ze sbírky Všechno je definitivní

!! OBSAHUJE SPOILER !!

Rolandova krátká pouť do městečka, kde jsou jen zelená monstra a divné sestřičky, které mají rády krev. A Roland je spoután ve zvláštním postroji v bílém chrámu...

Jedna z epizod Rolandova života, která sice zmiňuje určité střípky z Temné věže, ale není třeba číst sedmidílnou sérii a být tak ochuzen při čtení této povídky. Je to spíše takový bonus.

Roland se svým polomrtvým koněm došel vyprahlou pouští k opuštěnému městečku. V místní šerifovo kanceláři našel pouze mrtvého muže a deník, který cosi zmiňoval o popravě někoho a příchodu zelených lidí. A jméno městečka: Elurie. Tak aspoň něco. Roland vyšel ven, aby se podíval blíže, a zahlédl v městském vodovodu tělo jakéhosi muže, mrtvého, jehož čouhající nohu okusoval zraněný, hladový pes se zvláštní náprsenkou ve tvaru černého kříže na bílém poli. Nechtěl ho zabít, tak ho jen zahnal výstřelem. Prohlížel si tělo mladého chlapce s bílými vlasy, dle jeho zlatého přívěsku to byl James, milován rodinou, milován Bohem. Vzal si jej k sobě. Jeho kůň se skácel k zemi mrtev akorát ve chvíli, kdy se hlavní prašnou cestou blížila skupinka osmi divných bytostí. Zelených lidí. Měli zbraně, i když jen palice či klacky. Ale byli odhodlaní. Ani je nechtěl Roland zastřelit, ale měl to udělat. Padl do léčky a tlupa dalších poschovávaných zrůd se zelenou kůží ho málem umlátila k smrti. Když se probral, nevěřil svým očím a vůbec smyslům. Myslel si, že je v nebi. Pobýval v jakémsi chrámu, bílém stanu s neuvěřitelnou výškou, prosvíceným bílým světlem. Visel ve vzduchu. Nemohl se moc hýbat. V uších mu zněl zpět brouků a cinkot zvonků. Nevěděl, co to znamená, probíral se z mrákot střídavě. Krátce cítil, že ho jakési konejšivé prsty uklidňovaly, jako kdyby mluvily. Ten hlas byl čistý a příjemný. Když se probral více, prohlížel si místo i pod sebou. Uviděl několik desítek bílých lůžek, jen na jednom z nich ležel člověk. To byl ten chlapec, žil, dýchal, ale asi spal. To není možné, Roland viděl, jak byl nafouklý, byl mrtvý určitě několik dní. A před sebou viděl dalšího viselce, mohl si tak snadno představit, v čem je on. Starý muž s dlouhým vousem byl zamotaný do bílých popruhů jako moucha do pavoučího kokonu. Čouhaly z něj jen nohy, ruce a jeho pohlaví bylo komicky vytrčeno ven, jako by mělo být připravené. A cosi černého se mu táhlo přes obličej. Roland cítil, že to ví, ale nebyl připraven to přijmout. Začínal chápat brouky, začínal si uvědomovat svoji bolest a taky kdo, nebo co, ji léčí. Bylo mu strašně. Ten konejšivý hlas zase přišel. Sestřička Jenna. Dívka s neposednými černými vlasy schovanými pod čepec s kouřově tmavými zvonky. To ona ho předtím konejšila. A jí Roland věřil, ač nevěděl proč. Vzpomínal na Susan Delgadovou. Poprvé myslel na bytost před sebou jako na ženu. Když odešla, přišly jiné sestřičky. Ty už nebyly tak hezké, ani tak důvěryhodné. Před nimi si Roland dával pozor, jeho smysl okamžitě zbystřily. Byly divné, obličeje se jim měnily od starých po mladé, měly moc ostré a velké zuby. A jejich zvonky byly jen stříbrné. Světlé. Byly čtyři. Mary byla nějaká hlavní, nejstarší a nejhroznější. A nejchytřejší. Pak Michelle, Guiele, Tamra a ještě jedna. Všechny stejné a všechny nějak hladové. Posmívali se mu a dávali mu polévku. Roland měl šílený hlad, ale když jedl, pochopil, že je jídlo otrávené. Měl spát tvrdě a nic necítit. Jenže ony neznaly pistolníka. Nevěděly tak přesně, koho mají před sebou. Byl v jejich moc, věděl, že musí utéct, jinak zemře. A asi ne hezky. Tu noc se přesvědčil, že si na něj dělají laskominy. Obtěžovaly ho, laskaly a myslely, že spí. Jeden jeho orgán však probudit dokázaly, k Rolandově nelibosti. Další noc věděl, že dokáže udržet vědomí na nějaký čas, aby viděl, co se stane. Brouků už se nebál, Jenna mu ukázala, co dělají. Zvládl to. Další noc však byť jako v mlhách, ale pořád dost jasně, viděl, jak čtyři sestřičky starce vysály. Bylo to strašné. Roland byl však natolik zraněný, že netušil, jak se dostane z popruhů, aby se přitom nezabil sám. Mladý chlapec na lůžku pod ním už se probral, vypadal jako zcela zdravý kluk. James. Věděl, že zde umře. Věděl, že zde mu bylo dáno, aby mu pak bylo odebráno. Jestli se s tím smířil, těžko říct. Zatím ho chránil zlatý přívěšek na krku, stejně jako Rolanda. Ty sestřičky se toho bály a nedokázaly se zlata dotknout. Jenže sestřičky byly chytré a uměly si poradit. Roland spoléhal na Jennu, která sice dostala zákaz sem přijít, právě kvůli němu, on však věděl, že Jenna mu pomůže. Jen nevěděl jak. Nechtěl tady umřít, a ne takhle. Pak už to šlo celkem rychle. Brzy nad ránem našel pod polštářem vzkaz a kvítky. Suché kvítky, které měl co hodinu žvýkat, aby se mu navrátila síla. Byly strašně silné, Roland si musel dávat pozor. I když je otrávená polévka vždy oslabila, bylo to stále méně. Rolanda čekaly poslední dvě noci. Noc, kdy sestřičky přivedly zelenému muže, Ralfa, muže, který dal Rolandovi opravdu šílenou ránu do nohy palicí s rezavými hřeby, a kterému říkal Tvrďák. Byl opilý, ale uměl sundat zlatý řetízek. Jeho to nepálilo. Za alkohol a tabák. Jedna ze sestřiček měla ale Rolandovy pistole, a to neměla dělat. Jako všechno na světě by Roland přehlédl, tohle ne. Dědictví jeho otců a dědů bylo nedotknutelné. Rostliny mu dodávaly sílu, jakou potřeboval. Když ten muž nakonec řetízek strhl Jamesovi z krku, odhodil ho pryč a rozerval chlapci hrdlo. Poslední Jamesův výkřik slyšel Roland ještě dlouho. Pak ale Tvrďák utekl, nečekal na odměnu. Ani on sestřičkám nevěřil. A Roland poslouchal, jak ty vampýrky sají a hltají Jamesovu krev. Roland posiloval mysl, a čekal. Čekal na poslední noc. Žvýkal květiny i v noci, poctivě každou hodinu. Jenže ho přitom nachytala sestřička Guielle, která byla schovaná pod postelí. Tušily, že s ním něco není tak, jak by mělo být. Než však stačil ztropit poplach, objevila se Jenna. V civilním oblečení, jen s čepcem se zvonky. A Cinkala. Guelle to nečekala, nevěřila tomu, i Roland trochu zíral. Všude se objevily zástupy brouků a Guelle nestačila daleko utéct. Roland už to nechtěl vědět. Sice se pokusil dostat v zápasu se zlou sestřičkou dolů, ale jedna noha mu zůstala zamotaná. Nakonec mu Jenna pomohla a utíkali spolu ven. Tam teprve viděl, v jakém byl klamu. Z venku to byl jen starý potrhaný poměrně malý stan první pomoci s vybledlým červeným křížem. Jenna mu přinesla jeho pistole a taky řetízek Jamese. Slíbil mu, že je donese jeho rodině. Jenna ho vzala i přesto, že se o něj spálila. Ale byla mocnější, než ostatní sestřičky. To ona uměla brouky ovládat, proto byly její zvonky jinak zbarvené než ty ostatní. Utíkali spolu do menšího kopce k malé jeskyni, kde byly ukryté ostatní Rolandovy věci. Ve tmě je však přepadla tam schovaná sestřička Mary, i když Roland to tak trochu očekával. Jenna zkoušela zavolat brouky, ale byly příliš daleko a Mary to tušila. Roland věděl, že nemá cenu ji zastřelit, mrtvého nezabiješ pistolí. Začal ji škrtit a pod rukama se mu kroutilo cosi ohavného, slizkého, divného. Rozpadala se a zároveň znovu skládala. Neměl šanci. Když proti němu vypálila jakousi telepatickou silou, Roland odletěl. Měl to spočítané, ale opět zasáhlo ka. Z vršku jeskyně náhle skočil pes s křížem na náprsence a sestřičku Mary rozsápal. Jenna se trochu divila, jak je to možné, ale Roland už chápal nápis na řetízku a taky jeho moc. Ne tak to zlato, jako ten Bůh. Právě božská relikvie pomáhala sestřičky držet v uctivé vzdálenosti. Pes měl znamení Boha. Mary se rozpadla na prach.

Roland a Jenna spolu ulehli do šalvěje a povídali si. Chtěl, aby s ním Jenna šla klidně dál, jak bude moct, ale ona věděla, že její osud je někde jinak a jinak. Neřekla mu sice, co se stane, ale Roland nemusel vše slyšet naplno. Smutek ho opět provázel do spánku po sladkém polibku, prvním, jaký kdy Jenna ucítila. Když se ráno probudil, na zemi bylo pouze Jennino oblečení, tak, jako kdyby se z něj odpařila. Prázdné. Až po chvíli si Roland všiml tisíců brouků, kteří hýbou oblečením a radši poodstoupil. Vybrala si svůj odchod z tohoto světa, protože věděla, že už není cesty zpět. Roland chtěl plakat strašným smutkem. Nakonec pozvedl zcela suché oči k rannímu slunci, vzal si svůj batoh a pistole a kráčel s dvěma řetízky dál pahorkatinou pryč od Elurie. Docela sám.

Povídka vznikla na základě žádosti od Kingova zahraničního agenta R.Vicinanzy, že R.Silverberg dává dohromady antologii povídek většího rozsahu na téma legendy. Autoři měli napsat povídku s použitím velmi známé postavy z jejich díla, která by však mohla vystupovat zcela samostatně. U Kinga to byl jednoznačně Roland z Gileadu. Jenže nic ho nenapadlo. Jedno ráno se probudil s myšlenkou na Talisman a vzpomínal na Jacka, kdy poprvé zahlédl královnu Teritorií v jejím stanu. King si ten stan představil trochu blíž, potrhaný, plný duchů, šepotajících žen u umírajícího člověka. Upírů, stvůr z jiného světa. Pak už mohl dokončit příběh, který k němu přišel takhle po ránu.

Povídka, která vyšla následně ve sbírce Všechno je definitivní, ve své úvodní předmluvě slibuje, že se čtenáři už brzy dočkají pátého dílu Temné věže, tak navnadila čtenáře, že se mají zase na co těšit.

Tuhle nejdelší povídku z celé sbírky ocení především znalci Temné věže a Rolanda pistolníka. Jeden z mikropříběhů, které ho na cestě za Věží potkaly, kde mu zase šlo o život a odkud se zase dostal a kde zase ztratil někoho milovaného. I když možná věděl, že o někoho přijde, přesto šel dál. Kdo nezná Rolanda, nepochopí. A i když je tento maličký příběh, stejně jako v duchu Temné věže rozdělený do několik kapitol, zcela samostatný, nenavazuje na žádné dobrodružství, a ani na něj žádné nenavazuje. Těm, co znají Temnou věž, to nevadí. Kdo ji však neznají, můžou mít pocit, že jim chybí začátek a taky konec. Taky jim ta povídka nemusí vlastně říct vůbec nic. Tak se do ní pusťte a uvidíte sami.

To, co vzápětí, ho skoro přinutilo zakřičet; musel si skousnout rty. Znovu se zdálo, že se nohy muže v bezvědomí, aniž jimi hýbe... protože se pohybovalo cosi na nich. Pod okrajem košile vykukovala mužova chlupatá lýtka, kotníky a chodidla. A po nich se přelévala černá vlna brouků. Pronikavě zpívali jako armádní pluk, který si zpívá do pochodu.
Roland si vzpomněl na tu černou jizvu na mužově tváři a nosu - na jizvu která zmizela. takže to byli oni. A na něm byli také. Proto se mohl třást, aniž se pohnul. Měl je po celých zádech. Krmili se na něm.
Ne, zadržet výkřik nebylo tak snadné, jak čekal.
Brouci běželi ke špičkám prstů u nohou zavěšeného muže, potom z nich jako jednolitý proud seskakovali, jako z břehu do rybníka. Rychle a snadno se řadili na zářivě bílém prostěradle pod mužem a dávali se na pochod dolů na podlahu v batalionu širokém asi na stopu. Roland na ně pořádně neviděl, byli moc daleko a světlo bylo kalné, ale měl dojem, že jsou asi tak dvakrát větší než mravenci a o něco menší než tlusté včely, které se kdysi u nich doma hemžily na květinových záhonech.
Brouci za pochodu zpívali.
Vousatec nezpíval. Když záplavy brouků, které předtím pokrývaly jeho pokroucené nohy, začaly řídnout, muž se otřásl a zasténal. Mladá žena mu položila ruku na čelo a tišila ho, takže Roland trochu žárlil, přestože mu bylo z té podívané nevolno.