ze sbírky Za soumraku

!! OBSAHUJE SPOILER !!

Povídka psaná formou deníkových zápisů dvou psychiatrů. Začíná dopisem Sheily Bonsaintové LeClarieové svému dávnému příteli, své dávné dětské lásce Charliemu Keenovi, který byl nejlepší přítel jejího staršího bratra Johnnyho Bonsainta. I on byl psychiatr. Byl. Spáchal sebevraždu. Skočil z mostu poblíž jejich rodiště, poblíž místa, kde strávili dětství. Sheila však tenhle jeho akt nechápala, nevěřila mu. Johnny by nikdy tohle neudělal, i když poslední dobou byl fakt divný. Při vyklízení jeho věcí našla mezi složkami pacientů jednu velmi divnou. Vlastně to ani tak nebyla složka, ale jakési zápisky. Pacient nazvaný N. Sheila poslala Charliemu celý dokument, aby si ho přečetl a dal jí vědět, co si o tom myslí. Sice na tom bylo napsáno, že se to má spálit, ale zvědavost byla silnější a Sheila si to přečetla.
Příběh pacienta N. začal jeho návštěvou u dr. Bonsainta v ordinaci. Trpěl, dle svých slov, obsedantně kompulzivní poruchou, který začala být ve velmi nebezpečném stádiu. Šílel z ní. Počítal úplně všechno. Stále vše převáděl na čísla. Hlavně aby všeho bylo sudý počet. Byl tím prostě posedlý. A ne vždy to pomáhalo. Musel udržovat svět v harmonii a vcelku, aby na náš dobrý svět nepřišly ty stvůry z toho druhého světa. N. vyprávěl pomalu, rozvláčně a stále roztřeseněji. Před rokem, v létě, kdy je slunovrat nejsilnější, se zrovna toulal krajinou v okolí Chester´s Millu. N. věděl, že to tam doktor zná, našel si o něm informace. Byl rozvedený účetní, který rád amatérsky fotografoval. Fotil krajiny, zajímavé pozice přírody, teď zrovna střední Maine. Zatoulal se poblíž Mottonu, kroky ho zavedly na nějakou cestu. A tam to začlo. Cesta ho lákala a zároveň odrazovala. Byly tam překážky, ale N. šel dál. Pak vešel na pole, ze kterého byl naprosto úžasný výhled na řeku Androscoggina. Byl tím tak fascinován, že by si možná ani nevšiml těch balvanů stojících uprostřed pole. Bylo jich sedm. Nebo osm. Nebo sedm. Připoutaly jeho pozornost. Byly divné. Mezi nimi se zdál svět jiný. . Tráva tam byla spálená, škumpa u kamenů, které připomínaly jakési menhiry, byla černá a divně se kroutila. N. zvedl fotoaparát a nechápal. S foťákem tam těch kamenů bylo osm. Bez něj o jeden méně. Zkusil to nafotit a jak stále více používal fotoaparát, osmý kámen se ustáloval na místě. Když se díval svýma očima, uviděl však něco jiného, něco strašného. Bylo tam něco, černého, hýbajícího se, s očima, ses strašlivým šklebem a chtělo to ven. Foťák držel osmý kámen  na místě, a ten osmý kámen držel tu hrůzu z jiného světa v tom jejím a nepouštěl ji na ten náš. N. se strašně bál, ale byl stále držen na místě.
Další den tam musel znovu. Byla tam závora, varování, a stejně tam šel. Pěšky, přes pořezané stromy přes cestu. Musel. Musel počítat ty kameny. Bylo to ještě horší, než předtím. Snímky nevyšly, byla tam jen šedá šmouha. Digitální foťák to nepobral vůbec. N. se na místo vracel, na to Ackermanovo pole, jak zjistil podle cedule, a hlídal svět. Jenže od té doby musel stále počítat všechno, aby se ujistil, že počet je správný. Jezdil na pole hlídat, že osmý kámen je stále na místě. Předchozí strážce menhirů sice cestu přepažil závorou na zámek, ale když viděl, že N. tam prostě bude chodit, nechal mu klíč. Měl ho ve svém šuplíku a jako protiváhu si dal k němu další. V zimě docházelo k útlumu, v zimním slunovratu byla ochrana našeho světa nejsilnější sama o sobě. A jeho nutkavost vše počítat, všeho se dotýkat, vše přestavovat do souměrného řádu, byla poměrně v klidu. S přicházejícím létem se však vše vrátilo a N. věděl, že musí opět ten osmý kámen udržet na místě. Jenže už nemohl. To chtělo ven, bylo to silné. Bylo to Cthun. Začal mít šílené představy, stále viděl tu stvůru před sebou, ve svých snech, všude. Byl tak strašně unavený tím neustálým hlídáním našeho světa, vším tím počítáním, dotýkáním se a přestavováním, že už prostě nemohl.

Dr. Bonsaint si přečetl jeho nekrolog, byl strašně smutný. Jeho rodina ho vzala jako svého, byl na pohřbu i hostině, mohl plakat. Byl překvapený, jak ho smrt vzala. Dr. Bonsaint si pak vzal dovolenou a jel do Mottonu. Potřeboval se přesvědčit, že objekt, kvůli kterému vznikla porucha u pana N., existuje a chtěl se přesvědčit, že se skutečně jednalo o poruchu. I když původně chtěl napsat zajímavý článek o zajímavé psychické poruše, i u něj zvítězila zvědavost. I on jel na Ackermanovo pole, i on viděl osm kamenů. Obyčejných, velkých osm kamenů. Viděl tu krásnou řeku. Znovu pohlédl na kameny a viděl jich sedm. Málem si sedl na zadek. To není možné. Když v křoví našel obálku s klíčem k bráně, byl lapen. Vzal pytlík, ve kterém byla obálka s klíčem a přes něj viděl zase osm kamenů. Bez něj jich bylo sedm. A cosi bylo mezi nimi. Dr. Bonsaint psal své zápisy se stále větší roztržitostí, podléhající poruše. I on začal počítat, dotýkat se a umisťovat věci. I on začal hlídat svět. I on byl strašně unavený, i on viděl Cthun.
Skočil z mostu u Mottonu. Znal ten most, věděl, jaká je pod ním maličká hloubka zajišťující jistou smrt. Byl moc unavený.
V závěru povídky jsou už jen tři dokumenty. Dopis od Sheily Charliemu. Bála se, proč se jí tak dlouho neozval a prozradila mu, co udělala. I jí zvědavost dohnala. Našla rukopis, přečetla si ho. Jenže našla ještě něco. Našla ten klíč. V šuplíku, vyrovnaný druhým klíčem. A ona si ten klíč vzala. Varovala ho před tím místem, před Ackermanovo polem. Nic tam přece není, je zbytečné tam jezdit.
Druhý dokument tvoří novinový článek od Julie Shumwayové, redaktorky Chester´s Millského Demokratu o sebevraždě Sheily LeClairové, která skočila z Mottonského mostu, stejně jako její bratr před dvěma měsíci. Ten poslední je email od Charlieho Keena své asistentce Chrissy, aby zrušila všechny jeho schůzky. Musí se jet podívat na jedno místo, protože jeho blízcí přátelé na tom místě za zvláštní okolností zemřeli. Navíc se v tom objevil velmi zajímavý námět na článek o obsedantně kompulzivní poruše, což je opravdu děsivé svinstvo.

Povídka podle slov Kinga je inspirována dílem Arthura Machena, jemuž je ostatně celá sbírka věnována (především novelou Velký bůh Pan), jež se zabývá psychedeličnem a mystikou. V jiné sbírce tohoto autora - Otevření dveří - je povídka s názvem N, která je ale trochu jiná (skupina tří mužů z Londýna 30. let diskutuje nad místy, která navštívil či popsal slavný spisovatel, E. A. Poe, považovaný za otce moderního hororu).

Povídka je i takovým modernějším obrazem původních povídka od neméně slavného spisovatele H. P. Lovecrafta.

Povídka byla r. 2009 nominována na cenu British Fantasy Society v kat. Best Short Ficiton a na cenu Shirley Jackson Awards v kat. Best Novelette. (Cena pojmenovaná po americké spisovatelce za díla s psychologickou tématikou v žánrech horor a temná fantasy, udělována od r. 2008).

V povídce je zmíněno nejen městečko Chester's Mill, známé z románu Pod kupolí , ale i jeho hlavní aktérka, reportérka místního plátku Demokratu, Julia Shumwayová.

Povídka byla zpracována jako komiks v r. 2010 a vydána společností Marvel.

Četla jsem hodně věcí od H. P. Lovecrafta díky svému bývalému muži a skvělým ilustracím Káji Saudka. Bohužel mě opravdu nadchly jen některé a tahle povídka mi je sice připomněla, nicméně i ona byla velmi zdlouhavá a předvídatelná. Naštěstí se tam tak často neomdlívalo, jako v prastarých dílech o prastarých časech, stejně však to napětí by na vás dýchlo spíše při čtení přímo na samotném podobně vypadajícím místě. Spousta stránek o posedlosti, která mohla, ale i nemusela mít reálný základ v nadpřirozenu by mohla ukázat, proč v někom vzniká obsedatně kompulzivní porucha (tedy magor, co furt něco přepočítává, který dodržuje úzkostný řád ve zcela nelogických a pro nás zbytečných věcech a událostech).

Zněl tam zpěv. Vyzpěvování z hlubin uvnitř kamenného kruhu, z hlubin temnoty. Ale znovu jsem udělal ze sedmi osm, i když to trvalo dlouho a dlouho dluhu dlouhou dobu. Xkrát poled ledáčkem, taky dělal kruhy a počítal kroky, rozšířil jsem ten kruh na 64 kroků a to zabralo, díky bohu. "Stále širší a širší kroužení" - Yeets! Pak jsem zvedl hlavu. Rozhlédl se. A uviděl, že jeho jméno je vetknuté do každého škumpového keře a každého stromu na úpatí toho pekelného pole: Cthun, Cthun, Cthun, Cthun. Pohlédl jsem do nebe ve snaze najít úlevu a uviděl, že maky se na řeku a viděl, že její zákruty tvoří obří C. C jako Cthun.
Jak můžu být zodpovědný za svět? Jak bych mohl?
Už ení daleko!!!