Píše se rok 1973 a jsme v zábavním parku na malém městě v Severní Karolíně. Devin Jones, vysokoškolák s literárními ambicemi a čerstvě zlomeným srdcem, se rozhodne pracovat přes léto u kolotočů. Najde si mezi světskými nové přátele, kteří ho nakonec přijmou mezi sebe, zachrání jednomu děvčeti život, spřátelí se s umírajícím chlapcem a zamiluje se do jeho krásné matky. První polovina příběhu je milá a nostalgická, ale už zde se jako spodní proud táhnou zlověstná znamení. Devin se dozví nejen to, jak se obsluhuje kolotoč, ale i to, že ve Strašidelném zámku byla před čtyřmi lety zavražděna dívka, jejíž vrah nebyl dopaden a dívčin duch se lunaparkem stále potuluje. Polapte ho do sítí spravedlnosti...

Informace o knize:

Kniha v r. 2014 získala nominaci na cenu Locus Award v kat. Best Fantasy Novel (11. místo) a na cenu The Edgar Allan Poe Award (Edgars Award) v kat. The Best Paperback Original.

Román byl druhým v pořadí od Kinga vydaným nakladatelstvím Titan Books v řadě Hard Case Crime, následoval útlou knížečku Colorado Kid  (The Colorado Kid). Nejdříve vyšla kniha v paperbackovém vydání s obálkou Roberta McGinnise a Glena Orbika. O týden později následovalo limitované vydání v pevné vazbě v počtu 1.500 ks (dárkové balení), 724 ks (očíslované vydání s podpisem Kinga) a 26 ks (vydání s podpisem a věnováním Kinga). Každé toto vydání má obálku Roberta McGinnise a obsahuje mapu Lunaparku vytvořenou Susan Hunt Yuleovou.

Námět na román napadl Kinga už před 20 lety při zahlédnutí obrázku chlapce na invalidním vozíku, který za sebou táhl létajícího draka. Jenže střípky nápadu do sebe nezapadly, jak měly, nedosedly na to správné místo a až po dlouhé době je autor správně usadil do zábavního parku, kde se začal roztáčet příběh na plné pecky...  Canobie Lake Park je skutečný zábavní park v Salemu (New Hampshire, USA) a byl Kingovi rovněž velkou inspirací pro tento román.

King si údajně nepřál, aby tato kniha vyšla elektronicky.

Moje první zklamání z Kingových knih. Uzívaná nuda. Popis děje na přebalu knihy je více méně vystihující, zvláště věta: První polovina příběhu je poklidná a nostalgická, ale už zde se jako spodní proud táhnou zlověstná znamení... Tak první polovina příběhu je značně zkrácená, řekla bych spíše víc, jak tři čtvrtiny jsou poklidně nostalgické. Spodní proudy plné znamení jsou tu opravdu od skoro začátku, ale to je přece u Kingových příběhů poměrně běžné. A tak se musíte ponořit do té nostalgie začátku 70. let v Americe a svést se na vlně kolotočů. Nevím, kolik to řeklo jiným, ale já Ameriku té doby nezažila, kolotoče tak maximálně na malém městě a matějskou jsem viděla až jako velká. Ani tak mě neuchvátila. Jako vždy skvěle napsaná kniha je určená tedy především americkému publiku. Pokud se prokoušete skoro až na konec, konečně vás to začne i bavit a těch pár stránek už přečtete raz dva.

Naštěstí útlá knížečka vhodná na zahradu pod odpolední slunce, aby vás uspala do času večeře.

"Takže jí dal najíst, pak ji vzal na Karolínské kolo - to se točí pěkně pomalu, aby nenarušilo zažívání - a pak ji vzal do Domu hrůzy. Dovnitř vjeli společně, ale ven se vynořil sám. Asi v půli cesty, která trvá zhruba devět minut, ji podřízl krk a pohodil ji vedle koleje, po které vozíky jezdí. Vyhodil ji jako smetí. Musel vědět, že se ušpiní, protože měl na sobě dvě trička, a měl navlečené žluté gumové rukavice. To svrchní tričko našli - zachytilo většinu krve - asi sto metrů od těla. Rukavice ještě o něco dál."

"Čtyři dívky. Pět, pokud počítáš i ji. Ukázala ulicí k Domu hrůzy. "První byla Delight Mowbrayová, pro přátele DeeDee. Z Waycrossu v Georgii. Běloška, jedenadvacet let. Dva nebo tři dny předtím, než ji zabili, řekla své dobré kamarádce Jasmine Withersové, že má nového přítele, staršího a velmi hezkého. Našli ji u kolejí na okraji bažiny Okefenokee 31. srpna 1961, devět dní po jejím zmizení. Kdyby ji ten chlap odvlekl do bažiny, třeba jenom kousek, možná by ji našli mnohem později."

Ten strašný výjev se mi nikdy nevypařil z hlavy a stále se mi v prapodivných chvílích vybavuje: když projíždím mýtnicí, piji ranní kávu s hlasateli CNN chrlícími špatné zprávy, když ve tři ráno vstávám, abych se vyčural, kteroužto hodinu jakýsi poeta správně přezdil na hodinu vlka. Otevřel ústa a ven se vyhrnula krev. Vydal jakýsi skřípavý zvuk, jako cikáda zavrtávající se do kmene stromu. Otřásla jím křeč. Jeho nohy krátce zastepovaly o železnou podlážku gondoly. Znehybněly a hlava mu znovu klesla na hruď. Buď mrtvý, pomyslel jsem si. Prosím tě, tentokrát už buď mrtvý. Když Kolo začalo znovu sestupovat,  do Kulového blesku udeřil hrom. Viděl jsem, jak koleje krátce zazářily. Napadlo mě: Tak jsem mohl dopadnout já. Do gondoly se opřel dosud nejhorší poryv větru. Držel jsem se zuby nehty.