ze sbírky Všechno je definitivní

!! OBSAHUJE SPOILER !!

90 letý Gary vypráví svou nejstrašidelnější a nejstrašnější vzpomínku z léta 1914, kdy mu bylo 9 let. Byl to rok po smrti jeho staršího bratra Dana, který zemřel na poštípání od vos, na alergickou reakci.
Městečko Motton ležící u Castleského potoka bylo nedaleko, odtud putoval na Mainskou univerzitu v Oronu. Teď je zpět na farmě svých rodičů pár kilometrů od městečka a vzpomíná na sobotu, kdy chodil na ryby spolu se jejich psem jménem Černoch Bill. Tentokrát ho ale nechal na farmě, protože s ním prostě nechtěl jít. Gary se divil, Černoch Bill ho doprovázel všude, ale teď ne. Gary šel tedy sám, vzal si svůj prut, tatínkovi slíbil, že půjde jen na hranici soutoku kousek od lávky. Tehdy bylo hrozné horko, takže Gary na břehu potoka na chvíli usnul. Když se probral, spatřil kousek nad sebou sedět divného pána v černému obleku, lakýrkách. Čišela z něj hrůza. Posmíval se mu. Připomněl mu smrt Dana, a dokonce mu tvrdil, že teď takhle zemřela jeho maminka. Když Garymu přistála na nose včela, strachy se počůral. Pán v černém obleku získával navrh, vysmíval se Garmu a sliboval mu, že ho sežere. Gary myslel na své dvě ryby, které se mu podařilo dosud ulovit, protože jednu z nich si právě muž vzal a začal ji jíst. Bohužel si vzal kapku větší sousto a rybou se začal dávit, tekly mu krvavé slzy ze žlutých očí. Gary toho využil a dal se na útěk. Muž ho honil, ale Gary utekl. Šílený strachy a hrůzou vyběhl od potoka a naštěstí vběhl do náruče svého otce, který mu šel naproti. Gary mu vše řekl a tak se na místo vrátili. Nikdo tam nebyl, jen místo na trávě, kde ten muž seděl, bylo spálené. Ani Garymu tátovi však na tom místě nebylo dobře a tak raději odešli. Tehdy Gary smrti unikl.
Nyní je starý a ví, že už neuteče. Co když má ďábel pořád hlad?

King se nechal inspirovat povídkou Nathaniela Hawthornea - Mladý hospodář Brown a zároveň vyprávěním svého přítele, jehož děda věřil, že potkal v lese ďábla a mluvil s ním. Strašně se bál a tak s ním mluvil tak, aby si nevšiml, že ví, že je ďábel. King byl překvapený, že jeho povídka měla takový úspěch.

Povídka vyšla poprvé v deníku The New Yorker r. 1994, poté ve sbírce Year's Best Horror Stories r. 1995 a dále také ve sbírce Six Stories (Šest příběhů) r.1997.

Povídka získala r. 1995 cenu World Fantasy Awards v kat. Short Ficton a o rok později cenu O. Henry Awards v kat. Best American Short Story.

Nostalgická povídka o starých vzpomínkách je dobrá na osamělý sobotní večer v ušáku pod lampou. Není proč se bát, není to ani účelem, spíše se zamyslet nad svým životem, když už vám ho moc nezbývá...I když být mi devět a potkat toho ďábla u potoka...asi bych si taky smočila kalhoty...

Poznal jsem kozu od vozu, jak by řekl můj otec. Ten pán, který onoho sobotního odpoledne uprostřed léta vyšel z lesa, byl Ďábel a v prázdných očních důlcích mu planul mozek.
"Ale copak, že bych tu něco cítil?" zeptal se, jako by mě neslyšel... přestože jsem si byl jistý, že slyšel. "Že bych tu cítil něco... mokrého?"
Naklonil se ke mně a vysstrčkl nos jako člověk, který si chce čichnout  ke květině. A já si všiml příšerné věci; jak se stín jeho hlavy pohyboval po břehu, tráva pod ním žloutla a odumírala. Sklonil hlavu k mým kalhotým a začichal. Pak přimhouřil své žhnoucí oči, jako by vdechl nějakou vznešenou vůni a chtěl se soustředit jen a jen na ni.
"Ó, to je ale nechutné!" zvolal. "Jak nádherně nechutné!" A pak zazpíval: "Safír! Opál! Topas! Beryl! Gary si do kalhot nalil!" Potom se na tom nevelkém rovném plácku svalil na záda a nevázaně se rozchechtal. Byl to smích šílence.
Napadlo mě dát se na útěk, jenže nohy jako bych vůbec neměl spojené s mozkem. Ale nebrečel jsem; načural jsem si do kalhot jako mimino, ale nebrečel jsem. Na to jsem měl příliš velký strach. Najednou jsem věděl, že zemřu, a nejspíš hodně bolestivě, jenže nejhorší na tom bylo, že ani tohle možná nebude to nejhorší.
To nejhorší možná přijde teprve potom. Po smrti.