Arnie a Dennis byli dva obyčejní sedmnáctiletí kluci, dokud Arnie neuviděl LeBayovo staré auto, Plymouth Fury '58, které pojmenoval Christina. Arnie Cunnigham byl k němu přitahován zvláštním kouzlem a koupil ho i proti vůli rodičů. Od této chvíle se hodný, neprůbojný kluk začal měnit. Christina si ho podmanila. Kdokoliv mu ublížil, byl Christinou zničen. I jeho dívka Leigha málem přišla o život. Christinin počítač kilometrů se přetáčí zpět, a čím víc toho najede, tím je auto lepší. Christina ničí vše kolem Arnieho, ničí jeho duši, jeho lásku, kamarádství a nakonec... pro konec si musíte dojet až sem...

Informace o knize:

Poznámka:

Kniha vyšla znovu r. 2010 ve stejném nakladatelství a překladu, s přebalem Petra Bauera v rozsahu 508 stran.

Christina byla r. 1984 nominována na cenu Lucus Awards v kategorii Fantasy Novel (6. místo).

King se takhle jednou vracel po dálnici domů, když se na jeho tachometru objevily číslice 9999,9, které se začaly přetáčet na 10.000. A nebyl by to King, aby nevymyslel malý příběh o návratu do mládí přetočením tacháče. Ještě druhý den začal psát malou "fun-story", ze které se vyklubal dlouhý hororový příběh o přítelkyních, kamarádech a Christině.

King si vybral pro Christinu záměrně zcela bezvýznamné americké auto Plymouth Fury z r. 1958. Chtěl prostě auto bez jakýchkoliv legend či příběhů. Chtěl mu ho vytvořit sám.

V dubnu 2013 byla vydána k 30 letému výročí vydání knihy speciální "výroční" edice.

Kniha byla r. 1983 zfilmována Johnem Carpenterem jako Christine  (Christine), v hl. roli Keith Gordon.

Tady už určitě King své fanoušky nezklamal čistokrevným hororem. Zvláště závěrečná část o likvidaci nepřátel je prostě krvežíznivá. Není ale marný ani psychologický rozbor Arnieho duše, v tom je podle mého King daleko větší mistr. Jako kdyby tam byl, jako kdyby on byl Arnie a prožil to jeho náctileté utrpení a přerod v sebevědomého mladíka bez kouska citu. Rozkreslení od myšky po lva je prostě skvělé. A jako vždy, tohle každého bavit prostě nemusí, nicméně nevynechávejte prostřední část.

Určitě dobrým nápadem je uvedení každé kapitoly. Jsou tři hlavní, a každá charakterizuje, kdo ji bude vyprávět a o čem asi tak bude. A těch podkapitol je 51, poslední samozřejmě pojmenovaná Christina. Každá má svůj úryvek z nějaké písně tehdejších zpěváků (minimálně za ty známější Bruce Springsteen, Doors, Bob Dylan ad.), která opět navozuje přibližný obsah, nebo možná spíše přibližné naladění kapitoly, která vás čeká. Občas je to trochu mrazivé. A navíc, to musela být práce objevit 51 písniček ze staré doby a vybrat z nich 51 úryvků takových, aby byly o autech a ladily na jednotlivé kapitoly románu. Dobrý výkon.

Sice moc nechápu tu americkou posedlost auty, auto mám a řídím pořád a jezdím fakt ráda... ale asi by mě nenapadlo to, co Arnieho. I když Leigh říká, že auto je jak holka, tak kdo by se takhle staral o svou holku a vylepšil ji k nepoznání?

Pamatuju si ten den, kdy jsem si ji vybral mezi dalšíma ojetinama, měl jsem fakt dojem, že je pod vrstvou rzi zlatá, žádná rachotina (Beach Boys) - úryvek u kapitoly 4 - Arnold se žení:

Otevřel jsem dveře auta a vklouzl za volant. Teď už mi pach v garáži nepřipadal tak dusný ani obtížený pocitem marnosti a neužitečnosti. Volant auta byl široký a červený - byl to sebejistý volant. Znovu jsem se podíval na ten úžasný tachometr, který byl kalibrovaný ne do sedmdesáti nebo osmdesáti, ale až do sto dvaceti mil za hodinu. Pod tím žádné kilometry v červených čísílkách; když tohle děťátko sjelo z montážní linky, ve Washingtonu teprve čekali, až někoho napadne měřit v metrech. A žádná červená pětapadesátka na tachometru. Tehdy jste dostali galon benzínu za dvacet devět devadesát, možná i za míň, pokud ve vašem městě propukla cenová válka. Arabské naftové embargo a dvoupěťáková omezená rychlost měla pořád ještě patnáct let čas... Položil jsem ruce na volant a cosi se stalo. Ani teď, po dlouhém přemýšlení, pořádně nevím, co to bylo. Možná nějaké vidění - jenomže v tom případě nebylo nijak oslnivé. Prostě se mi v té chvíli zdálo, že roztrhané čalounění zmizelo. Potahy byly celé a příjemně voněly po vinylu... nebo možná po opravdové kůži. Ošoupaná místa na volantu zmizela; chrom přívětivě pomrkával v letním večerním světle, které sem padalo garážovými vraty. Pojďme se projet, hochu, zdálo se, že šeptá Christina v sluncem rozpálené, tiché LeBayově garáži. Pojďme si zajezdit.

Promluvil hlasem člověka, kterému právě svitlo. "Byl pryč pokaždé - kromě té noci, kdy byl zabit ten mladý Welch, a tehdy byl ... Regina ho viděla spát, a já jsem přesvědčen, že nelhala... Dennisi, kdo jezdí tím autem? Kdo používá Christinu na zabíjení lidí, když tu Arnie není?"