ze sbírky Za soumraku

!! OBSAHUJE SPOILER !!

Ann se vzpamatovává ze smrti manžela při nárazu letadla. V domě plném chápajících příbuzných zrovna vychází ze sprchy, když zaslechne telefon. Na druhém konci se ozve slábnoucí hlas jejího milovaného Jimmyho, který ví, že nežije, ale dostal tu neopakovatelnou šanci jí zavolat.

Anne právě vyšla ze sprchy v domě plném lidí. Přišli kvůli ní. Potřebovala si odpočinout. Náhle zazvonil telefon a Anne to vzala. Ve sluchátku se ozval slabý hlas Jamese, jejího milovaného manžela Jimmyho. Byl v letadle. Byl mrtvý. Nevěděl, kde je, ani kam letí, ale jen on mohl telefonovat. Anne věděla, že je James mrtvý, byly to už dva dny. I on to věděl. Popisoval jí, jak to tam vypadá a do jeho slábnoucího hlasu stále pípala slábnoucí baterka mobilu. A tak James povídal, dokud mohl. O velké hale jako na nádraží, o prázdnotě, o žízni, o spoustě dveří, o těch pár lidech, které poznával. Pověděl jí o klukovi ze sousedství, McCormackovi, který čistil kdysi dávno okapy u nich doma, ve starém bydlišti, o průšvihu v pekárně, kam ráda chodila každou neděli pro pečivo. Kdysi. Sotva se stačili rozloučit, když mobil pípnul naposledy. Píp.
Příbuzní, kteří přijeli Anne podpořit, už se o ní strachovali. Anne se zapojí do kolektivu a život jde dál. Za nějaký čas si přečetla v novinách článek o úmrtí chlapce, jež čistil okapy v jejich starém bydlišti. Spadl a zabil se. O něco později se doslechla o výbuchu v pekárně, kam si dřív, před telefonátem, chodila pro pečivo.
Pět let po té se Anne znovu vdala, za Craiga. Občas s ním létala do New Yorku, kde žila ještě velká část její rodiny. A stále se dívala na záznamník, jestli tam nemá vzkaz. Třeba se Jamesovi podařilo nějak dobít ten telefon. A jednou, jednou tam svítí to světélko. Blikající červené světýlko. Okamžitě ho zmáčkne a když neuslyší vzkaz, napjatě čeká. Je napnutá k prasknutí a tolik čeká na jeho hlas. Ozve se. Hlas nabídky Předplatného na New York Times, jaká se už nikdy nebude opakovat.

 Povídka vyšla poprvé r. 2008 v magazínu The Magazine of Fantasy & Science Fiction. Dále pak r. 2009 v antologii The Best Science Fiction and Fantasy of the Year  (Jonathan Strahan) a v r. 2010 v další antologii The Very Best of Best New Horror (Stephen Jones).

King napsal povídku jedné noci v hotelovém pokoji, když si udělal výlet do Austrálie. V letadle nespal, pak spal v hotelu a když se probral, byl přiravený jednat. Jenže byly dvě hodiny ráno a k aci jaksi nebyl čas. A King se děsně nudil. Nemohl spát, vše už měl přečteno a tak si vzal tužku a papír a povídka byla na světě.

Povídka mě příliš nenadchla. Je na ní vidět, že je napsaná za bezesné noci z nudy. Spíše na mě působil ten smutek provázející telefonní hovor a pro nás, kteří nelítáme tak často, možná ani prostředí zápletky nemá šanci oslovit každého čtenáře.

"Vypadá to tu jako na nádraží Grand Central," řekne. "Jenom je to větší. A je tu víc prázdno. Jako by to nebylo skutečné Grand Central, ale jenom... hm... filmová kulisa. Rozumíš, jak to myslím?"
"Já... snad ano..."
"Určitě tu nejezdí žádné vlaky... a žádné neslyšíme ani v dálce.. ale je tady spousta dveří, co vedou všude možně. Aha, a jsou tu jedny pojízdné schody, ale jsou rozbité. Na všem leží vrstva prachu a některé stupně v tom eskalátoru jsou polámané."  Odmlčí se, a když promluví znovu, mluví tišeji, jako by se bál, že ho někdo uslyší. "Lidé odcházejí. Někteří vystupují po tom eskalátoru - viděl jsem je - ale většinou to berou dveřmi. Asi budu muset taky odejít. Především tu není co jíst. Je tu sice automat na cukrovinky, ale ten je taky rozbitý."
"Ty... miláčku, ty máš hlad?"
"Trochu. Hlavně bych se napil vody. Pro vychlazenou láhev Dasani bych zabíjel."
Annie provinile pohlédne na své nohy stále pkryté kapkami vody. Představí si, jak ty kapky James olizuje, a hrozí se, protože ji to sexuálně vzruší.
"Jinak jsem v pohodě," dodá spěšně. "Aspoň zatím. Ale nemá smysl tu zůstávat. Jenomže..."
"Co? Copak, Jimmy?"
"Nevím, které dveře si mám vybrat."
Další pípnutí.