on jeho. Takže pes se stal vlastně miláčkem jeho ženy. Rozpory začaly nabývat na síle, Lullu však byla nepřekonatelná a L.T. prakticky nikdy neměl šanci odolat jejím argumentům. A že to byla silná ženská. Jen u těch zvířat měl L.T. navrch. O rok později, krátce před druhým výročím, se Lullu rozplývala nad koťátky kdesi venku a L.T. to považoval za skvělý originální dárek. Pořídil malou siamskou kočičku Lucy. Uměla tak krásně vrnět, mňoukat a byla tak nepodlézavá, měla svou osobnost. To na ní L.T. miloval. Bylo jasné, že kočka nesnášela Lullu a Lullu nesnášel kočku. Paradoxně, zvířata si to mezi sebou vyřídila hned na začátku, kdy Lucy Franka máchla packou, ale bez drápků, a Frank znuděně odešel. Od té doby se respektovali. Ne tak jejich páníčci. K rozbrojům docházelo už prakticky denně a jejich zvířata nebyla vždy (ale často) důvod k počátku hádky. A tak se Lullu jednoho dnes zbalila a odjela k matce. Jak tvrdila v tom vzkazu. L.T. měl svou historku s tolika vtipnými poznámkami na verzi jeho manželství a soužití s mazlíčky natolik vypilovanou za ta léta vyprávění, že ji vždy ukončil ve chvíli, kdy houkala siréna k návratu do práce, aby nevznikaly zbytečné otázky na Lullubellyin další osud. Nikdo totiž nevěděl, kde Lullubell je a jestli vůbec žije. Nikdo, tedy především L.T. si nechtěl připustit, že by mohla být třeba mrtvá, nebo dokonce zavražděná. Jak vypravěč zmínil, L.T. tenhle svůj veselý příběh zakončený Teorií domácích zvířat, tedy teorií o tom, že když domácí zvířata spolu vychází lépe než jejich majitelé, je jasné, že se brzy rozejdou, vyprávěl celkem často. Jednou dokonce i u vypravěče doma, kdy k nim přišel L.T. na večeři a vypravěčova žena Roslyn pozvala do počtu svou kamarádku Holly. L.T. vlastně historku povídal po chvilce ticha, které začalo být trapné. Po odchodu hostů pak poměrně naštvaná Roslyn požádala muže, aby sem toho chlapa nevodil, protože ho nemá ráda. Skutečný důvod byl ale ten, že její kamarádka Holly se do něj zamilovala. Roslyn ho podezírala bůhví z čeho, snad i z vraždy vlastní ženy, ale vypravěč jí ujistil, skoro uzemnil, že to L.T. rozhodně nebyl. Vypravěč věděl, že den po odchodu volala Lullabell matce z jednoho státu, další den z dalšího a další den bylo její auto nalezeno prázdné před nějakým rančem ve třetím státě. L.T. byl vždy v ty dny v práci a pokud neuměl se rozdvojit, jen těžko tam mohl být s ní. Roslyn naštvaně ztichla a šla spát. Vypravěč však nemohl usnout. Jeho nejvěrnější přítelkyně se schoulila vedle a brzy taky usnula a tak on vstal a šel na záchod a přemýšlel. Neřekl už své ženě, že sice auto bylo prázdné, ale taky mělo urvané zpětné zrcátko, na předním sedadle byla spousta krve. Zvířecí. Našlo se tělo, rozsekané. Tělo toho psa. Tou dobou se v okolí ztratilo už pět žen. Všechny tudy jen projížděly. Všechny se našly rozsekané na kousky a byl ožírané místní zvěří. Vrahovi se tak začalo říkat Sekerník. Proč tentokrát Sekerník (pokud to byl on, ale asi jo) zabil psa a Lullubell ne, nevěděl. Totiž, Lullubell ale taky nikdo od té doby neviděl, nenašel. Může být klidně v dalším státě, zpívat v nějakém nevěstinci či šít dečky nebo obstarávat kamioňáky v bistru a nebo taky někde spočívat na několik kousků kdesi ve vyprahlé krajině. Vypravěč pil vodu ze sklenky a s myšlenkami se zatoulal ke kočičímu mňoukání a vrnění, jako dokáže být slastné a milé a jak je skvělé se k němu vracet domů.

King napsal tuto povídku tak trochu jako reakci na novinovým sloupek „Milá Abby“, ve kterém jednou jeho pisatelka označila darování domácího zvířete jako ten nejhorší dárek. King s ní nesouhlasil, i on dostal od Tabby ke 40ti nám skvělého psa – corgiho – kterého měli více jak 14 let a dokonce vlastnili 5 let i siamskou kočku. Jejich zvířata se stala právoplatnými členy rodiny a navíc se vzájemně respektovala. Kinga napadlo tak napsat povídku o tom, co se stane, když darovaný mazlíček přilne více ke svému dárci než k obdarovanému. Má tuhle povídku moc rád, nejvíce z celé této sbírky, a rád ji čte lidem na veřejném čtení, aby se u ní pobavili, byť má tak hrozný konec.

Povídka vyšla poprvé v r. 1997 v malé sbírce Six Stories (Šest příběhů) - u nás nevydána.

Jak se to vezme. Povídká má určitě dobrý základ, skrytý vtip, zajímavé momenty a pár dobrých hlášek (Lucy-hnusy). Jenže. Charakteristiku vyprávění napoví, jak nudně dopadlo vyprávění u Roslyn a Holly. Je to prostě kapku rozvleklé. Takový vypravěčsky italský styl s rozmáchlými gesty a dlouhými pasážemi o všem a o ničem. A ten skrytý vtip? Jo, je tam, je skoro vzadu a je právě obalený všemi těmi zbytečnými slovy. Škoda. Taková rozsekaná Lucy někde u Sekerníka, zajímavý závěr. Asi jí prostě musíte přijít na kloub.

Okamžitě zmerčil Lucy pod stolem a rozběhl se k ní, aby si očichal lino, kde stála.
'Rozežeň je, miláčku, rozežeň je, L. T., jina se do sebe pustěj,' křikla na mě Lulubelle. 'Frank ji zabije.'
'Jen je chvilku je,' povídám já. 'Uvidíme, co bude.'
Lucy se nahrbila, jak to kočky dělávají, ale zůstala stát na místě a sledovala, jak se k ní Frank blíží. Lulu vyrazila ke stolu, aby se i přesto, co jsem povídal (poslouchání nikdy nebylo její silná stránka), dostala mezi ně, ale chytil jsem ji za zápěstí a zadržel ji. Pokud to jde, je nejlepší, aby si to mezi sebou srovnali sami. Vždycky nejlepší. A nejrychlejší.
No, Frank došel až ke stolu, strčil čumák pod něj a vzadu z hrdla mu začalo vycházet takový tichý chrčení. 'Pusť mě, L. T., musím ji zachránit,' ječela na mě Lulubelle. 'Frank na ni vrčí.'
'Nevrčí,' povídám já, 'jenom vrní. To já poznám, protože na mě takhle vrní neustále.'
Zpražila mě pohledem, pod kterým by začala voda vřít, ale neřekla ani slovo. Jediný příležitosti, při kterejch jsem měl za ty tři roky našeho manželství poslední slovo, se vždycky týkaly Franka a Lucy. Je to zvláštní, ale je to tak. Ve všem ostatním mě Lulu vždycky uhádala. Ale jak se jednalo o zvířata, najednou jako by jí došly všechny pichlavý odpovědi. Neskutečně ji to vytáčelo.