ze sbírky Mlha

!! OBSAHUJE SPOILER !!

Federální kosmická loď ztroskotala na neznámé, dosud neobjevené planetě, kterou tvořil jen písek. Vypadala jako jedna gigantická nekonečná pláž. Divné bylo, kde je tedy moře. Dva astronauti, Shapiro a Rand nehodu přežili, jejich kolega Grimes to štěstí neměl. A ani jejich loď nevypadala, že ještě někdy vzlétne. Oba dva vylezli ven a obhlíželi planetu. Asi v ten moment se ale ti dva i rozdělili. Shapiro zatím zůstal při smyslech a snažil se najít vodu, najít maják, nějak přežít. Rand zůstal na jedné duně, stále na stejném místě. Seděl, naslouchal písku, svlékl si skafandr a seděl dál. Vysychal, nechtěl napít, byl naladěný na tu živou planetu. Planeta byla pláží, pláž byla planetou. Žila. Shapiro měl čím dál tím větší strach, pohubl a měl žízeň. Rand jen vysychal. Tři dny. Když už se zdálo, že i Shapiro podlehne hudbě písku, přistála s žuchnutím stará obchodní loď. A v ní kapitán s posádkou, který nebyl nadšený z toho, že vidí zrovna federály. Z toho žádná odměna nekoukala.

Kapitán vyslechnul Shapira, když dostal hlášení od technika, že planeta se celá hýbe, že na ní není jediný pevný povrch, takže jediné možné řešení je okamžitě odtud vypadnout. Jenže kapitán byl lačný kořisti a stále chtěl na tom přistání aspoň trochu vydělat. Nechtěl jen tak odletět, ať si technik říká, co chce. Hledal kontraband a Shapirovi docházela trpělivost. Situace se začíná zhoršovat, když si všimnou, že nerozbitný android se přece jen rozbije, zapískuje se. Naladil se na Beach Boys. To se přestávalo líbit i kapitánovi, Loď se navíc stále více nakláněla a hrozil její pád. Rand byl stále na stejném místě, nešlo s ním hnout. Měl obrovskou sílu, protože se zbláznil. Kapitán však bez něj odletět nechtěl, přece jen by Federace za něj mohla něco dát. Marně se Shapiro snažil ho varovat. Výstřel technika byl pak už jen tragikomickým úletem, když místo kulky vyletěla směšná šipka a písečná ruka ji strhla k zemi. Rand šílel radostí a vítězstvím. Nakonec se i kapitán začal bát a zavelel k odletu. Jenže bylo pozdě. Planeta žila. Písek žil a Rand se radoval. Písečná ruka zamezila přístup do lodi, kapitán na vozíku se nemohl hnout. Naštěstí měl chytré androidy, kteří ho vynesli do lodi na poslední chvíli. Písek útočil. Loď hlasitě zavřela dveře a s námahou vzletěla. Písečné ruce ji jakoby chtěly zadržet, ale loď tentokrát měla větší sílu. Shapiro se choulil u lůžka a čekal.

Rand začal skřehotavě zpívat a cpát si písek do pusy. Jednu hrst za druhou, až byl plný. Písek si ho vzal.

Povídka byla r. 2015 zfilmována jako Beachworld  v délce 18min., v režii Chada Bollinga.
V polské produkci pak vznikl r. 2016 krátký animovaný snímek v režii Christiana Skibinskeho.

King se pokusil nastínit dusivou atmosféru písečné oživlé planety, která vás zasype, než stačíte říct písek. Nevím, jestli se mu to tak úplně zdařilo. Nápad dobrý, závěr více méně dusivě kingovský, ale něco tomu chybí. Asi ten strach. Nějak jsem se zapomněla bát. Např. při filmu Gravitace, kdy jedna z hlavních postav se utrhla a "vletěla" do vesmíru, jsem fakt strach měla. Stačilo jen pár minut ji sledovat, jak letí a bylo to. V této povídce se mi ten strach nepodařilo nasypat si do hlavy. Takže spíše slabší výkon.

"Tebe pláž taky dostane," odpověděl Rand. Hlas měl prázdný a chraplavý, jako vítr v puklé dýni - dýni, která po poslední říjnové sklizni zůstala ležet na poli. "Poslouchej, Bille. Nalaď se na tu vlnu".

Rand naklonil hlavu. V pootevřených ústech mu byl vidět jazyk. Byl svraštělý jako suchá mořská houba. Shapiro něco zaslechl. Zaslechl duny. Zpívaly písničky o nedělním odpoledni na pláži - o bezesném šlofíku na písku. Dlouhém šlofíku. Nekonečný klid. Křik racků. Pohybující se, nemyslící zrnka. Kráčející duny. Slyšel je... a táhly ho k sobě. Duny ho táhly k sobě. "Slyšíš to," pronesl Rand. Shapiro si strčil dva prsty do nosních dírek a zaryl je tak hluboko, až se mu spustila krev. Pak mohl zavřít oči; pomalu a neohrabaně sbíral myšlenky. Srdce mu tlouklo jako o závod. Byl jsem skoro jako Rand!  Kristepane! ... skoro mě to dostalo!