ze sbírky Za soumraku

!! OBSAHUJE SPOILER !!

Učitel a příležitostný spisovatel John Dykstra zrovna jede autem, zastaví na odpočívadle, aby si odskočil, a uprostřed toalet zaslechne hádku dominantního muže a submisivní ženy. Dojde i na násilí a John je na rozpacích, co má udělat. Vžije se do své literární postavy, aby změnil situaci.

John Dykstra je učitel a zároveň spisovatel. Taky svou literární postavou Rickem Hardinem. John je uhlazený, vždy skvěle oblečený muž, Hardin je kovboj v ošoupaných džínách a botama na podpatku. Dykstra má strach a řeší vše úměrně, Hardin se s tím nepáře. Vzal si na to léto volno a chtěl napsat román. Konečně. Povídky mu byly otiskovány a agent mu potvrdil, že mají zápletku dobrou. Už měl literární postavu, Psa. Neúprosného parchanta. Jel autem po dálnici a potřeboval na záchod. Pivo se hlásilo o výstup z jeho těla. Stále si v duchu představoval různé zápletky Hardina i Psa, a když zastavil na jednom odpočívadle, kde parkovalo jen jedno auto, dostalo se mu jasného příkladu. Akorát vstoupil do těch bachařských  záchodků, dámy nalevo, páni napravo, uprostřed utraťte své drobné.  Náhle uslyšel zvuky hádky, tedy spíše domácího týrání. Jakýsi Lee-Lee mlátil svou ženu, Ellen. Těhotnou Ellen. Dykstra tam stál mezi těmi záchodky, ve stínu a poslouchal. Nevěděl, co má dělat a bál se zasáhnout. Hardin by to rozčísl jednou ranou, ale to on nedokázal. Měl strach. Jenže stupeň násilí se zvyšoval a těhotná žena v nesnázích byla i na Dykstru hodně. Promýšlel své šanci, Dykstra, malý chlap s brýlemi a malé váhy, ale s dobrým obutím. Když se ozval alarm z auta, Lee-Lee přestal mlátit svou ženu a váhal. Váhal, jestli má dobít tu „ščetku“ jak ji nazýval, nebo má jít k autu. Nakonec vyhrála chuť ochránit majetek a vyšel ven, když dostal ránu. Dykstra ho srazil k zemi tak, aby na něj Lee-Lee neviděl. Páčidlo na kola svíral v ruce a bál se snad víc než na zemi ležící Lee-Lee. Nebyl zas tak velký, ani těžký, a měl také brýle. Nějaký zneuznaný úředníček si zlost vyléval na své ženě. Vtipné. Donutil Ellen, aby vylezla ven a snažil se vypadat co nejhrozivěji. Chtěl, aby okamžitě odjela pryč s autem a nezkoušela se vracet. Možná právě v tu chvíli převzal roli Hardin, ten nesmlouvavý hrdina divokého západu, který donutil zprvu odmítající ženu odjet, donutil Lee-Leeho sundat si brýle, které mu vzápětí rozšlápl těžkou botou, nakopl ho tolikrát, že mu to i Lee-Lee uvěřil. Hardin ho vyzval na souboj (dobře věděl, že bez brýlí nemá šanci v něm ani vidět hubeného pisálka) rovný s rovným a Lee-Lee se zatřásl. Fakt se bál. Zůstal ležet na zemi, ani se nehnul, když Hardin odjížděl svým vozem pryč. Pak se vrátil Dykstra a sotva po pár kilometrech vyzvracel svou odvahu na okraj silnice. Auto s vracející se Ellen nespatřil a věřil tak, že vše vyřešil. Pomalu v hlavě sumíroval myšlenku na Psa a jeho bojový úkol, na jeho život s pomalu přicházejícím šílenstvím. Domů vkročil jako John Dykstra a zapnul noční alarm.

King podobnou akcičku zažil, když se zastavil na jednom takovém odpočívadle. I on zaslechl, jak se dva lidé strašně moc hádají a King čekal, kdy si vjedou do vlasů. Ptal se sám sebe, co by udělal a jestli by musel povolat na pomoc své druhé já, Richarda Bachmana, toho "jinačího řízka", dle jeho slov. Nakonec se nic nestalo, hádka skončila a King mohl v klidu odjet domů. A nikdo nikomu nemusel šlapat na brýle :-)

Povídka vyšla poprvé v magazínu Esquire v prosinci 2003.

Povídka byla nominována v r. 2004 na cenu American Society of Magazine Editors - National Magazine Award v kat. Fiction.

Povídka vcelku dobrá, snad jen trochu zdlouhavé popisky pocitů na záchodcích mě nutily číst rychleji, abych byla dál. Je fakt, že si takovou situaci těžko představujeme, když u nás tato odpočívadla nejsou zase tak běžná a stavíme na toaletu spíše na benzínkách, kde je tolik lidí, že by tam pro hrdinství asi nebylo moc místa. Spíše mě lákala ta dvojitá osobnost Ricka Hardina, ale pro tu v téhle povídce pro tentokrát nebylo místo.

Ellen Whitlowová z Nokomisu vpadla do kabinky a přistála na míse s nohama roztaženýma a vykasanou sukní, prostě jako ščetka, kterou ostatně byla, a Lee tam za ní zamířil s úmyslem popadnout ji za uši a omlátit jí tu pitomou hlavu o dlaždičky. Už toho měl dost. Dá jí takovou lekci, že na ni do smrti nezapomene.
Ne že by mu tyhle myšlenky běžely hlavou nějak souvisle. V hlavě měl především rudo. A pod tou rudou mlhou, přes ni a skrz ni prosakoval vyzpěvující hlas, který zněl jako Steven Tyler z Aerosmith: Stejně to není moje děcko, není moje, není moje, tohle mi nepřišiješ, ty zasraná ščetko.
Udělal tři kroky a právě v té chvíli začalo kdesi poblíž rytmicky houkat auto, takže mu narušilo jeho osobní rytmus, narušilo mu koncentraci, vytrhlo ho a donutilo ho, aby se ohlédl ke vchodu do toalet: Bép! Bép! Bép! Bép!
Autoalarm, pomyslel si a znovu se podíval na ženu sedící v kabince. Obracel hlavu ode dveří ke dveřím. Začal nerozhodně zatínat pěsti. Najednou na ni namířil pravý ukazovák s dlouhým a špinavým nehtem.
"Jestli se hneš, je po tobě, mrcho," oznámil jí a zamířil ke dveřím.