ze sbírky Za soumraku

!! OBSAHUJE SPOILER !!

Scott Staley by se mohl nazvat dítětem štěstěny. Přežil pád WTC, newyorských dvojčat, jen proto, že mu nějaký hlas řekl, že ten den nemá jít do práce, ale do parku. Osud se však nedá doběhnout a Scott to začíná pociťovat na vlastní kůži. V bytě se mu začaly objevovat věci po jeho spolupracovnících z kanceláře ve 110. patře. A ty věci mluví. Pološílený Scott musí vymyslet, jak se jich zbavit.

Scott  Staley vypráví svůj malý příběh o velkém příběhu spousty mrtvých lidí. Přežil pád WTC v září 2001. Přežil ho zcela náhodou, ač v jedné z budov, do které narazilo letadlo, pracoval ve  110. patře v pojišťovně. Od té doby, kdy prostě nešel do práce, pže mu jakýsi skrytý hlas uvnitř jeho hlavy, kterému říká Pan jó, do toho vnutil svou myšlenku, že by se ten den měl jít flákat třeba do Central  Parku. Scott ho poslechl a zůstal mezi živými.
Od té doby však vychází z domu jen velmi málo, pracuje na průzkumech, ale vždy sám, bez kolegů. Už nikdy nechce žádné kolegy. Nikdy to nebyl žádný mistr světa, extrovert, co se mu svět skládá k nohám, ale po té smutné události se do sebe uzavřel ještě více. Dalo by se říct, že ho provázely jakési fobie a on s tím nějak musel žít.
Když poprvé uviděl u sebe doma ty červené brýle se srdíčkovými obroučkami, zatrhnulo mu. On je znal, on věděl, komu patřily, a nebyla náhoda, že jsou to ty samé. To prostě ale přece není možné. Kde by se tu vzaly? Kdo by je tam dal? Nejdříve si myslel, že je to nějaký nechutný žert. Letěl s nimi k vrátnému Pedrovi, který zrovna familiárně rozprávěl s pošťáčkem Rafem a strčil jim brýle pod nos. Ani jeden však nechápal, co chce a hned začali vášnivě diskutovat, která herečka je nosila. Marný pokus.
Scott se vrátil do bytu a s hrůzou zjistil, že ty brýle Sonji D´Amico nejsou jedinou věcí, která se v jeho bytě objevila tak náhle a nesmyslně. Uviděl baseballovou pálku Clevea Farrella, dva předměty dvou lidí, s nimiž jeho pracovní vztah začal pomalu přerůstat v přátelství.  Jsou mrtví. Prdící polštářek k popukání, mořskou lasturu, železný cent zalitý do plexisklové kostky a keramickou muchomůrku s malou keramickou Alenkou na klobouku. Scott si začal vybavovat, komu ty věci patřily, i když to zpočátku dalo vcelku práci. Musel ty věci poslouchat, a to nebylo nic hezkého. Bylo to strašné. Prdící polštářek byl Jimmyho Eagletona a na vánočním večírku s ním byla fakt prča. Keramická houba s keramickou Alenkou stála na stole Maureen Hannonové, dostala ji od své vnučky. Předměty byly náhodně rozmístěné po celém jeho bytě. V noci šeptaly. Ježiš, to bylo strašné. Ty věci mluvily o 11. Září a Scott málem přišel o rozum. Nemohl spát.  Už jednou zažil strach z prozrazení, když byl puberťák, a tehdy se zjevil poprvé Pan jó, do toho, a teď tu byl zas. Scott zkoušel volat různým cvokařům, jenže nikdo ho nevzal.  Dokonce těch šest věcí vzal do pytle, hodil je do popelnice a pomalu se vracel domů. Stály zpět na svých místech. Scott tušil, že se jich jen tak nezbaví, že je to nějaký trest za to, že on tam tehdy nebyl, ač měl být. Vzal věci znovu, strčil je do kuchyňské skříňky a nechal je tam. Šeptaly dál, ale už nebyly tak slyšet, už ho nechaly trochu spát.
A pak si vzpomněl na dámu v nesnázích, sousedku z jeho domu, Paulu Robesonovou, jejíž manžel byl stále v Evropě, jak tvrdila, a jí se rozbila klimatizace. Opravil ji  a nyní její majitelku požádal o pomoc. Byla možná stejně nesmělá jako on, bála se možná ještě více, než Scott, ale pozvání na oběd přijala. Scott se potřeboval svěřit. Vzal si sebou tu plexisklovou kostku a vše jí pověděl (vše až na ten skoro trapas se setřinými  kalhotkami  v pubertě). Vyslechla ho a dalo by se říct, že si rozuměli. Pověděl jí o všech sedmi předmětech, které se mu doma zjevily. O lolitovských brýlích Sonji, které dostala jako dárek k prvnímu rozvodu, o baseballové pálce Clevea Farrella, který tu hru velmi miloval. O lastuře Bruce Masona, přezdívanému Pán much. Říkali mu tak od letního firemního pikniku na Jonesově pláži, kdy růžovou lasturou svolával lidi k jídlu. O plexisklové kostce Rolanda Abelsona, který ten železný cent přezdíval jako svůj penzijní fond. O Prdícím polštářku Jimmyho Eagletona a jeho kouscích na vánočním večírku, o keramické muchomůrce s Alenkou Maureen od její vnučky a nakonec i o  Punch, z dvojice legendárních loutek Punch a Judy,  Mishi Brzynského, která jako jediná neputovala do koše, pže do té doby ležela pod gaučem. K jeho velkému zklamání však Paula na žádné nadpřirozeno nevěřila, a kostku si vzala domů do sejfu s tím, že určitě se to takhle vyřeší. Někdo si z něj prostě vystřelil. Tu noc mohl Scott vcelku klidně spát, už se mu nezdálo o Sonje, nejlepší účetní ve společnosti,  skákající ze 110. patra s rukama u sukně, aby se jí nevyhrnula nahoru. Získával dojem, že se věci hnuly, vyřešily. Paula se objevila za 3 dny, skoro ji nepoznal. V ruce držela suvenýr z WTC, byla úplně šedivá, rozcuchaná, s kruhy pod očima a byla mimo. Nacpala Scottovi tu kostku zpět, velmi rychle, a velmi rychle mu sdělila, proč ji doma nechce mít. Nic už doma nechce mít. Mluvila. Šeptala o Rolandu Abelsonovi, jak se schovával pod stůl, jak mu hořely vlasy, jak se bál, jak chtěl žít a věděl, že už nebude.  Věděl  Scott, že měl Roland někde potomka v Rahwayi s ženou jménem Tonya Gregsonová? Paula přestala věřit v Boha, Paula už ho nikdy nechtěla vidět. Chápal jí.
Scott sice zase nemohl spát, zase poslouchal šepot věcí, ale promlouval k němu i šepot Pauly. A už věděl, jak s nimi naloží.  Začal s lasturou Brucea Masona, a s vdovou po svém kolegovi. Dovezl jí lasturu v krabici s pěknou historkou, jak se ocitla u něj doma. Věc, která po něm zůstala, sice vehnala ženě slzy do očí, ale Scottovi přišlo, že to jsou slzy úlevy a vzpomínek. Na to hezké. A taky věděl, že lastura se u něj už neobjeví. Byla doma.
Další den pokračoval s „penzijním fondem“ v plexisklu za Tonyou Gregsonovou. Byl zvědavý na malého chlapce. Možná se časem objeví i další věci, a tentokrát to Scottovi až tak nevadilo. Scott začal vytěsňovat možný pocit viny, že tam tehdy taky nebyl a získal nový smysl svého života.

Povídka vyšla poprvé r. 2005 ve sbírce Transgressions  deseti hororových novel tvořené Edem Mcbainem.

Povídku napsal King krátce poté, co si vzpomenul na jeden rozhovor s jakýmsi židovským redaktorem ohledně jeho povídky Nadaný žák. Redaktorovi se povídka nelíbila a nesouhlasil s tím, že ji King napsal, že psal o koncentračních táborech, když sám není žid. King mu odpověděl, že naopak by o tom měl psát, aby tím vyjádřil svou snahu pochopit to strašné téma. A stejně tak se chtěl vyjádřit k šílenému aktu na "dvojčatech" jedenáctého září.

(Poznámka: nevím, kde byl editor knihy, ale v poznámkách k jednotlivým povídkám hned v jednom odstavci byly dvě fakt blbé chyby. Nejdříve datum "deváté září", bez komentáře, a pak povídka "Schopný žák". To jako fakt? To si ani nejsou v nakladatelství schopni vyhledat, jak byla kdysi tato povídka, u nás jedna z prvních vydaná v nakl. Odeon, přeložena (nazvána)?  - neboli Nadaný žák.

Povídka byla r. 2005 nominována na cenu Horror Writters Association - Bram Stoker Award v kat. Long Fiction.

Text

"Možná," usmál jsem se. Věnoval jsem své nové přítelkyni velký úsměv. Velký úsměv pro krásnou maminku. A celou dobu jsem si myslel Však uvidíš.
Jó.
Uviděla.
Za tři dny v šest večer, kdy jsem se zrovna díval na Chucka Scarborougha, který referoval o nejnovějších dopravních svízelích ve městě, zazvonil u dveří zvonek. Jelikož jsem nikoho nečekal, domníval jsem se, že někdo nese balíček, možná je to dokonce Rafe s něčím od FedExu. Otevřel jsem dveře a za nimi stála Paula Robesonová.
Tohle nebyla ta žena, se kterou jsem byl na obědě. Na tuto Paulu by se hodil přídomek Jó, ta chemoterapie je hnusná. trochu se namalovala rtěnkou, ale jinak neměla žádný makeup a pleť měla ošklivý žlutobílý nádech. Pod očima měla tmavé hnědofialové kruhy. Možná si vlasy symbolicky přičísla, než sem sjela z pátého patra, ale vidět to moc nebylo. Vypadaly jako sláma a trčely jí po stranách hlavy způsobem, který by byl za jiných okolností legrační. Před ňadry držela plexisklovou kostku, takže jsem si mohl všimnout, že pěstěné nehty na ruce zmizely. Ukousala si je až do masa. Bůh mi pomoz, ale moje první myšlenka zněla Jo, už to zjistila.
Podala mi ji. "Vezměte si to zpátky," řekla.
Beze slova jsem to udělal.
"Jmenoval se Roland Abelson," pokračovala. "Je to tak?"
"Ano."
"Měl zrzavé vlasy."
"Ano."
"Nebyl ženatý, ale platil výživné na dítě jedné ženě v Rahwayi."
To jsem nevěděl - nevěřil jsem, že vůbec někdo u Lighta a Bella to věděl - ale znovu jsem přikývl, a nejen kvůli tomu, aby pokračovala. Byl jsem si jistý, že má pravdu. "Jak se jmenovala, Paulo?" Nevěděl jsem, proč se ptám, ještě ne, jen jsem věděl, že to vědět musím.
"Tonya Gregsonová." Jako by byla v  tranzu. Měla však cosi v očích, cosi tak strašného, že jsem její pohled sotva snesl. Přesto jsem si to jméno uložil do paměti. Tonya Gregsonová, Rahway. A potom, jako skladník provádějící inventuru: Jedna plexisklová kostka se zapuštěným centem.
"Snažil se zalézt pod stůl, věděl jste to? Ne, vidím, že nevěděl. Chytily mu vlasy a brečel. Protože v tom okamžiku pochopil, že si nikdy nekoupí katamaran a dokonce už nikdy nebude sekat trávník." Natáhla ruku a přiložila si ji na tvář, což bylo gesto tak důvěrné, že by mě šokovalo, i kdyby tu ruku neměla tak ledovou. "Nakonec by dal každý cent, který měl, a každou zaměstnaneckou akcii, kterou držel, za možnost znovu si posekat trávník. Věříte tomu?"