V blízké budoucnosti je země ovládaná vojenskou vládou a obrazovkami. A také vidinou velké výhry. Každý rok je vyhlášen závod pro 100 mladíků do 25 let, každý rok pro stále otrlejší. Vyrazí všichni ve stejný čas na pochod Spojenými státy. Nesmí se zastavit, ani na záchod, ani na jídlo, prostě nesmí. Musí jít stejnou konstantní rychlostí, ne nižší než je 6km za hodinu. Každý může být třikrát varován, napočtvrté je zastřelen. Chodci mají i výhody, mohou si varování odchodit hodinou chůze bez napomenutí. A co za to? Splněná přání až do konce života. V naprosto k prasknutí napínavém románu je sice jasné, kdo závod vyhraje, ale už ne tak docela, za jakou cenu. Fandíte všem, nikdo by neměl umřít, jenže tak jednoduché to není... vítěz totiž může být jen jeden, ten, který jako jediný přežije, který jako jediný nebude zastřelen... Vydejte se spolu s Rayem na cestu jeho života...

Informace o knize:

Poznámka:

Tento román je vůbec prvním, který kdy King napsal. Vznikl již v roce 1966 při studiu prvního ročníku na Mainské univerzitě v Oronu. Původně se jmenoval Getting It On (podle populární písně z tehdejší doby Get It On).
V r. 1967 se doslechl o soutěži románových prvotin a svůj román tam zaslal. Vrátil se mu bez jakékoliv poznámky, se zamítavým dopisem. Rukopis byl odložen do šuplíku, z nějž byl vytažen až Richardem Bachmanem. Ten se inspiroval rozhlasem a televizí, které začátkem 60.tých let pořádaly pochody na 50 mil, pod výzvou samotného prezidenta Kennedyho. King tehdy neměl auto a stopoval, koho to šlo. Neušel svých 50 mil, sotva po 20ti byl úplně mimo... Příběh Raye Garratyho vznikl z Kingova temného skrytého já, které bylo chudé, frustrované a potřebovalo někam uniknout, utéct, tak jako se rozběhl Ray za temnou postavou, či snad za králíkem na konci románu. Uvědomil si, že většina kladných hrdinů prostě skončí dobře, tak to asi v životě má být, ale občas, občas to tak nedopadne. A Richard Bachman mu ukázal cestu do míst, kde takoví klaďasové končívají. Ať už to byl  Ben Richards jako Running Man nebo Bart Dawes jako neohrožený zastánce svého domu.

Kniha vyšla v r. 1985 ještě ve sbírce The Bachman Books,  u nás tato kniha nebyla publikována (na rozdíl od světa).

V r. 2000 se kniha dostala do žebříčku 100 nejlepších knih pro teenagery mezi lety 1966 až 2000.

Román je věnovaný třem mužům, a to Burtu Hatlenovi, Jimu Bishopovi, Edwardu M. Holmesovi. První dva vedli v r. 1968 seminář zřízený na iniverzitě v Oronu věnovaný moderní poezii a zároveň to byli Kingovo oblíbení učitelé. Třetí z nich byl profesor angličtiny, další oblíbený učitel. A všichni tři Kinga velmi silně ovlivnili ve vztahu k literatuře (třeba láskou k Faulkenerovi, jehož knihy v prvním vydání King nyní sbírá).

Od r. 2009 se nechali ve Švédsku inspirovat tímto románem a pořádají závod pojmenovaný Fotrally,  kdy 100 účastníků jde rychlostí 5km za hodinu a po 6 hod má přestávku. Závod končí momentem, kdy zůstane poslední závodník. Naživu zůstávají všichni :-)

V r. 1988 byl George Romero požádán o filmovou adaptaci, ale nestalo se. Frank Darabont následně koupil práva a má v plánu natočit nízkorozpočtový, malý, temný, divný film. Až se k tomu dostane. Už aby to bylo. Tak nic, jeho práva už propadla a New Line Cinema v dubnu 2018 dala dohromady producenty. Tak uvidíme.

Tak tahle knížka mě dostala. Šlapala jsem několikrát 100km dlouhý závod Potůčky - Žihle, v kuse, v noci... a pak přes den. Šílené. A to mě žádná taková odměna nečekala. Prostě za placičku ve tvaru šlápoty. Tempo bylo navíc podobné, 6 kiláků za hodinu mi zpočátku připadal jako běh. Pak se nohy přizpůsobily. Za to hlava, především v noci, cca kolem 50km a tak kolem 1 hodiny noční si šla rovněž svou cestou. Viděli jsme chlapa, který nejdříve vedl kolo, pak psa, pak nesl batoh a ve finále přišel zcela sám, bez kola. Bez psa. Jen tak. Tenhle román jsem přečetla hned, celý, za pár hodin. Nemohla jsem se odtrhnout. Vzpomněla jsem si na ty pochody a vžila jsem se do hlavní postavy. Ale i bez těch šlapaček si myslím, že tenhle příběh je temný a psychedelický. Prostě Kingovské temné já vyšlo napovrch v plné formě...

Na startu...
"S potěšením vám tímto oznamuji, že jste před chvílí urazili první míli své cesty, chlapci. Také bych vám rád připomněl, že nejdelší vzdálenost, jakou zatím urazil plný peleton Chodců, bylo sedm a tři čtvrtiny míle. Doufám, že to překonáte."
Džíp vyrazil kupředu. Olson ty novinky vstřebával s překvapeným údivem, skoro vyděšeně. Ani ne celých osm mil, pomyslel si Garraty. Hádal by mnohem víc. Nečekal, že by někdo - dokonce ani Stebbins - šel z kola dřív než někdy pozdě odpoledne. Napadl ho Barkovitch. Tomu stačilo jedinkrát během následující hodiny zpomalit pod stanovenou rychlost.

Na cestě...
Čas. Čas pro ně jen letěl, ale všichni ostatní jako by zpomalili do pouhého plazení, na rychlost zpomalených záběrů záznamu první mety. McVries pomalu zrychloval, ukázal jednu patu, pak druhou, záblesk ošoupaných cvoků, mihnutí popraskané a jako papír tenké kůže na podrážce. Zvolna kolem procházel Barkovitch, nepatrný úsměšek na rtech, přes diváky se přelilo napjaté ticho, roztahovali se oběma směry od místa, kde se posadil, jako vysoké lesklé vlny před pobřežím. Druhý varování, pomyslel si Garraty, blíží se druhý varování, dělej, noho, dělej sakra. Nechci se tu nechat odprásknout, myslíš si snad, že jo, tak sakra začni něco dělat.
"Varování! Druhé varování, čtyřicet sedmičko!"
No jo, já vím, myslíte si, že si to nedokážu spočítat, myslíte si, že se tady jen tak opaluju?

Králík...
Stebbins se otočil a upřel na Garratyho obrovské vodnaté oči, které v prvním okamžiku nic neviděly. Pak ho poznal, natáhl ruku, hrábl po Garratyho košili a rozevřel ji. Dav nad tím agresivním gestem zlostně zaburácel, ale jen Garraty byl dost blízko na to, aby si všiml té hrůzy ve Stebbinsových očích, té hrůzy, té tmy, a jen Garraty věděl, že Stebbinsův výpad byl posledním zoufalým natažením ruky za záchranou.
"Bože, Garraty!" vykřikl a padl na zem. Ryk davu dosáhl apokalyptických rozměrů. Byl to hřmot padající, hroutící se hory a trhající se země. Ten hřmot pod sebou mohl Garratyho snadno rozdrtit. A byl by ho zabil, kdyby ho Garraty slyšel. Jenže on neslyšel nic, než svůj hlas.
"Stebbinsi?" řekl zvědavě...
Stebbins byl mrtvý.