ze sbírky Mlha

!! OBSAHUJE SPOILER !!

Asi jedenáctiletý George poprvé v životě zůstane doma zcela sám se svou velmi nemocnou babičkou. Babičkou, ze které má šílenou hrůzu, která ho pět let chce obejmout a George pět let odolává, babičkou, která měla už dávno umřít a přesto je pořád tady.

Georgeův o dva roky starší bratr Buddy je pěkné kvítko a George ani zase tak moc nelituje, že je v nemocnici. Že si zlomil při zápase fotbalu nohu. Buddy, který ho pořád mučil, posmíval se mu a vůbec se na něm často vyřádil. Ten den jede Georgeova maminka Ruth do nemocnice za Buddym a svého mladšího syna bude muset nechat samotného doma. Není z toho moc nadšená a stále se chlapce ptá, jestli to zvládne, jestli se nic nestane apod. George má šílený strach zůstat s tou starou senilní tlustou bílou osobou v plastové židli, ale mamince tvrdí, že to zmákne. Je přece už velký, není už mu šest, je odvážný. Ve skrytu duše ale moc dobře ví, že to tak není. A jeho maminka to tuší, navíc však ví o dost víc věcí, než samotný George.

Chlapec stále chodí k telefonu, kde zvedá sluchátko a poslouchá krátce klevety sousedky ze společné linky, aby se přesvědčil, že telefon funguje. Číslo na doktora je přímo u něj, kdyby se něco stalo. Babička leží v posteli a George je stejně nervózní. Čas nějak neubíhá a on neví, kam dřív. Ohřát se včerejší špagety nebo udělat babičce čaj? Má strach za ní jít, a tak křičí na ní z kuchyně, jestli chce čaj. Babička však mlčí. George se musí překonat a jít se podívat za ní. Nohy si poručit moc nedaly, ale nakonec tam zašel.  Jeho babička totiž není jen tak obyčejná babička. Georgeova maminka se občas trochu cinkla s tetou a pak vyprávěla asi víc, než měla, ale George byl rád, že se něco dozvěděl.

Jeho babička, když byla mladá, nemohla mít děti. Respektive je rodila mrtvé nebo při prvním nádechu vždy zemřely. Její manžel se tehdy tak nějak smířil s tím, že děti mít nebudou, ale babička si sehnala nějaké knihy a ty jí pomohly. Najednou se narodil chlapec, a přežil. A pak další a další, samozřejmě taky nějaká dcera. Manželovi už tolik dětí stačilo, ale babička v tom nehodlala přestat a rodila jak o závod. Dědečkovi se navíc náhle začalo velmi dobře dařit v řemesle, měl velké štěstí na lidi a babička podlehla svým knihám. Leccos se začalo povídat po kraji, babička toho však nedbala.

Když dědeček zemřel náhle na infarkt, chvíli ještě žila sama, ale pak onemocněla a bylo na rodině, aby se někdo z jejích mnoha dětí o ni postaral. Nikdo však nechtěl. Všichni se jí báli, všichni z ní měli respekt, a i když to nikdo neřekl nahlas, mysleli si to všichni. Byla čarodějnice. Nakonec umluvili právě Ruth, ovdovělou matku Buddyho a Georgea, aby si ji vzala k sobě, složili se jí na malý domek a nějakou tu podporu, aby to zvládla, a aby si jí nikdo jiný nevzal. Všichni jí tvrdili, že je to jen na pár měsíců, že to s ní jde s kopce. A už je to pět let.

George věřil všemu, co slyšel. Vejde do ložnice a tam ji najde. Je mrtvá. V posteli leží mrtvola s pootevřenými ústy a svěšenou rukou k zemi. Vyzkouší zrcátko, nic. Je mrtvá. George se na jednu stranu usměje. Teď už má havaj. Na druhou stranu dostane ještě větší strach. Co tu bude dělat s mrtvolou? Přemýšlí, že si bude číst, než se máma vrátí, nebo že se bude učit. Nic nefungovalo. Telefon ho přitahoval, ví, že musí zavolat doktora. Zrovna, když vytočí číslo na tetu Flo a chce jít to říct, ozve se další hlas. Hlas z ložnice. Babička. Chce ho obejmout. George obejme šílená panika, ztratí se mu hlas. Není schopen pohybu, mluvení, ničeho. Nakonec ze sebe přiškrceným hlasem vydoluje babička, a Flo už začíná chápat. Je to taky její dcera. Začne Georgeovi radit, co má říkat, jakési zaříkávadlo, že má použít jméno jejího otce, Hastur, a stále dokola. George se o to pokusí, ale ty bílé těstovité ruce jsou tak blízko, tak silné a on nemůže nic dělat. Pak oknem prorazí ve větrné bouři větev a rozbije okno. Georgea to probere natolik, že začne křičet a opakovat dokola kouzelné formule, dokud není vysvobozen.

Začalo se stmívat, maminka konečně dorazila. George je klidný, v pohodě, všechno zvládl. Má havaj. Mamince řekne, že babička je mrtvá. Když se ho maminka zeptá, jestli se stalo ještě něco, chlapec se rozbrečí. Má proč. Zvláště, když Ruth najde v rukách své matky kus Georgeovi košile.

George pak už raději o tom nechce mluvit a odkáže maminku na telefonát s tetou Flo. Ví, že jí nemůže zavolat, protože je rozbitý, a taky že s ní nemůže mluvit. Teta Flo je totiž mrtvá. George se něco od babičky naučil a to, co řekl, moc přítomně a současně neznělo. Odejde do svého pokoje. S nadcházející nocí se však chlapec těší na to, co přijde. Usmívá se, děsivě se spíše směje, a přemýšlí, jak naloží s tím, co získal od babičky. První na řadě bude Buddy. Tady konečně pochopí, co je to mučení.

Povídka vyšla poprvé v magazínu Weirdbook 19  na jaře r. 1984.

Podobu této babičky King čerpal ve svých skutečných babičkách, byť je znal jen krátce. V podobě i chování se inspiroval u babičky Spanskyové, tedy matky Kingova ztraceného otce. Byla velká, podsaditá, připomínala mu čarodějnici a vždy ho fascinovala, a to v obou směrech pohledu. A strašila kluky děsivými historkami. To, co se stalo v povídce, se však semlelo s jeho druhou babičkou ze strany matky. Postavu pojmenoval sice po své mamince, rovněž byla bez manžela (i když ten pravý byl zabit opilým řidičem), taky měla dva chlapce dva roky od sebe a taky se starala o staré rodiče, na což jí rodina zakoupila domek a přispěla maličkou rentou. A babička i dědeček zemřeli. King chodil do druhého ročníku střední školy, když jednoho zářijového dne r. 1963 (krátce před jeho 16. narozeninami) našel doma babičku mrtvou. Nikdy se osobně s mrtvou nesetkal, ale vzpomněl si na několik filmů, kde jejich protagonisté ověřovali úmrtí člověka právě zrcátkem u úst. Velmi potichu šel tedy k babiččinu šatníku a tam našel pudřenku se zrcátkem. Tak takhle opravdu vypadal mrtvý člověk. Seděl tam a čekal, až se vrátí jeho matka domů.

Skvělá sonda do dětského světa, do dětských strachů. V jedenácti má každé dítě velmi rozjitřelou fantazii a setkání s mrtvou babičkou by určitě zamávalo s každým, i dospělým. Občas jsem tedy už chtěla stránku přetočit, přišlo mi trochu dlouhé popisování všeho, ale závěr tu povídku určitě zase vyhodil zpět nahoru. Byl to ten správný kingovský konec. Temný.

Začal couvat před babičkou a najednou si uvědomil, že se hloupě vzdálil ode dveří a nechal se lapit v rohu mezi dřezem a kredencí. Jeho osud byl zpečetěn. Když na něj dopadl její stín, ochromení povolilo a on začal křičet do sluchátka, křičel jediné slovo pořád dokola: "Babička! Babička! Babička!"

Babiččiny studené prsty mu sevřely hrdlo. Její kalné, prastaré oči se upřely do těch jeho a vysály z něj veškerou vůli. Matně, neurčitě, jako přes propast mnoha let, a nejen mnoha kilometrů, slyšel tetu Flo: "Řekni jí, ať si lehne, Georgi, řekni jí, ať si lehne a nehýbe se. Řekni jí, že to musí udělat ve tvém jménu a jménu svého otce. Jméno jejího přijatého otce je Hastur. To jméno má v jejím uchu velkou moc, Georgi - řekni jí Lehni si ve jménu Hasturově - řekni jí - "

Stará vrásčitá ruka vytrhla sluchátko z Georgeova chabého sevření. Ozvalo se drnčivé prasknutí, jak se šňůra vyškubla z telefonu. George se zhroutil v rohu a babička se nad ním sklonila, obrovská hora masa, která zastiňovala veškeré světlo. George začal křičet: "Lehni si! Nehýbej se! Ve jménu Hasturově! Hastur! Lehni si! Nehýbej se!

Její prsty se mu sevřely kolem hrdla - "Musíš to udělat! Teta Flo říkala, že musíš! V mém jménu! Ve jménu tvého Otce ! Lehni si! Nehýbej -"

- a stiskly.