ze sbírky Všechno je definitivní 

!! OBSAHUJE SPOILER !!

Homer Van Meter, člen gangu z doby třicátých let, z doby prohibice, z doby mafie, která se teprve rodila, vypráví o údajné smrti svého velkého přítele, jednoho z gangsterů Johnnieho Dillingera, o které tak trochu pochybuje. Ví, že Johnnie je mrtvej, ale ne tak, jak tvrdil ten parchant agent Melvin Purvis, který stejně jako jeho nadřízenej šéfík J. Edgar Hoover, který Johnnieho nenáviděl z hloubi duše.
Jako u té mrtvoly asi věk, podoba i velikost, i ta jizva na rtu, to všechno byl Johnnie. Jenže. Kde kdo říkal, že neumřel, že to agenti nějak narafičili, to by jim bylo podobný. Ale Homer věděl svý. Byl to Johnnie a umřel jen kvůli tomu buzíkovi Hooverovi, který na něj přichystal zbabělou past. Jenže co, stalo se. Homer to věděl, a nic s tím nemohl udělat. Ale o té jizvě, ke které přišel krátce před smrtí jeho a jen jeden den před smrtí jejich kamaráda Jacka "Zrzka" Hamiltona, o níž věděl jen on a pár blízkých parťáků.
Při útěku z jedné přestřelky ukradli auto, federálové i policajti po nich pálili a Jack to chytil skrz plechy do zad. Dillingerův gang ještě chvíli pokračoval, pak lohnul další auto, pak zajeli do irské hospody k Murphymu, tam by se mohli schovat na jednu noc. Nakonec tam zůstali těch nocí pět. Jack umíral, felčara neměli. Jack byl v deliriu a měl to spočítaný. Johnnie pak požádal Homera, aby uděla ten trik s mouchama a jel pro nějakého předraženého doktora Joea Poseru Morana. Byl k ničemu, ale jedno jméno před smrtí vydal Volney Davis. Byl to člen gangu mámy Barkerový, stejně jako Dock Barker a Volneyho holka Zajda. Ta  byla skvělá. Přesunuli se k nimi, do Aurory a Zajda zkusila Jackovi pomoct. Jako jediná se toho odvážila. Vyndala nakonec kulku z plic, z díry, která už začala černat, Jack modrat a dala jim naději, že to Zrzek přežije. Jenže tlačil je čas. Další z gangu mámy Barkerový, Buggs Draggs, přišel s hláškou, že Poseru Morana drapli, takže určitě je práskne. Měli poslední noc. Měli zdrhnout, jenže Johnnie se rozhodl zůstat. A tak zůstali všichni. Tohle uměl jen Johnnie. A došlo znovu na mouchy, Homerovi  tak došlo, že Johnnie přijal to, že to má Jack za sebou. Tehdejší nejlepšího Johnnieho kámoš Harry Pierpont, který neměl Homera moc v lásce a považoval ho za blbce, je teď mrtvej po smaženici na křesle v Ohiu, takže kdo je tu za blbce, mu říkal mucholap. Homer se ten trik naučil v pendletonský káznici, kde se s Johnem a Harrym seznámil. Tehdy musel za trest stát celý den na malé rohožce. A tehdy se naučil lovit ty mouchy. Z nudy. Do lasa. Vyžádal si od Zajdy 6 dvaceticentromových kousků bílé nitě a šel na lov. Nebylo to těžké, chytaly se skoro samy. Pak s nimi odešel zpět k Jackovi a celé té partě přihlížejících a spustil divadlo. Nitě trčely do vzduchu, jako kdyby je vedly neviditelné balonky. V té sešeřelé místnosti na to všichni zírali s otevřenou pusou dokořán, zírali překvapením a chtělo se všem strašně smát. A hlavně Jackovi. Probral se, krev z něj stříkala, ale smál se. Bylo mu jedno, jestli ho to zabije, ale smál se. A všichni byli šťastní. Kouzelnickej trik pak završil dojatek Jack svou proslulou chůzí na rukou a Jack se řehtal a pak se to stalo. Johnniemu vypadly z kapsy drobáky, další sarapatičky a taky pistole. Homer na něj sice zavolal, ale už bylo pozdě. Malá bouchačka v tak malé cimře i tak nadělala dost velkej kravál. Johnnie spadnul na podlahu a snad všichni vykřikli. Naštěstí pohotová Zajda k němu doběhla a konstatovala jen škrábnutí na rtu. Zbloudilá kulka zasáhla jak Johnnieho ret, tak i jednu mouchu. Tak odtud byla ta jizva na rtu. A jak si všichni všímali Johnnieho a jehože zranění, pozapomněli na Jacka. Ten zemřel. Byl šťastaný. A to Johnniemu stačilo. Začali balit a museli mizet. Odvezli jeho tělo do lomu a Johnnie prohlásil, že tohle bylo jeho poslední štěstí.
A měl pravdu. Při dalším lupu měli smůlu a federálové ho odpráskli. Homerovi však na něj zůstala pořád stejná vzpomínka, když se moc smál nějaké hlášce, kterou řekl. To se s ním viděl naposled. A to mu úplně stačilo.

Povídka vyšla poprvé v r. 2001 v magazínu The New Yorker.

Povídka se zakládá na reálných postavách i situacích. Dillingerův gang skutečně existoval, trik Homera Van Metera se skutečně prováděl, pomalá smrt Jacka Hamiltona se taky stala. J. Edgar Hoover byl skutečný federál, byl dokonce prvním ředitelem FBI. King tuhle dobu miloval jako kluk a hodně se o ní načetl. Touhle povídkou snad chtěl dát hold době prohibice, "čistého" zločinu, gentlemanských gangsterů a neuvěřitelných zážitků.

Vzpomínka na staré časy. Trochu smutná povídka o skonu jednoho gangstara, o velkém srdci toho druhého, o síle přátelství a šťastném konci, stačí jen chtít. Nešlo ani tak o smrt Zrzka Hamiltona, ale o tu spřízněnost mezi kolegy z gangu, o charizmatické povaze jejich šéfa Johnnieho, který dokázal v lidech vyvolat nadšení pro cokoliv, i kdyby u toho měli umřít. Je na vás, jestli mu to sežerete a necháte se vtáhnout do děje a sledovat, co se vlastně stane, nebo to prostě přejedete jako vlak nádraží a jen zapískáte na pozdrav. Gansterský jakoby drsný jazyk by mohl pomoct navodit atmosféru, ale kdo téhle době moc neholduje, nebo mu prostě nic neříká, není to povídka pro něj. Ale své kouzlo určitě má.

"Jacku," povídám, "musíš se uklidnit."
"No jo, vždyť jsem v pořádku," usmál se se sípotem. "Pojď s nima sem! Pojď s nima sem, ať na ně vidím!" Ale než stačil říct něco dalšího, přepadnul ho znovu kašel, musel se předklonit k pokrčenejm kolenům, mezi kterejma měl zmuchlanou deku, celou kropenatou od kapiček krve.
Obrátil jsem se na Johnnieho a ten přikývnul. Už nejspíš v mysli překonal tu bariéru. Pokynul mi rukou. Pomalu jsem vykročil, nitě v mojí dlani vypadaly v tom přítmí jen jako rovný bílý linky. A Jack se chechtal tak, že si ani neuvědomoval, že ze sebe právě vykašlává poslední zbytky života.
"Pusť je," povídá mi hlasem nakřáplým, že jsem mu skoro nezuměl. "Vzpomínám si..."
Vyhověl jsem mu. Pustil jsem je. Ještě jednu dvě vteřiny držely nitě dole pohromadě - nejspíš slepený potem z mojí dlaně -, pak se ale rozdělily a zůstaly viset ve vzduchu. Najednou se mi před očima vybavil Jack, jak stál na ulici po vyloupení banky v Mason City. Pálil ze samopalu a kryl mě s Johnniem a Lesterem, zatímco jsme hnali rukojmí k únikovýmu autu. Všude kolem něj svištěly kulku, ale i přesto, ře se mu jedna vážně zakousla do masa, vypadal, že bude žít navždycky. Teď tu ležel s pokrčenýma kolenama pod dekou nasáklou krví.
"Ty vole, koukněte na ně," povídá, když bílý nitky začaly každá zvlášť stoupat.
"A to není všechno," ozval se Johnnie. "Mrkej na tohle." Pak udělal jeden krok ke kuchyňskejm dveřím, otočil se a uklonil. Usmíval se, ale byl to ten nejsmutnější úsměv, jakej za celej svůj život viděl.