ze sbírky Všechno je definitivní

!! OBSAHUJE SPOILER !!

Carol a Bill jedou na druhé líbánky po 25 letech manželství. Mají to jako dárek k výročí. Letí na dovolenou pro bohaté klienty, pak pokračují pronajatým krásným autem až k domu, kde mají být ubytovanní. Carol se v letadle zdál zlý sen a pak celou cestu zažívala pocit, že už tu byla a že se stane něco hrozného, nějaká katastrofa a nemůže si prostě pomoct. Až se Bill diví, co to s ní je. Jenže pak se probudí v letadle a sen o deja vu  mizí v dáli. A tak vystoupí z letadla, jedou autem a ten pocit se jí zase vrací a Carol se ho nemůže zbavit. S křikem se probudí zase v letadle, chvíli před přistáním a ten stejný sen se rozplynul v dáli. Carol tuší, že to neštěstí stane v letadle, chce to všem říct, ale nedokáže to. Letadlo přistane, nasednou do auta a jedou stejnou cestou k tomu růžovému domu....

Povídka vyšla shodně v roce 1998 v antologii Year's Best Fantasy a v deníku The New Yorker.

King pomyslel na existencionalismus a napadla ho jeho verze pekla. Opakování.

Povídka, která si vyžádá vaši pozornost. Abyste se v ní neztratili, je potřeba ji číst opravdu v klidu. Ale pak zapomenete na čas, a budete s Carol prožívat stále to samé dokola, až vám to poleze na nervy. Co té ženské šiblo? Budete se přibližovat k rozuzlení s každou další novou podrobností, ale nikdy k němu nedojdete. Stále se opakuje dokola ten samý děj a to je fakt k zešílení. Možná, že vám nedojde, o co tak úplně jde, tak si povídku přečtěte ještě jednou. A dojde. To byste si nepřáli.

Stačila zahlédnout něco velkého. A přečíst slovo DELTA.
"Bille? Bille?"
Jeho odpověď, jakkoli zřetelná, zazněla odkudsi z okraje vesmíru: "Prokrista, miláčku, co to máš ve vlasech?"
Zvedla z klína ohořelý pozůstatek obličeje Matky Terezy a chtěla mu ho ukázat, té starší verzi muže, za něhož se provdala, tomu nevěrnému zmetkovi, který si to rozdává se sekretářkami, za něhož se provdala, muži, jenž ji nicméně zachránil před lidmi, kteří žijí v přesvědčení, že stačí zapalovat dostatek svíček a nosit modrý stejnokroj a říkat při skákání přes švihadlo jen povolený rýmy, a dostanete se do ráje. Když s tímhle mužem jedné horké letní noci ležela v posteli a o patro výš měnily drogy svého majitele a Iron Butterfly asi po devítimilionté zpíval "In-A-Gadda-Da-Vida", zeptala se ho, co si myslí, že se s člověkem stane, no víš, potom. Když ti na tomhle světě odzvoní. Vzal ji do náruče a držel ji, dole z pláže slyšela řinčení zábavního parku a narážení autíček a Bill -
Bill se po tváři roztékaly brýle. Jedno oko vyprsklo z důlku. Na místě úst zela krvavá díra. V korunách zpíval nějaký pták, ječel nějaký pták a Carol začala ječet s  ním, v prstech svírala ohořelý kousek papíru s fotografií Matky Terezy, ječela, dívala se, jak mu tváře černají a čelo se chtěje a krk mu praská jako otrávené vole, ječela, ječela, kdesi  zpíval Iron Butterfly svoje "In-A-Gadda-Da-Vida" a ona ječela.
"Carol?"
Byl to Billův hlas, odněkud z děsivé dálky. Pak se jí dotkl, ale spíš starostlivě než smyslně.
Otevřela oči a rozhlédla se po sluncem zalité kabině Learu 35, a v tom okamžiku všechno pochopila - podobně jako člověk v prvním okamžiku po procitnutí pochopí děsivý význam svého snu. Ano, vzpomínala si, jak se ho kdysi ptala, co se podle  něj s člověkem stane, no, víš, potom a on odpověděl, žes se s ním nejspíše stane to, co si ten člověk sám vždycky myslel, prostě jestli byl Jerry Lee Lewis přesvědčený, že se za svoje hraní bugy-wugy dostane do pekla, tak se tam taky dostane. Ráj, peklo nebo třeba Grand Eapids, volba je čistě na tobě - nebo na těch, kdo tě učili, čemu máš věřit. Je to poslední velký trik lidské mysli: představa cěčnosti na místě, kde jste vždycky čekali, že ji strávíte.
"Carol? Jsi v pořádku, zlato?" V ruce  držel čeasopis, který si četl, Newsweek s Matkou Terezou na obálce, SVATOŘEČENÍ DNES? stálo tam bílými písmeny.
Vyplašeně se rozhlížela po kabině a v duchu si říkala: Stane se to v šestnácti tisících stopách. Musím jim to říct, musím je varovat.
Ale už to sláblo, všechno, jako tyhle pocity vždycky slábnou.