ze sbírky Všechno je definitivní

!!  OBSAHUJE SPOILER !!

Dinky má zvláštní dar, může měnit věci v jiné věci, a pomocí nich dokáže vraždit jiné lidi. Je sám, nemá přátele, cítí se osamělý. Snad proto přijme lákavou nabídku jednoho mysteriózního muže, že bude zabíjet zlé lidi. Má dost peněz, dost všeho, co potřebuje. Vše se zdá být dobré a jednoduché. Když ale zjistí, že zabil už více jak 200 lidí, začne pochybovat, jestli opravdu měl zabít všechny...

Povídku v ich-formě vypráví cca 20 letý mladík ze svého menšího domku s vlastním příjmem a novým zaměstnáním. Postupně vypráví jak se k tomu všemu dostal. V každé myšlence či vzpomínce se tak dozvídáme něco ze současnosti, hodně z minulosti. Richard „Dinky“ Eernshaw, do té doby mladík bez maturity, rozvážeč pizzy a zaměstnanec marketu Supr Savr, s dlouhými vlasy, hubenou postavou a jen málo kamarády a ještě více nepřáteli, žijící u své uštěkané matky, nám povídá o sobě, o svém marném životě. Kousek po kousku se nám před očima rozvíjí jeho povětšinou trable z dětství, v dospívání a hlavně v současnosti. A kousek po kousku se taky ocitáme v jeho novém domě, kde dostává každý týden novou apanáž ve výši 70 dolarů, kterou může a nemusí utratit, ale nikdy si nesmí nic schovat. Zbylé peníze má zničit v drtiči odpadků nebo je hází do kanálu před domem. Samozřejmě nenápadně. Není hloupý. Každý den má něco na starosti, jako třeba kino, vycházku do parku, koupi časopisů pro dospělé, oběd a večeři v nějakém bistru či restauraci, návštěvu knihovny apod. Nic světaborného, ale kdo tohle má v jeho věku a bez matury. A jak je tomu rád, když si vzpomene na léta ustrkování od  všech možných lidí. Jednou mu takhle zavolal jakýsi chlapík, pan Sharpton, který mu nabídl práci snů. Ne tak kvůli penězům, ale kvůli vedlejším výhodám. A určitě kvůli dobrodružství. Dinky tomu nějak moc nevěřil, ale zvědavost mu nedala a nakonec ho do smyčky dostala událost s jeho tehdy současným nepřítelem Skipperem Branniganem, kolegou z práce, který ho stále trápil a mučil. Skipper prostě jednoho dne sjel ze silnice a zemřel. Ani nebyl opilý, ani nespáchal sebevraždu. Nehoda. Pan Sharpton však věděl o dopisu, který mu pár dní před nehodou Dinky poslal. Jen Dinky věděl, co v něm bylo, protože jen on a jeho oběť si to dokázali přečíst. V případě Skippera to bylo jméno jeho sestry Debbie. Dinkyho hlodalo svědomí, ale život se Skipperem už nebyl k unesení. A pan Sharpton se to nějak dozvěděl. Nabídl mu, že získá práci a jiný život. Dinky po vyslechnutí podmínek prohlásil, že je to definitivní. V jeho podání to znamenalo, že je to boží, skvělý, fantastický. Tento výraz používal snad jediný přítel Pug, přesněji Pugmeisterr, kolega z práce, a Dinkymu se to zalíbilo. Od té doby bylo všechno definitivní. Pověděl panu Sharptonovi o Skipperovi vše, zavzpomínal taky na jeho první zkušenost s jeho zvláštním nadáním. Tehdy nakreslil na okno pár těch geometrických tvarů a otravné mouchy chcíply. A pak ten věčně štěkající vzteklý boxer, okolo kterého denně musel chodit do školy a kterého se bála celá čtvrť. Na chodníku před jeho plotem nakreslil více těch tvarů, sankofitů, smímů, a dalších, kterým rozuměl jen on. Pak už stačilo jen napsat k tomu boxer a šipku a bylo. Za tři dny bylo po čoklovi. Všichni si oddechli, i když to nikdo nechápal. Dinky byl transák. Člověk, který uměl na dálku použitím svého nadání zabít člověka, aniž by si zamazal ruce krví. Dle výkladu pana Sharptona jich bylo na světě jen pár stovek a společnost, kterou zastupoval, je hledala. Najímala je k práci, aby pomáhali vyčistit svět od zlých lidí, od těch, co škodí všem. Dinky tomu všemu uvěřil a nechal se najmout. Po týdnu ve výcvikovém středisku, kdy už jen jednou mluvil s panem Sharptonem o zvláštních metodách hypnózy, se usadil v jiném městě v novém domě v nové práci. Nejdřív nevěděl, co má dělat, ale brzy na to přišel. Počítač. Jeho silná stránka. Vždycky si s nimi rozuměl víc než s čímkoliv jiným a tohle byl jeho nástroj na „psaní dopisů“. Jen asi 3x musel dopis napsat v ruce a poslat běžnou poštou. Nikdy neznal příjemce, bylo to jen číslo nebo jakási přezdívka, bez fotky. Jen ta tři jména na poštovní obálce znal celá. A tehdy se to stalo, začal to Neff. Dinky si šel koupit zase nějaký ten svůj časopis, když proti němu vycházel chlapík s noviny s článkem a nepochopitelné sebevraždě pana Neffa. Uznávaného velmi chytrého dopisovatele The New York Times, který hýřil životem. Nenechal dopis na rozloučenou ani vzkaz, netrpěl depresemi, nic. Obyčejný, byť chytrý, sloupkař, starší pán s fajfkou, vlezl do vany, spolykal prášky, natáhl si na hlavu pytel a ještě si podřezal žíly. Dokonalé. Dinky mu to nedalo. Nemohl se z toho vzpamatovat. Věděl, co poslal panu Neffovi. Zašel do knihovny a trochu pátral. Neff se svými liberálními názory a trochu konzervativním přístupem k životu. Další z obětí, vědkyně zkoumající AIDS, zemřela při dopravní nehodě bez cizího zavinění a třetí, starej generál, který změnil názor na zbrojení. Co na nich bylo špatného a komu škodili tak, že museli být odstranění, a ještě nenápadně? Tehdy začal Dinky pochybovat o správném rozhodnutí. Tehdy začal pana Sharptona nenávidět. Tohle mu neměl dělat. Když si přečetl o smrti papeže, kterému ale on nic nepsal, to věděl, začal pochybovat ještě více. Měl strachu. A vztek. Krátce na to obdržel do schránky leták marketu a v něm vzkaz. Někdo uvažoval stejně jako on. Někdo z toho taky chtěl utéct (nebo se mu to už povedlo). Někdo, kdo se podepisoval znakem smim. Jeho byl sankofit. Takže bylo řešení. Dinky na něj přistoupil ještě než vůbec cokoliv věděl. A taky věděl, že musí napsat a poslat poslední dopis. Měl emailovou adresu pana Sharptona. A viděl, s jakou zálibou, láskou, chtivým zasněním, si hladí svou definitivní kravatu s meči. Dinky věděl, jaké slovo použít k zacílení svého vražedného dopisu.

King jednou měl velmi živou představu mladíka, který sype drobáky do mřížky kanálu někde před malý městským domkem. Ta představa byla tak živá, že ji musel zaznamenat a povídka se objevila na papíře bez jediného zaváhání. Příběh tedy nevymyslel, jen ho odněkud vykopal jako nějaký starý artefakt.

Povídka vyšla poprvé jako PC hra na PC F13 (1997) a v témže roce v magazínu Fantasy & Science Fiction Magazine.

Povídka byla nominována v r. 1997 na cenu Horrors Writers Asociation - Bram Stoker Award v kat. Long Fiction a na cenu Locus Awards v r. 1998 v kat. Novella.

Skvělá povídka s temnou zápletkou, z počátku se pomalu rozvíjející tak plynule, že netušíte, co vás čeká. Ze zdánlivě obyčejného kluka se postupně vyklube génius s velmi zvláštním darem, který může být spásou i prokletím. Dinky ten svůj využívá v rámci dobra, jak si zpočátku myslí, a když procitne, je na něm, jak ho využije. Povídka s budováním pomalé, stále temnější atmosféry by mohla být dobrý prologem pro nějaký román. Čtěte a bacha na příchozí poštu.

Zamířil jsem do pracovny, pomalým krokem a se skloněnou hlavou, zamyšleně. Vzkaz zabalenej do reklamního letáku. Ručně psanej a zabalenej do reklamního letáu. To znamená, že ten někdo je blízko. Je to někdo z města.
Zapnul jsem počítač a modem. Připojil jsem se k veřejný knihovně, přes kterou se dá surfovat za levno... a v relativní anonymitě. Všechno, co pošlu, sice projde přes TransCorp v Chicagu, ale na tom už teď nesešlo. Nebudou mít žádný podezření. Když si dám pozor, tak ne.
A jestli tu někdo další vážně je.
Byl. Můj počítač se spojil se serverem v knihovně, na monitoru mi naskočila hlavní stránka. A za chvíli tam naskočilo ještě něco dalšího.
Smim.
V pravým dolním rohu. Jen se mihnul.
Odeslal jsem zprávu o nejlepší písničce od Police a dolů do Koutku mrtvejch duší přidal vlastní podpis: sankofit.
Mohl bych se napsat víc - věci se daly do pohybu a já věřím, že brzo poletí všechno pořádnou rychlostí -, ale mám dojem, že by to nebylo bezpečný. Až doteď jsem tu mluvil o sobě. Kdybych zašal dál, musel bych se zmínit i o dalších lidech. Ale mám dvě věci, který sem ještě napsat chci.
Za prvé, lituju toho, co jsem udělal - i toho, co jsem provedl Skipperovi. Vzal bych to zpátky, kdyby to šlo. Nevěděl jsem, co dělám. Vím, že je to ubohá omluva, ale žádnou jinou nemám.
Za druhý, hodlám napsat ještě jeden speciální dopis... ten nejspeciálnější ze všech.