ze sbírky Všechno je definitivní

!!  OBSAHUJE SPOILER !!

Steven Davis vypráví svůj malý příběh o tom, jak o vlásek unikl smrti a jak se o kousek přiblížil k šílenství. Jeho žena Diana se s ním hodlala rozvést po stova dvouletém manželství. Steven vůbec nechápal proč, ale Diana byla prostě pryč. Nerozuměl tomu a měl na ni strašný vztek. Vyhodil všechny cigára, přestal kouřit a trávil bezesné noci v posteli, kde poslouchal jen zvuky projíždějících kamionů. K zbláznění. Pak se ozval Dianin drzý právník William Humbolt, se kterým si už do začátku nepadli do oka. Tak si i on našel právníka, jistého Johna Ringa. Měli se s Dianou dohodnout na finančním vyrovnání, sami by to asi v klidu nezvládli. Po několika týdnech, kdy už Steven docela vychladl, mu zavolal Humbolt, že by chtěl naplánovat schůzku ve čtyřech. Co takhle oběd v Gotham Café? Steven souhlasil. Jenže pak mu John volal že se jeho matka vážně zranila, takže nemůže na tu schůzku s ním jít a navrhuje ji zrušit. Jenže s tím Steven nesouhlasil. Už se na ni připravil a chtěl tam jít za každou cenu, i bez Johna. A chtěl vidět Dianu. Druhý den tedy vyrazil, i přes varování. Prostě šel. Už když vstoupil do Gotham Café, bylo mu jasné, že tam není něco v pořádku. Diana byla chladná, nervní, odměřená. Humbolt byl tlustý alkoholik a ten číšník byl naprostý magor. Usedl, ale daleko se v rozhovoru nedostali, protože ten číšník, Guy, nadobro zešílel. Stále se ohlížel, stále mlel něco o nějakém psovi, o jeho neustálém štěkání, i když nikde nebyl žádný vidět. Humbolt chtěl jeho chování rázně ukončit, ale už to nestihl. Šílený Guy vytáhl odkudsi mačet a prostě ho zabil. Všichni byli v šoku. A pak se to semlelo hrozně rychle. Diana křičela na Stevena, aby ji odtamtud dostal a ten sebral všechny svoje smysl, popadl Dianu a vběhli do kuchyně. Guy je tam však dostihl. A byl prostě nezničitelný. I když ho Steven polil vařicí vodou, strčil do něj tak, že si Guy opařil ruku na sporáku, praštil ho rozpálenou pánvičkou, Guy pořád bojoval. Skoro by Stevena zabil, protože očividně neschopná Diana nedokázala ani otevřít zadní dveře. Nebo možná ani nechtěla. Nakonec to Steven udělal za ní a vběhli do postranní uličky. Bez Guye. Jenže Diana žádný vděk ani v tu chvíli nepociťovala a neprojevovala, stále Stevena nenáviděla a on to nemohl vstřebat. A pak Diana prostě odešla. Jen tak. Přijela policie a stále živého Guye zatkla. Steven o něm přemýšlel, o těch bezesných nocích provázející jen štěkot nějakého nesnesitelného čokla. začal Guye chápat.

Povídka vznikla na základě kratičkého zážitku Kinga v New Yorku. Šel kolem nějaké restaurace a podíval se mimoděk dovnitř. Uviděl tam scénu, kdy číšník vedl na místo nějakou rozhádanou dvojici. Číšník asi ucítil Kingův pohled, či se prostě jen tak otočil a podíval se ven z okna a na Kinga mrkl. Kinga poněkud překvapilo, jak cynické to mrknutí bylo. King šel do hotelu a hned začal psát povídku. Ani ne tak o asi kapku bláznivějším číšníkovi, jako spíše o té dvojici, co se štěkala uvnitř. To byli podle něj daleko větší blázni.

Povídka byla r. 1996 nominována na cenu Locus Awards v kat. Novelette.

Snad pro svou oblíbenost byla vydána hned v 5 sbírkách. Poprvé to bylo v Dark Love v r. 1996, v témže roce ve Fantasy & Horror 1995 (pod názvem Oběd v restauraci Gotham), pak v Six stories (Šest příběhů) v r. 1997, dále ještě ve sbírce Blood and smoke (Krev a kouř) v r. 1999 a nakonec v Everything' s Eventual (Všechno je definitivní).

Výborně popsaná studie jednoho (možná i více) malého (možná i velkého) šílenství. Jedné šílené reakce na bezvýchodnou situaci. Psychologický rozbor lidí, kteří ze zoufalství jsou schopni udělat prakticky cokoliv. A jako roznětka pak už stačí jen malá kapka. Obyčejné slovo. Obyčejný pohled. King je mistrem psycho rozborů, jakoby se do těch lidí dokázal vyloženě vžít (nebo to snad někdy zažil?) a pak to hodí na papír, jakoby se nechumelilo. Tuhle povídky zhltnete raz dva. A určitě si na ní vzpomenete, až budete unavení, naštvaní a bude se vám chtít třeba jen tak v tichu rozebírat myšlenky, ale ten sousedovic čokl nebude chtít prostě ztichnout. Hranice šílenství a příčetnosti je opravdu tenká.

A díval se na mě, ano, to ke mně se blížil. Zůstal jsem na něj zírat jako hypnotizovaný - cítil jsem se jako v jednom z těch klasických snů, v nichž zjistíte, že jste se nenaučili na zkoušku, která vás čeká, nebo že se v Bílém domě účastníte večeře pořádané na vaši počest a jste přitom docela nazí - a možná bych tak zůstal navždycky, kdyb yyse vedle mě nepohnul Humboldt.
Zaslechl jsem, jak odsunuje židli, a pohlédl jsem na něj. Právě vstával, v jedné ruce zlehka sevřený ubrousek. Tvářil se překvapeně, ale zároveň vztekle. Náhle jsem si uvědomil dvě věci: že je opilý, a to docela dost, a že si tento výstup vykládá jako poskvrnění své vlastní pohostinnosti a svých schopností. Tuhle restauraci vybral koneckonců on, a teď tumáš - vrchnímu ceremoniáři rupne v bedně.
"ííííí!... Já ti ukážu! Já ti nakonec ukážu..."
"Proboha, on se pochcal," zamumlala žena u vedlejšího stlu. Pronesla to polohlasem, ale stejně jí bylo v nastalém tichu dobře rozumět, neboť vrchní právě nabíral dech k dalšímu výkřiku, a já si všiml, že nelhala. Vytáhlý muž měl v rozkroku mokré kalhoty.
"Tak podívejte, vy pošuku," začal Humboldt a obrátil se k vrchnímu, který v tom okamžiku vytasil levačku, až dosud skrytou za zády. Držel v ní ten největší řeznický nůž, jaký jsem kdy viděl. Muse. měřit přes půl metru a konec čepele měl drobně zahnutý, takže připomínal mačetu z nějakého starého pirátského filmu.
"Pozoro!" křikl jsem na Humboldta. U jednoho ze stolů u zdi začal ječet jakýsi hubený muž s brýlemi bez obrouček a na ubrus před sebou vyklopil rozžvýkané hnědé sousto.
Zdálo se, že Humboldt neslyšel ani můj výkřik, ani zaječení toho muže. Hrozivě se mračil na vrchního. "Rozlučte se s tím, že mě tu ještě někdy uvidíte, jestli hodláte takhle -" rozjel se.
"Íiiii! ÍÍÍÍÍÍÍ!" zavřeštěl vrzcní a švihl řeznickým nožem naplocho vzduchem. Ozval se svist jako tichounce zašeptaná věta. Tečku za ní udělala čepel pronikající do Humboldtovy pravé tváře. Z rány okamžitě v mocné spršce drobných kapek vytryskla krev. Ozdobila ubrus vytečkovaným vějířem a já zřetelně viděl (do smrti na to nezapomenu), jak jedna sytě rudá kapka dopadla do mé sklenice s vodou a cestou ke dnu za sebou zanechávala růžovou nitku jako ocásek. Připadala mi jako nějaký krvavý pulec.