Edgar Freemantle je bohatý stavař, který při nehodě na stavbě utrpí zranění mozku a přijde o pravou paži.Během zdlouhavého léčení propadá takovým záchvatům zuřivosti a výpadkům paměti, že ho opusti manželka. V hluboké depresi a s myšlenkami na sebevraždu uposlechne rady svého terapeuta dr Kamena, aby "změnil prostředí".Odstěhuje se tedy z Minnesoty na Duma Key, maličký, téměř pustý ostrůvek u floridského pobřeží. Lékař ho pobízel: "Nenajdete ve svém životě kromě stavařiny ještě něco jiného ,co by ty deprese oslabilo?" A Edgar Freemantle si vzpomene, že kdysi kreslil. Zjistí, že je velmi nadaný malíř, a začne na ostrově malovat. Jenže s obrazy se začnou dít zvláštní věci. Cokoli namaluje, objeví se i ve skutečnosti, a pokud to vymaže, zmizí to. Ostrov má podivnou moc zesilovat a umocňovat jeho talent, protože tam přebývá cosi zlého... Otevřete plechovou krabičku a vypusťte cosi tajemného napovrh...

Informace o knize:

V ČR vyšla kniha pouhých 10 měsíců po té, co byla zveřejněna v USA. Ve stejném listopadovém týdnu jako v Čechách pak vyšla i na Slovenku pod názvem Duma Key.

Román získal hned dvě vítězství v r. 2009 v cenách Black Quill Awards v kat.Dark Genre Novel of the Year - Reader´s Choice a Horror Writter Associations - Bram Stoker Awards v kat. Největší přínos v románové tvorbě.

Ostrov Duma Key tentokrát nemá za hlavního hrdinu spisovatele. King opět vybočil ze stereotypu. I když neumí vůbec kreslit či malovat. Úplně první záblesk nápadu přišel na jedné procházce po opuštěné silinici (od nehody už po jiných nechodí), kde uviděl značku Pozor, děti! Překvapilo ho, na jaké děti si tu má dát pozor. Tady. A pak si představil dvě holčičky. Mrtvé.

S tímto románem se objevovaly i "zajímavosti" odkazující na jiné Kingovy knihy. Ano, Edgarovo prohlášení o jeho Ka a životě v kole, o častějším výskytu růží, určitě vede k Temné věži. Víc bych tam asi nehledala. Taky bych nehledala spojitost s krabicí ve tvaru srdce (v angl. heart-shaped box), v níž leží důležitá panenka a názvem prvního románu Kingova syna Joe Hilla (Josepha Hillstroma Kinga) Heart-shaped box (u nás přeloženo jako Černá krabice). Ten napsal svoji knihu o prakticky rok dříve, takže kdo opisoval od koho? Je to prostě jen krabice ve tvaru srdíčka a každá ta krabice má v knize svůj nezaměnitelný význam. V Hillově románu navíc zcela odlišný. Navíc v románech Kingova syna najdete víc podobností (stejné reálie, stejné názvy zeměpisných míst apod.). Prostě vyrůstal v prostředí svého otce, a píše tedy o tom, co zná. Musí mít něco společného.

Určitě bylo zajímavé, kolik se našlo různých překladů (tedy i obálek) této knihy. Jak se stala vítězem v několika cenách, o překlad do různých zemí, i v Asii či blízkém východě, nebyla nouze. Forem obálek tedy rovněž ne :-)

Na rok 2017 se připravuje první filmové zpracování. Zatím žádné nevzniklo.

Horor po všech stránkách i významech. Někoho bude bavit, někoho ne. Někomu bude začátek připadat rozvláčný, zahleděný do sebe a Edgarových depresí. Někoho ta psychologie prostě žere, jiného ne. Určitě je to zajímavý pohled do lidské hlavy. Prvotní plácání barev na plátno taky může někoho nadchnout, ať už jako forma terapie, či jen jako malířský kurz, jiného nechá vlažným. A jako vždy, jak se blíží závěr knihy, nebudete si stačit kousat nehty, abyste už sakra poznali, kdo je to Libbit, kdo Perse, a jak se to celé tehdy zapletlo. Mysl starých lidí je často uzavřená a zakopaná fakt hluboko, když jí bylo ublíženo. Dejte si tu práci a pomozte Edgarovi a jeho přátelům bojovat s Perse. Bude to stát za to. Občas  se v knize sice najdou jisté nesrovnalosti (vzpomeňte na tichošlápkový výstup pod netopýry a následnou střelbu v tomtéž místě (která i tak s těmi netopýry ani nehla, slušné, apod.). Ale to jsou jen takové malé smazatelné kaňky. Kniha má zlověstnou atmosféru a některé kapitoly na vás štěkají, kousají a jsou hubaté. A stačí jim jedna věta. Tahle kniha má svůj vlastní pohled na svět.

 Otočila se ke mně a tvář měla spíš zamyšlenou než rozzlobenou. "Kdy jsi tohle udělal?" "No... " řekl jsem. "Odstup kousek, ano?" "Paměť si s tebou zase zahrává? Je to tak, že?" "Ne," řekl jse. "No, vlastně jo." Byla to pláž před oknem, tolik jsem rozeznal, ale nic víc. "Jakmile to uvidím, určitě... ustup, miláčku, máš tlusté sklo." "Ale hlavně otravuju, co?" Zasmála se. Málokdy se mi tolik ulevilo, když jsem slyšel někoho se smát. Ať už našla na tom stojanu cokoliv, nerozrušilo ji to a můj žaludek klesl zpátky tam, kam patřil. Když se nezlobila, snížilo se taky riziko, že bych se mohl rozzlobit já a zkazit zatím velice příjemnou návštěvu. Ustoupila nalevo a já uviděl, co jsem nakreslil v tom omámeném stavu těsném před usnutím. Technicky to bylo zřejmě nejlepší věc, kterou jsem udělal od svých prvních váhavých perokreseb u jezera Phalen, ale nijak jsem se nedivil, že ji to zaskočilo. Mě to zaskočilo taky. Byl to úsek pláže, který jsem viděl prosklenou stěnou Malého růžáku. Podle lehce načrtnutého světla na vodě, které jsem nahodil odstínem, jejž pastelkárna Venuše nazvala Chrom, bylo na obrázku časné ráno. Uprostřed obrázku stála malá holčička v tenisových šatech. Byla otočená zády, ale zrzavé vlasy ji stoprocentně prozrazovaly: byla to Reba, moje malá láska, přítelkyně z minulého života. Postavu jsem vystihl mizerně, ale nějak bylo jasné, že to bylo schválně, že to vůbec není opravdová holčička, jenom snová postavička v snové krajině. Všude kolem nohou jí v písku ležely jasně zelené tenisové míčky. Další pluly na mírných vlnách k pobřeží.

"Chtěla ještě něco kromě cigarety?" "Řekla si o jídlo. Ale ještě předtím chtěla zajít ke své porcelánové vesnici. Chtěla svoje figurky, Edgare! Víš, jak dávno to chtěla naposled?" To jsem tedy opravdu nevěděl. A rád jsem slyšel, jakou má za ni radost. "Ale když jsem ji tam dopravil, začala zase upadat. Rozhlédla se a zeptala se mě, kde je Persy. Pořád opakovala Percy, že Percy musí jít do plechovky od sušenek. Podíval jsem se na svůj obraz. Na svou loď. Teď už byla moje, bylo to tak. Moje Perse. Olízl jsem si rty, které mi najednou připadaly jaksi kožnaté. Takové mi připadaly, když jsem se poprvé probral po nehodě. Když jsem si nějakou dobu nemohl vzpomenout, kdo jsem. Víte, co je přízračné? Když si člověk pamatuje, jak zapomínal. Je to jako dívat se do zrcadlové síně. "Která figurka je Percy?" "Co já vím, kruci. Když chce, abych do rybníčka se zlatými rybičkami hodil tu plechovku, pokaždé naléhá, abych dovnitř strčil nějakou porcelánovou figurku. Obyčejně tu pastýřku s odštíplým obličejem." "Říkala ještě něco?"

Natáhly se ke mně sinalé paže. Ve větru se z nich táhly písečné závoje. Prosvítal jimi měsíc. Zvedl jsem baterku do výšky. Byla krátká. A její tělo bylo spíše z plastu než nerezoceli. "Raději se však podívej pořádně, než začneš rozdávat polibky," řekl jsem. "Tohle je z přihrádky na rukavice v autě Jacka Cantoriho. Ta s Perse je zamčená v sejfu u Elizabeht." Ztuhla a v tu chvíli z ní vítr od Zálivu strhla poslední zbytky lidskosti. Rázem jsem se ocitl před pouhým vířícím písečným ďáblem. Nijak jsem však neriskoval, byl to dlouhoý den a já neměl v úmyslu riskovat, zvlášť když má dcera byla někde... no, někde jinde... a čekala na své poslední spočinutí. S baterkou sevřenou v pěsti jsem se rozehnal paží co nejprudčeji, a stříbrné náramky chůvy Meldy mi sklouzly z paže k zápěstí. Pečlivě jsem je vyčistil v kuchyňském dřezu v El Palacio, a cinkaly.