ze sbírky Za soumraku

!! OBSAHUJE SPOILER !!

Ema přišla o svou malou dcerku. Její manželství s Henrym se stalo pro ní přítěží. Ema začala běhat, aby utekla všemu, co jí tíží. Když potká pana Pickeringa, už tuší, že tentokrát poběží jako o život. Vlastně ne jako, ale doopravdy. 

Mladá žena Emily Ema Owensbyová se jednoho dne rozhodla, že začne běhat. Nejdřív začínala s malými vzdálenostmi, pak s delšími, pak už to bylo každý den několik kilometrů. Její manžel Henry to neměl rád. Nechápal to a snažil se to analyzovat, jako vždy bez kapky citu. Suše a věcně. Ema věděla, že utíká, a věděla před čím. Potřebovala ten smutek ze sebe dostat. Jednoho dne utekla i od Henryho. Prostě vyběhla z domu jako obvykle, ale už se tam nevrátila. Jen tak v šortkách a tričku. Měla svoje kreditky. To stačilo. Zavolala z motelu a nechala Henrymu vzkaz. Musela odejít. Jejich manželství bylo v troskách. Po smrti její malé dcerky Amy, po prokázání syndromu náhlého úmrtí, se jejich vztah prostě rozpadl. A Ema to začala řešit běháním. Nechtěla na maratón, ale určitě by ho už zvládla. Nepotřebovala zhubnout, ale teď byla samý sval a ženské prvky zmizely. Musela něco dělat. Zavolala nejdříve otci, Rustymu a ten jí nabídl, aby se zatím usadila v Rákosové chajdě, na jednom z malých ostrůvků u floridského pobřeží. Ona tam chtěla být, a více méně mu to navrhla a on souhlasil. Proč ne. Ema se tam těšila, nakoupila si pár věcí a zase běhala. Po pláži, po silnici, všude, pořád. Vůbec nekoukala po okolí, byla zaměstnaná jen tím běháním. Až pak se zastavila u zvedacího mostu s pevninou, kde v týdnu sloužil starší chlapík, Deke Hollis, který se s ní pustil do řeči. Poklusávala na místě a přijala rozhovor. Dozvěděla se tak mimo jiné i o tom hnusném Pickeringovi, chlapovi z domu zv. Lékovka, a dostala radu, aby se mu vyhla. Poměrně často jezdil na pevninu autem, přivezl si „neteř“, zpátky odjela údajně lodí a on měl zatím auto někde schované. Deke se vtipně pozastavoval nad těmi neteřemi, samozřejmě mladými hezkými holkami, ale varoval Emu, že to není dobrý člověk. Ema ho vyslechla a pak se pustila do běhu. Když běžela okolo Lékovky, mimoděk nahlédla dovnitř, protože vrata byla neobvykle a nečekaně otevřená. Spatřila mercedes, o němž jí Deke vyprávěl, a otevřený kufr, a pramen blond vlasů a krev. V mírném šoku, s racionálním myšlením, že blbě vidí, ale zcela neracionálně, vběhla na příjezdovou cestu a prohlédla si obsah kufru zblízka. Zrak ji neklamal, čich už vůbec ne. Krev a výkaly. Ta dívka byla mrtvá. Než stačila cokoliv udělat, dostala ránu do hlavy a přišla temnota. Probrala se v domě, v kuchyni, na židli, spoutaná. S krvácející ránou vzadu na hlavě a šílenou bolestí. A ten magor, šílenec, rychlý dravec, stál před ní. Hovořil k ní familiárně, jako k oběti. Dostala facku, druhou, promluvila, o Dekovi. Nemohla tomu zabránit. Pickering ji přivázal, nebo spíše dokonale přilepil, elektrikářskou páskou k židli i podlaze, vzal si pláštěnku do deště a odešel. Za Dekem. Ema přemýšlela, co dál. Měla velmi málo času. A připomněla si své běžecké nohy, svaly, jak se na ně se zalíbením Pickering díval. Právě díky nim měla sílu a začala bojovat. Tušila, že dřevěná židle je pevná, ale taky že už má něco za sebou díky předchozím „neteřím“. Praštila s ní co nejvíc o lednici a židle začala praskat. A znovu. Čert vem vysypaný led na zemi, hlavně neuklouznout. A znovu prásk. Konečně si uvolnila jednu ruku a natáhla se pro nůž. Začala řezat pásku, probojovávat se ke svobodě. Chybělo už jen kousek na noze a boku, když se ozvaly dveře a prozpěvování toho parchanta. Když jí spadl další kus židle, vletěl dovnitř jako šílený, ale Ema byla připravená. Práskla ho područkou do hlavy, až upadl. A znovu. Uklouzl na ledu, a tak ho znovu mlátila do hlavy, i když jí v jednu chvíli chytil a asi zlomil kosti v zápěstí. I ona ho řízla. Konečně padl se svou vlastní zbraní na zem a Emě se podařilo vyprostit ze židle úplně. Vběhla do dalších částí domu, chladných puntičkářsky přesných místnosti bez kouska citu. V salónu, kde chyběla právě jedna židle, zapřela dveře a přemýšlela co dál, když se Pickering začal domáhat vstupu. Ten parchant byl neskutečně vitální. Nakonec rozbila stolem francouzské okno a prostě skočila do kotoulu na zem. Přežila, nic si nezlomila, tohle uměla z dětství. A běžela dál. Sice ji zase doháněl, jak to ten parchant dělal, ale ona utíkala. Doběhla na pláž a zbývala jediná cesta. Běžela a on za ní. Dostala se do domku, kde byl jakýsi španělsky hovořící zahradník. Nejdříve věřil Pickeringovi, že ona pije, pak ale uvěřil jí, když v jeho rukou spatřil nůžky. Jenže už bylo pozdě. Pickering toho chlapa bodal a bodal a Ema to nemohla snést. Musela pryč, jemu už pomoct nemohla. Přesto ji Pickering stačil ještě kousnout do nohy. Ema opět běžela ven. Do vody. Už to viděla jako jedinou možnost. Už nemohla utíkat, musela bojovat. A tam se to stalo. Jak jednoduché, jak průzračné, škoda, že tohle nevěděla dřív, ale jaký magor, který neumí plavat, by si koupil dům na pláži? To zjištění jí vlilo novou sílu do bolestí ukřičených svalů a prostě Pickeringa, který nejenže neuměl plavat, ale měl snad dokonce nějakou fobii z vody, táhla dál a dál do hloubky. A pustila ho. Pak vyšla na břeh, a čekala. Čekala a sledovala ho, jak se snaží, jak volá, jak mizí. Proud ho odnášel dál a Pickering zmizel. Navždy. Ema si konečně mohla odpočinout a pomalu šla zpět do svého domku.

Kinga inspiroval k povídce pobyt na Floridě, kde viděl spoustu takových po většinu roku prázdných míst u moře. Dlouhé, nikým neobývané pláže, prázdné domy, šumící moře a nikde ani noha. Právě ty opuštěné pláže přišly Kingovi na mysl, právě na nich spatřil utíkající mladou ženu či dívku, kterou pronásleduje zloduch. Zdánlivě jednoduchý nápad ale King prošpikoval mnoha maličkými, ale podstatnými detaily.

Podle dostupných informací někdy v březnu 2017 byl natočen krátký film v režii Craiga R. Baxleyho.

Velmi podařená povídka, napnutá k prasknutí jak páska na židly. Spolu s Emily budete utíkat po stránkách jak o život, abyste na konci zjistili, že někde se objeví jednoduché řešení zdánlivě neřešitelného problému. Rozhodně doporučuji naučit se plavat :-)

A taky si tuhle povídku přečíst. Je skvělá.

Čepel nože se houpala sem a tam jako metronom. Sledoval špičku očima a zdálo se, že odpověď hledá u ní.
"Ne," řekl. "Ne, a já ti povím proč. Protože jsi prostě další bohatá gringa, která si tu vyběhává prdel. Takový jsou všude. Člověk je vidí každej den. Jsou posedlý zdravím. Člověk je musí odkopávat z cesty. Když neběhají, tak jezdí na kole. Nosí ty pitomý helmičky jako hrnec. Jasný? Jasný. Pomodli se, lady Jane, ale rychle. Mám naspěch. Hodně, hodně naspěch."
Zvedl nůž k rameni. Viděla, jak stáhl rty dolů a chystá se jí zasadit smrtelnou ránu. Emě najednou celý svět zjasněl, všechno vyvstalo s křišťálovou průzračností. Pomyslela si Už jdu, Amy. A potom ji absurdně napadlo něco, co asi zaslechla v nějakém zábavním pořádku: Jen abys byla.
Ale on se zarazil. Rozhlédl se, přesně jako by někdo promluvil. "Jo," řekl. Pak: "Jo?" A nakonec: "Jo." Uprostřed místnosti se nacházel ostrůvek s umakartovou deskou pro přípravu jídla. Upustil na něj nůž, jen to zařinčelo, místo aby ho vrazil do Emily.
Řekl: "Seď tedy. Nezabiju tě. Rozmyslel jsem si to. Chlap se může rozmyslel. Nicole mi nic neudělala, jenom mě dloubla do ruky."