Blaze je příběhem o Claytonu Blaisdellovi mladším - o zločinech, kterých se na něm dopustí jiní a jež spáchá sám, včetně toho posledního, únosu malého dítěte, který mu měl vynést miliony. Blazeovi to moc dobře nemyslí kvůli dávnému úrazu hlavy; otec ho totiž kdysi jako malého shodil ze schodů - a pak ho shodil ještě dvakrát. Od otce ho pak odvezli do chlapeckého ústavu, a když se mu po řadě neveselých zkušeností odsud konečně podaří uniknout, osud ho svede dohromady s protřelým kriminálníkem Georgem. Jenže pak je George zabit a Blaze, přestože parťáka stále v duchu slyší, je najednou odkázaný sám na sebe. I z něj se stane zločinec, ale jen málokterý románový hrdina budí tolik soucitu a sympatií. Je to silný a smutný příběh, tvořený osudem i charakterem hrdiny. Nahlédněte do zmučené duše...

Informace o knize:

Znovu objevená kniha Richarda Bachmana napsaná ještě před Carrie, někdy kolem roku 1973. Vydavatelství Doubleday si tehdy vybralo Prokletí Salemu a tak Blaze skončil na půdě. Po letech, někdy roku 2006, King našel mezi svými papíry ve Foglerově knihovně na univerzitě v Maine originál rukopisu v délce 173 stran ("How did this get here?!") a usoudil, že stojí za zveřejnění. Přepsal prvních 100 stránek spíše kvůli aktualizaci na dobu vydání a Blaze spatřil světlo světa...

King o knize prohlásil, že ji vlastně kdysi dávno nevydal i z toho důvodu, že je to takový sentimentální příběh (tearjerker - ve volném překladu doják), jež vyvolává proudy slz, ale spíše ze smíchu, takového toho absurdního. Že je to prostě tak smutné, až se člověk musí smát. Přirovnal to k vyjádření Oscara Wildeho o příběhu Dívka se sirkami. Ten tehdy řekl, že člověk by musel mít srdce z kamene, aby se tomu příběhu nezasmál, až by plakal. No, nevím, Dívka se sirkami mi přijde morbidní a velmi smutná. Nic sentimentálního, nebo dokonce k smíchu mi tu nepřipadá. U Blaze ano, je to sice smutný příběh, kdy jsem potřebovala i ten kapesník, ale často jsem se v románu i zasmála, právě nad tím absurdnem celého příběhu. Byl to prostě román o dalším největším outsiderovi, hned po Carrie.

Původně byl román věnován Kingově matce Ruth, ale když v r. 2007 vyšel, věnování se upravilo na Tommymu a Lori Spruceovým (z Tabithyiny rodiny) se vzpomínkou na Jamese T. Farrella (americký spisovatel známý trilogií Lonigan, o mladém muž z jižního Chicaga z doby asi 30. let minulého století, jež se vlivem doby změnil z mladého nadějného chlapce v tvrdého omezeného alkoholika).

Blaze je smutná kniha o způsobu, jak se dostat na pověstné dno. Jak píše King v úvodu, když už si myslíte, že nemůže být hůř, tak se zase něco stane, a spolu s hlavním hrdinou klesnete znovu o kousek níž. Pak se už zoufalství stane vaším druhým já a se šíleným smíchem si říkáte o další pohromy, proč ne. Blazeovi budete fandit, i když je tak trochu mimo, i když dělá věci, které by dělat neměl. Dělá je s láskou a prostotou sobě vlastní, a to k němu patří. Není to žádný horor, žádný napínavý thriller, ale příběh o lidském srdci, o síle touhy mít někoho rád, o jedné smůle s velkým S. Nezařadila bych román mezi noir, protože je v něm až příliš soucitu a malých drobných radostí...

... Při svých skoro dvou metrech a sto třiceti kilech je Clay Blaisdell pořádný hromotluk, ale jeho hříchy nikdy nestály za řeč, dokud nepotkal George Rackleyho. George ho zasvětil do stovky triků a nakonec mu nasadil do hlavy ohromný nápad: unést dítě z bohaté rodiny. Gerardovi jsou nechutně bohatí a poslední rodinná ratolest by mohla mít cenu milionů dolarů. Je tu však jeden problém: než se jim podaří plán uskutečnit, kápo George zemře. Nebo snad ne?

Blaze mizí ve sněhové bouři a policisté jsou mu v patách. Odnáší si dítě jako rukojmí a celý ten promyšlený zločin se v bílém pekle lesů v Maine najednou mění v závod s časem...

Joe tvrdě spal, ale Blaze si o něj dělal starosti. Připadalo mu, že rychle dýchá, teklo mu z nosu a v hrudníku mu chrastilo. Na tváři mu jasně svítily červené skvrny. V knížce o dětské péči se psalo, že prořezávání zubů často provází horečka a někdy rýma nebo její symptomy. Rýma Blazeovi stačilo (nevěděl, co to jsou symptomy). Knížka radila, aby dítě prostě držel v teple. To se tomu pisálkovi lehce řeklo. Co měl Blaze dělat, až se Joe probudí a bude chtít lézt po zemi?

"Udělej to rychle," nabádal ho George z koupelny. "Ať netrpí."
Blaze si klekl a přiložil polštář dítěti na obličej. Lokty měl v postýlce, opřel se o ně po stranách toho malého hrudníku, a cítil, jak se Joe dvakrát nadechl... ztichl... ještě jednou se nadechl... znovu ztichl. Joe se zavrtěl a prohnul v zádech. Současně otočil hlavu a znovu začal dýchat. Blaze přimáčkl polštář pevněji. Nekřičel. Blazea napadlo, že by bylo lepší, kdyby dítě křičelo. Protože když dítě umře mlčky, jako nějaký hmyz, to mu připadalo horší než k pláči. Bylo to strašné. Blaze polštář odtáhl. Joe otočil hlavu, otevřel oči, zavřel je, usmál se a strčil si palec do pusy. Pak znovu usnul. Blaze dýchal trhanými hlty. Na proláklém čele mu stály kapky potu. Podíval se na polštář, který stále držel v pěstích, a odhodil ho, jako by pálil. Roztřásl se a musel se chytit za břicho, aby třas zastavil. Nepomohlo to. Brzy se klepal celý. Svaly mu bzučely jako telegrafní dráty.
"Doraž ho, Blaze."
"Ne."
"Jestli to neuděláš, beru roha."
"Tak si jdi."
"Ty si myslíš, že si ho necháš, co?"
George se v koupelně zasmál. Znělo to jako ucpaný odpad.
"Takže naposledy, zabij to děcko!"
"Ne."
Najednou George zmizel. A možná tu předtím opravdu byl, protože Blaze s určitostí cítil, že cosi - někdo, kdo tu byl - z chatrče odešlo. Neotevřelo se žádné okno a nebouchly žádné dveře, ale bylo to tak: chatrč byla prázdnější než předtím. Blaze přešel ke dveřím koupelny a nohou je rozrazil. Nic, jenom umyvadlo. Rezavá sprcha. A záchod.