ze sbírky Pátá čtvrtina

!! OBSAHUJE SPOILER !!

Sherlock Holmes a jeho věrný přítel dr. Watson jsou požádání věčně neznalým inspektorem Lestradem, aby mu pomohli vyřešit záhadu zamčeného pokoje. V typickém anglickém počasí se tak drkotají v kočáru směrem k sídlu bohatého starého nesnesitelného lorda Hulla, kde na ně již čekají čerstvá vdova lady Hullová a tři potomci, William, Jory a Stephen. Každý má svůj příběh a každý něco skrývá. Nebo možná taky všichni dohromady mají jedno velké tajemství. Nová poslední vůle bohatého mrzouta nedává všem čtyřem pozůstalým žádnou naději na klidný zbytek života. Lord Hull si všechny svolá a oznámí jim, že vše odkáže útulku pro kočky. Lady, životem zklamaná žena, jen tiše přihlíží. William, flákač, který životem proplouvá během her v karty a různé další hazardní kratochvíle, zachovává poker face. Zmrzačený malíř Jory, věčný lordův otloukánek, který jako jediný není závislý na svém otci, protože ho jeho talent dokáže uživit, se potměšile šklebí. A Stephen, chytrý pokračovatel rodinného podniku, který otec úspěšně vedl, je jen otupělý dalším otcovým směšný rozhodnutím. Jako myši, co s s nimi hraje kočka na honěnou. Jenže tentokrát prostě lord Hull už překročil svou mez a rodina se rozhodne. A nová vůle tak náhle zmizí.
Když Sherlock, Watson a Lestrade dorazí na místo činu, venku již řádně prší. To je však neodradí v řešení záhady. A náhle žák předčí svého učitele. Dr. Watson rozlouskne případ po chvíli prohlížení pokoje, v němž byl zavražděn lord Hull. Toto zjištění ho natolik omráčí, že není nejdříve schopen vůbec mluvit, jednat, myslet. Konečně pozná, jak musí být jeho geniálnímu příteli, když najde řešení. Tak stejně jako Holmes odhalí, že lorda zavraždila jeho rodina. Jak prosté. A očekávatelné. Jory, tolik nadaný malíř, a tolik utiskovaný syn, využije svoje nadání a namaluje dokonalou scénu otcovy pracovny, aby nebylo poznat, že se tam vůbec něco stalo. Bohužel, jak je v Anglii zvykem, zradí ho počasí. Právě Watson si jako první všimne, že nohy od stolu, za nímž seděl mrtvý lord Hull, vrhají stín. Stín v dešti? Nesmysl. Jenže koho by napadlo při instalování scény sledovat stoupající barometr? I když rodina stále skálopevně tvrdí, že lorda zabil zloděj, všem je jasné, že detektiv i jeho přítel odhalili skutečnou podstatu zločinu. Jenže. I chladně přemýšlející mozek má v srdci kapku té dobré duše a při pohledu na ztrápenou rodinu se oficiální verze přikloní k vraždě neznámým zlodějem. Každý tak získal svůj díl odměny. Rodina dědictví, Holmes pěkný obraz, Watson svůj první vyřešený případ a Lestrade zase další poučení, jak na to.

Povídka byla poprvé uveřejněna roku 1987 ve sbírce The New Adventures of Sherlock Holmes, do které přispěli slavní spisovatelé detektivek svými příběhy za použití jednoho z nejslavnějších detektivů všech dob. Sbírka vznikla jako stoleté výročí od vstupu Sherlocka Holmese na scénu v povídce Strakatý pás, vydané sirem Arthurem Conanem Doylem r. 1887.
U nás byla  tato sbírka rovněž vydána v r. 2008 nakladatelstvím Jota.

Autoři v této sbírce, vč. Kinga, pojali svůj počin jako hold slavnému detektivovi i jeho autorovi jako pastiš jeho příběhů, tedy smrtelně vážných parodií na dané téma.

Povídka byla r. 2013 krátkometrážně zfilmována jako The Doctor's Case  v kanadské produkci v režii Matta Matloviche.

Prostě jako od sira Doylea. Poctivý případ pro slavného detektiva, i když v moderním jazyce, s trochou nadsázky a sotva znatelnou parodií na způsoby řešení geniálního mozku Sherlocka Holmese. Takže zapomeňte na současný horor, detektivku ve stylu "noir" a ponořte se do konce 19. století, do deštivého počasí, hrkání kočárů, zvuku skřípajících houslí a starých bohatých rodů na anglickém venkově. Uzavřete svou mysl do starých domů se spoustou služebnictva a rozmarů bohatých pánů a nechte na sebe působit atmosféru nevyřešených záhad za zamčenými dveřmi. Je to milé, nostalgické (tedy pro ty, kteří někdy četli něco od sira Doylea) a příjemné čtení na páteční večer pod lampou.

"Věříte tomu, Watsone?" zeptal se Holmes, čímž mne vytrhl z bezmála hypnotického transu. Něco mi tu nehrálo... něco s tím stolkem...
"Čemu jestli věřím, Holmesi?"
"Že všichni čtyři jen tak odešli ze salonu, každý jiným směrem, zhruba čtyři minuty před vraždou?"
"Nevím," odpověděl jsem nejistě.
"Já tomu nevěřím; v žádném pří-" Zarazil se. "Watsone! Není vám nic?"
"Ne," hlesl jsem tak tiše, že jsem se málem sám neslyšel. Svalil jsem se do jednoho z křesel. Srdce mi bušilo jako splašené. Nemohl jsem popadnout dech. V hlavě mi dunělo; oči  jako by mi najednou chtěly vyskočit z důlků. Nedokázal jsem  je odtrhnout od koberce pod stolekm, od stínu, který tam padal od jeho noh. "Rozhodně mi... skoro nic... není."
V té chvíli se ve dveřích pracovny objevil Lestrade. "Jestli už jste se dostatečně vynadíval, H-" Zarazil se. "Co je proboha s Watsonem?"
"Myslím, že Watson," odvětil Holmes klidným, odměřeným hlasem, "právě vyřešil náš případ. Nemám pravdu, Watsone?"
Přikývl jsem. Možná ne celý případ, ale určitě většinu. Věděl jsem kdo; nevěděl jsem jak.
"Takové to tedy je, Holmesi?" zeptal jsem se. "Když to... uvidíte?"
"Ano," přikývl, "ačkoliv já se většinou dokážu udržet na nohou."