ze sbírky Pátá čtvrtina

Povídka umístěná v knize až za poznámky s notickou autora o tom, že si vypůjčil původně hinduistickou bajku o bohu Šiva a jeho ženě Parváti. King ji předělal na svou "křesťanskou" verzi o bohu, archandělu Urielovi a žebrákovi.
Ve zkratce má povídka přinést poselství o pokoře a víře v boha. To takhle jednou Uriel plakal nad údělem žebráka, kterému bůh nepřidělil zrovna šťastný osud. Byl starý, nemocný, špatně chodil, neměl žádné peníze, chodil o žebrotě a všichni si ho dobírali. Žádný lehký život. A přece se na boha nezlobil. Uriel se tomu divi a tak mu bůh ukázal, jaké to je, když člověk umí být pokorný a milovat boha i přes zdánlivou krutost. Hodil z nebe žebrákovi kousek od něj na cestu diamant, který by ho zabezpečil na dlouhou dobu vč. celé jeho rodiny a několika pokolení. Žebrákovi se však kousek od diamantu zlomila hůl a on tak nemohl jít dál. Ano, napadly ho myšlenky, proč je bůh tak krutý a proč mu nepomůže v jeho už tak prokletém životě. Ale pak si žebrák vzpomněl, co všechno dobrého ještě má, třeba to, jak dobře ještě vidí. A co by se stalo, kdyby byl i slepý. A tak zkusmo prostě zavřel oči a klopýtal se po cestě jako že je slepý. Minul diamant. Oči otevřel až kus za ním. Přehlédl svou šanci na lepší život. I přesto byl bohu vděčný za jeho dar dobrého zraku. A bůh, milostiv ve své velikosti, ulomil pevnou silnou větem a položil ji na cestu kousek před žebrákem. Věděl, že z téhle větve bude mít žebrák Ramu užitek až do konce života. Jestli to archanděl Uriel pochopil nebo ne, se nedozvíme, protože to nevěděl asi ani sám bůh.

Je na vás, co si z téhle krátké povídečky vezmete, určitě bude záležet, jaký máte vztah k bohu (moje malé b asi mluví za vše) či to budete brát jen jako takový Kingův úlet.