ze sbírky Pátá čtvrtina

!! OBSAHUJE SPOILER !!

Clyde Umney, soukromé očko v Los Angeles 30. let, se probudí do běžného rána, ale něco se mu nezdá. Jako obvykle po ranní hygieně jde do kanceláře v jedné velké budově, jako obvykle chce hodit pár centů za noviny mladému slepému kymelotovi jménem Peoria Smith. Jenže právě tahle stálice ranní všednodennosti mu říká náhle divné věci, které se mu vůbec nelíbí a které nechápe. Umney raději pokračuje v cestě do kanceláře, ale i tady nastávají změny. Všechno je nějaké jiné. Jen trochu, ale přece jiné. A tak se vlastně ani už skoro nediví, když za ním přijde divný chlápek s divnou krabicí, který je mu tak strašně povědomý, jen prostě neví, kam s ním. Jeho tvář, strhaná se spoustou vrásek, jeho ochraptělý hlas, jeho výrazy, všechno odněkud zná. A ta krabice na jeho klíně, jakýsi moderní stenograf, a ty slova, která začne vypouštět ze smutných úst. Clyde začíná propadat depresi. Vůbec se mu to nelíbí. Z monologu toho chlapa se konečně dozvídá pravdu. Pravdu tak strašnou, že to ani nechce poslouchat, ale nic jiného mu nezbývá. Je zcela bezmocný. Dívá se do své vlastní o 20 let starší tváře a nestačí se divit. Před ním sedí druhý Bůh. Tedy Stvořitel. Jeho stvořitel. Clyde je literární postava a ten divný chlap před ním je spisovatel, který ho vymyslel. Sam Landry, v Clydeově světě největší padouch, který může za všechno, je ve skutečnosti autor. A tenhle autor mu vypráví, aniž se ho o to někdo prosil, svůj životní příběh v kostce. Žádná sláva. Spisovatel žil ve šťastném manželství a měl syna. Jenže ten se ne vlastní vinou infikoval při výměně krve virem HIV a zemřel. Byl příliš mladý. Sama v té době navíc trápil herpes, fakt hnusná svědivá nemoc a v době úmrtí synka byla snad nejhorší. Jeho žena strádala, ale Sam byl tak pološílený tím svěděnímm, že ani moc neviděl, jak manželka trpí. Na roční výročí synovi smrti spáchala sebevraždu a všichni to dávali za vinu Samovi. Jak jinak. Beznaděj na druhou. A pak Sama napadlo skvělé řešení. Dostane se do světa Clydea, kde prostě není žádný herpes, žádné mrtvé děti a manželky, žádné starosti. Jen skvělá léta ve starém dobrém Los Angeles. Clyde pochopil, že tohle má být jeho poslední případ a že má nahradit Sama v jeho  reálném životě. Ani to se mu nelíbilo. Ani za mák. Neměl šanci se bránit, neměl šanci protestovat. Bylo rozhodnuto za něj. A bylo to hrozný šok. Sotva se objevil v moderním Los Angeles, zakusil herpes, zakusil poprvé v životě, jaké to je jít na záchod, smrad, peklo. Byl rok 1994 a všechno bylo jinak.
Ale nebyl by to Clyde, aby něco nevymyslel. Vždycky viděl vše pozitivně, vždy si se vším dokázal poradit. A tak se přizpůsobil, velmi rychle. Neměl rád, když s ním někdo vyjebal, ani stvořitel ne. Naučil se žít v novém světě, relativně vyléčil herpes, naučil se používat toaletu, jíst, používat počítač. A učil se psát. Spisovatelem se nenarodil, ale učil se. A začalo mu to fakt jít. Věděl, jak se vrátí zpět do svého světa a že z něj už neodejde. Nikdo už z něj neodejde.

Z téhle sbírky Kingova nejoblíbenější. Napsal ji jako poctu oblíbeným autorům livre noir Raymondu Chandlerovi a Rosseovi MacDonaldovi. První více známý, druhý méně, ale oba měli společný styl, jazyk, psaní. Prostě mluvili jako Phil Marlow. Bylo to tak jednoduché a tak snadno opsatelné, že se pak vymýšlelo něco vlastního. Pak však Kinga napadlo, dle rady jiných slavných, piš o tom, co znáš. No jasně, vždyť se tak často vrací ve svých románek i povídkách ke psaní, ke spisovatelům, učitelům. Píše, co zná. Aby snad obhájil svou identitu jako spisovatele, aby zjistil, kdo jsou jeho čtenáři, vymyslel Clydea Umneyho a jeho poslední případ. A povedlo se, že?

Povídka byla zfilmována pod názvem Umney's Last Case  jako 3. díl první série kolekce Nightmares & Dreamscapes v režii Roba Bowmana.

Jedna z těch lepších povídek této sbírky. Určitě se pobavíte, především tou částí, kdy je Clyde v reálném světě, kdy se proměnil z literární postavy v člověka. A držíte mu fakt palce, aby se stvořiteli pomstil tak jak se sluší a patří.

První týden v Landryho světě jsem strávil povětšinou trénováním na záchodě. V mém světě samozřejmě nikdo na záchod nechodil. Ani k zubaři, například, má první návštěva u toho uvedeného v Landryho kalendáři patří ke zkušenostem, na něž nechci ani myslet, natož o nich mluvit.
Ale i v téhle kytici bodláků se čas od času našla růže. Za prvé, nepotřeboval jsem v tomhle zmateném, uspěchaném Landryho světě začít hned shánět práci; jeho knihy se patrně dobře prodávají dál a já si bez problémů nechávám proplácet šeky, které mi chodí poštou. Dokážu se samozřejmě podepsat stejně jako on. A že bych z toho měl nějaké výčitky, tak to tedy opravdu ne. Ty šeky jsou knížky o mně. Landry je jen napsal; já je prožil. A za to, o jaký fous jsem unikl z drápů Mavise Welda, bych si zasloužil aspoň padesát táců a očkování proti vzteklině.
Očekával jsem potíže s Landryho takzvanými přáteli, i když tak protřelý detektiv jako já mohl mít lepší odhad - copak by se člověk se skutečnými přáteli chtěl vypařit do světa, vytvořeného čistě v kulisách jeho vlastní představivosti? Pravděpodobně ne. Landryho přátelé byli jeho syn a manželka, a o ty přišel. Jsou tu sice známí a sousedi, ale ti mě zřejmě pokládají za něj. Jen ta ženská naproti přes ulici si mě čas od času nechápavě prohlíží a její malá dcerka se rozbrečí vždycky, když se vynořím, a to i přesto, že jsem ji občas hlídal (aspoň to ta ženská tvrdí, a proč by mi lhala?), ale to je jen drobnost.
Mluvil jsem dokonce i s Landryho agentem, nějakým Verrillem z New Yorku. Chtěl vědět, kdy začnu pracovat na další knize.
Brzy, slíbil jsem mu. Brzy.