ze sbírky Mlha

!! OBSAHUJE SPOILER !!

Povídka, která nejdříve vyšla pod názvem Vor, vypráví o skupince 4 studentů vysoké školy, kteří se během podzimního podvečera trochu posilněni alkoholem vydají na staré jezero Cascade Lake, kde je ještě stále na hladině dřevěný vor, poslední. Správci ho vyndavají až při zamrznutí. Nejdříve Deke, hvězda školního fotbalového týmu, pak student lékařské fakulty a Dekův spolubydlící, Randy, a za nimi Dekeova dívka (jedna z dalších) Rachel a nakonec Randyho dívka (fakt?) LaVerne přeplavou asi padesát metrů studené vody k prámu. Randy si však všimne divné skvrny na hladině, která zpočátku vypadá jako ropná a popohání holky, aby sebou mrskly. Randy pochybuje, skvrna se chová divně... v hádce si nevšimnou, že Rachel, jejíž vztah s Dekem právě skončil, jak si Randy všiml (a který byl rád, ač by to nahlas nikdy nepřiznal), se dívá na skvrnu, je jí fascinována, sklání se až příliš blízko, až příliš zamilovaně do ní hledí... a pak do ní spadne... a ostatní tři se nestačí divit. Skvrna ožije a dívku doslova sežere zaživa. Jako kyselina. Rachel strašně ječí bolestí, zdá se to být nekonečné, ostatní na ní jen bezmocně zírají. Jsou v šoku. Stojí na prámu, klepou se zimou i strachy a nevědí, co mají dělat. Trochu hysterický Deke (ač to u něj nebývá zvykem) snad dostává i strach a navrhuje, že by na břeh doplaval, že to stihne. Jenže na břeh je daleko, skvrna se navíc rozrostla s každým soustem z Rachel a byla velmi rychlá. Brzy přišel na řadu druhý z nich, Deke (ač by to nečekal). Skvrna byla nejen rychlá, ale i chytrá. Učila se. Pronikla pod trám a škvírou mezi prkny zachytila jeho nohu. A žrala... a žrala. Deke neměl šanci na přežití. Jen zoufale křičel, ječel, vyl bolestí. Bylo marné mu pomoci, i když se Randy fakt snažil. LaVerne, která přestala být pro změnu Randyho dívkou, když si všiml, že stále pokukuje po Dekem, mu náhle přišla na obtíž. Deke už tu nebyl, a ona byla hysterická, zoufalá a k ničemu. No, možná jako návnada by byla dobrá. Že měl využít šance a doplavat na břeh, když ta věc žrala Dekea, si uvědomil pozdě. Ale kdyby tam teď shodil LaVerne... Nedokázal to. Nemohl. LaVerne mu omdlí v náručí, upadne do bezvědomí a Randy ji stále drží. Nepustí. Zůstanou stát na prknech a dávají si pozor v narůstající zimě a tmě, aby nešlápli vedle. Jenže zima, tma a únava udělají své. Střídají se v sezení a odpočinku a hlídání... zima je přitáhne k sobě... a strach a nervozita a jen kousky prádla na holém těle ještě víc. Jenže při milování spadnou dívce vlasy mezi trámy (kdy by to čekal?) a než stačí zareagovat, skvrna se obrovskou rychlostí přesune pod prám a přelije se LaVerne přes obličej a taky jí sežere. Randy zůstane v naprosté hrůze na prámu sám. Ví, že nemá šanci. Noc pokračuje, měsíc svítí a ráno se blíží jen velmi pomalu. A skvrna je zase chytřejší, nepustí Randyho už ani sednout. Randy ví, že nikdo nepřijde. V okolí jsou stovky chat, ale jen na léto, a je říjen. Nikdo nepřijede hlídat, když přejeli tolik zákazů v jízdě. Randy ví, že je mu zima. Nemá šanci doplavat na břeh k autu, které tak lákavě svítí do dálky, neumí plavat tak rychle jak ta skvrna. Randy ví, že skvrna ho láká... je tak krásně duhová a volá na něj. Přemýšlí, že ty barvy tam jsou schválně. Vzpomněl si, jak skvrna sladce vrněla a rezonovala, když se s LaVerne milovali na prámu, i když byla opodál. Možná ty barvy jsou tam úmyslně. Možná by mohl skočit do její náruče a třeba to nebude bolet, když bude věřit těm barvám, neuhýbat pohledem, milovat...

Povídka byla Kingem napsána již roku 1968, kdy ji pojmenoval jako „Vorˆ”. Někdy v tom roce nebo o něco později ji prodal magazínu Adam, který však platil až při vytištění povídky, ne při nákupu. Měl slíbenou provizi ve výši 250$. Tak čekal. O pár měsíců později je takhle jednou domů svým starým autem, poněkud posilněn a nabral pár dopravních kuželů na přechodu, který se nějaký čas před tím natíral. Kužely mu rozbily výfuk a velmi naštvaný přiopitý mladík s literárními ambicemi a vyprázdněnou kapsou se rozhodl, že sesbírá všechny kužely a doveze na policejní stanici a cosi jim tam vysvětlí. Než dojel do Orona, sebral ho strážmistr i s kužely a u soudu mu vyměřili pokutu 250$ za krádež obecního majetku, a pokud nezaplatí, měsíc v base natvrdo. Strašné. King samozřejmě žádné peníze neměl a mamince se špatně vysvětluje, nač je potřebuje.
Za tři dny zasáhla vyšší moc a přišel mu šek na 250$. Okamžitě zaplatil pokutu a letěl na stánky s časopisy a hledal v nich tu svou povídku. Mezi oplzlými dědky listoval vším tím materiálem pro pány, ale povídku prostě nenašel. Paradoxně zároveň díky návštěvě u soudu přišel o práci u benzinky, protože ho u něj viděl příbuzný majitelky čerpačky, který to na něj naprášil.

Pro čtenáře tak zůstane "prvním" vydáním publikování v magazínu Gallery v listopadu 1982.

Po 11 letech si na povídku vzpomněl znovu při natáčení jednoho seriálu podle jeho námětů a tak ji napsal ještě jednou, tentokrát pod jménem "Prám". Musel ji dát celou z hlavy, protože ztratil i původní rukopis. A tak prosí všechny čtenáře, že kdyby někdo našel výtisk té původní povídky, aby mu ji poslal, třeba fotokopii. Někde se přece objevit musela a i když to nebyl výstavní titul, šek obdržel. Tak pište.

 I tato povídka vyšla u nás nejdříve ve sbírce Hodina děsu (1992).

Tato povídka byla r. 1983  nominována na cenu Locus Awards v kat. Novelette (14.místo).

Povídka byla zfilmována v rámci projektu Creepshow 2 - Plíživý děs  jako The Raft  r. 1987.

Asi druhá nejlepší povídka po Mlze  v této sbírce. Relativně krátká, co víc taky psát o velmi krátkém konci čtyř studentů. King položil několik otázek, nedal žádnou odpověď. Skvrna byla, byla jiná a čtyři zařvali. No především ti tři, jejichž charakter výborně rozkreslil v pár větách, abyste si stihli udělat obrázek o běžných studentech americké vysoké, víc k tomu nebylo potřeba. Ten čtvrtý už nebyl slyšet, protože závěr povídky je otevřený a je na čtenáři, jak si ho vyloží. Když jsem četla v nějaké diskuzi otázku: A co se stalo s Randym? Chtěla jsem napsat odpověď: Přečti si to znovu. Filmová adaptace to sice zobrazila natvrdo, ale nemyslím, že takhle to je v povídce myšleno. I když, je to na každém z vás.

Povídka rychlá, dravá, místy brutální, místy nečekaně vtipná (jasně, trochu morbidně, ale pořád vtipně) a tradiční Kingův temný závěr, ať už je jakýkoliv. Plavte si pro výtisk.

Rychle se odtáhl a pokusil se ji zvednout, ale ta věc jela po hladině jako blesk a zamotala se jí do vlasů jako husté černé lepidlo, a když ji zvedla, tak už křičela, a byla najednou hrozně těžká; z vody se zvedala příšerná kroutící se membrána, která hrála jasnými atomovými barvami - šarlatovou rumělkou, planoucím smaragdem, temným okrem. V jedné vlně se přelila LaVerne přes obličej a vygumovala ho. Chodidla kopala a bubnovala do prken. V místě, kde mívala tvář, se svíjela ta věc. Po krku jí stékaly pramínky krve. Randy s křikem, který sám nevnímal, přiskočil, opřel jí plosku chodidla o bok a kopl. Převalila se přes okraj, nohy v měsíčním svitu bílé jako alabastr. Několik nekonečných vteřin voda vedle prámu vřela a šplíchala, jako by se tam chytil největší okoun světa a ze všech sil bojoval o život. Randy křičel. Křičel. A pak, pro změnu, křičel dál.